Experimenty CETRAT

Dnes jsme z příborského depozitáře Muzea Novojičínska vybrali několik artefaktů spojených se svícením. Nejjedoduším způsobem bylo osvětlení místnosti pomocí louče z bukového, borového, osikového i dalšího dřeva. Jednalo se o silnou třísku, která se připravovala pomocí speciálního hoblíku. Ten při výrobě loučí tahalo za provazy i několik lidí.

Letos v dubnu jsme měli v Centru tradičních technologií v Příboře opět pořádat „Den se starými technologiemi“. Součástí bývají i jednoduché historické pokrmy, které mají zapojením dalších smyslů rozšířit poznání historie. Bohužel tento již tradiční program neproběhne a tak alespoň prostřednictvím fotografií představujeme tři jídla, která si naši předkové připravovali v době  nouze, hladomorů a také mnohdy v jarních měsících.

O Velikonocích se rozvinul celý systém obyčejů, které byly projevem lidového svěcení jara i symbiózy mimokřesťanských a církevních rituálů. Charakteristickým znakem Velikonoc se stalo malované vejce, které v tradičních představách symbolizovalo životodárné reprodukční schopnosti a zrození nového života, což úzce korespondovalo s velikonočním vzkříšením Ježíše Krista.

Rituál nícení živého ohně rotačním třením dvou dřev o sebe má v evropském prostoru bohatou tradici, které sahá hluboko do středověku a byla spojována s pohanskými úkony. Rozdělávání živého ohně je doloženo zejména v rámci slavností letního slunovratu. Jako mnoho jiných mimokřesťanských magických praktik i živý či dřevěný oheň prostoupil jako lidový zvyk do církevního roku. 

V historických sbírkách Muzea v Příboře, které je dnes součástí Muzea Novojičínska se dochovalo několik zajímavých artefaktů spjatých s rozděláváním ohně v minulosti. Ty jsou spjaty především technikou křesání, která se nouzově uplatnila ve středoevropském prostoru ještě v krizovém období první světové války. K tomuto účelu se většinou používala ocílka a křesací kámen.

Prostředí lidové kultury dokázalo velmi dobře využívat zbytkový či odpadový materiál a pracovat účelně s principy recyklace. Dokladem tohoto přístupu je například svébytná obuv zhotovovaná v minulosti technikou vázání ze soukenných či filcových pásků. Soukenné pásky se získávaly rozstříháním starých již nenošených kabátů a filcové z odpadových okrajků vznikajících pří výrobě plstěných klobouků.

Mnohé principy ochrany lidského těla a zdraví v minulosti můžeme hojně nalézt i v lidovém prostředí. V současné době je aktuální ochrana před nákazou. Různé druhy nákaz samozřejmě trápily a děsily i naše předky. Důležitá ovšem byla i ochrana před poraněním a úrazy. V horském prostředí Západních Karpat byla rozšířena svébytná textilní technika označovaná jako „zapiastková“.

V krizových situacích lidé vždy plně využívali přírodní zdroje a to ve všech obdobích od středověku až po 20. století. V době nedostatku potravin příroda nabízela skutečně značné množství alternativ. Bohatým zdrojem živin byly například žaludy. Ty sloužily nejen pro výkrm prasat, ale lidé z nich připravovali rozmanité pokrmy od pražených žaludů, přes kaše a placky z žaludové mouky až po žaludovou kávu či pivo.

Člověk se po dobu své existence dokázal přizpůsobit mnoha náročným podmínkám a především zvládl využívat v maximální míře téměř vše, co ho obklopovalo. Nepostradatelné bylo značné množství přírodních materiálu. Jedním z těch dnes jich zapomenutých je troudnatec kopytovitý lidově zvaný choroš. Z vatovité dužiny, kterou obsahuje, se vyráběly v minulosti nepostradatelné zápalné hubky a také například oděvní součástky či účinné těsnění spár dřevěných lodí.