Jedná se o placky z žaludové mouky, kaši z kopřiv a svítek z kopřiv, špenátu a popence.
Při výzkumu archaických a tradičních technologií zpracování přírodních materiálů velmi často narážíme také na zužitkování mnoha přírodnin k jiným účelům než k upotřebení na zhotovení rozmanitých artefaktů. Zejména při řešení projektu „Kopřiva. Plevel, který šatil“ jsme nacházeli množství dokladů o využití nejen kopřiv, ale i velkého množství dalších divokých rostlin či jejich součástí, ke konzumaci a přípravě pokrmů.
Především ve venkovském prostředí velmi dlouho přetrvával princip sběru, kdy lidé čerpali suroviny z přírodních zdrojů. Jednalo se o doplňkové získávání potřebných živin a také o zdroj vitamínů a minerálů nezbytných po dlouhém zimním období. Na důležitosti tyto živiny nabývaly v extrémních situacích, kdy se lidem nedostávalo základní potravy. Například kunvaldský písmák Antonín Kodýtek napsal o kritickém hladomoru probíhajícím v letech 1770 – 1772: V tom čase tej trvající drahoty všichni lidé, jak hodní tak sprostí, jak bohatí tak chudí, mnoho nouze zakusili, nebo chudý lid přinucenej byl z hladu všelijakou trávu, jako jsou kopřivy, potočník, lebeda, vohnice, pupava, bedrník, podpupky, chudobnička a jiné hovadský potravy jísti. Takovou trávu sobě horkou vodou, tak jak se obyčejně dobytku pařívá, pařili a tak spařenou jedli.
Příroda nabízela pestrou paletu a lidé připravovali jídla z kopřivy, popence, pampelišky smetanky, řeřišnice, šťovíku, jitrocele, sedmikrásky, čekanky, z výhonků chmele, pupenců listnatých stromů, z hlízy hrachoru či vstavače a z mnohých dalších rostlin včetně nám dobře známých lesních plodů.
V období hladomorů se mouka získávala také z kořenů pýru, z kotvice plovoucí, z vodnice, ale také z nerozvinutých paliček červeného jetele či z plodů jírovce maďalu. V extrémních situacích se mouka připravovala i z mechů a lišejníků či stromové kůry. Velmi kvalitní mouku poskytovaly žaludy. Ty se oloupaly a lehce opražily, aby pozbyly hořkost, a následně rozemlely na mouku. Z mouky se připravovalo těsto, někdy nastavované tuřínem. Oblíbené byly zejména smažené placky, které se vyznačují překvapivou chutí. Všeobecně rozšířená byla také kaše z uvařených mladých kopřiv.
Význačný český kulturní historik a etnograf Čeněk Zíbrt (1864 – 1932) v roce 1917 vydal naprosto ojedinělou knížku „Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety“. V ní přestavil řadu receptů a historických poznatků, které měly v době první světové války sloužit jako příkladné poučení i možná inspirace. Některé návody by dnes mohly být vnímány až jako ohrožující na zdraví, jiné jsou podnětné i v současné době. K těm, které mohou tvořit vhodnou složku našeho jarního jídelníčku, patří i recept na zahradnický svítek:
Usekej na drobno vopenec (popenec), žihavky (kopřivy), špinák (špenát), to uvař v polívce, a když vařené bude, slej trochu polívky, vyndej to na rendlík, vraz do toho, co vidíš a máš, vajec, něco malounko mouky. Okořeň zázvorem, dej na nějaký omastek a tak to dobře osmaž.
Příprava pokrmů: Monika Chromečková, Adéla Richterová
Text: Václav Michalička
Fotografie: Petra Vidomusová
Fotoalbum
