V roce 1910 prošel zámek v Kuníně velkou rekonstrukcí, byla zde zavedena elektřina, telefon, zámek získal novou fasádu. Vše se změnilo o rok později tragickým úmrtím Marietty Bauerové-Chlumecké, která v kritickém duševním rozpoložení vyskočila z okna zámečku na Hlinkách, o tři měsíce jí následoval i její manžel Viktor Bauer.
Zámeček na Hlinkách osiřel a správy velkostatků v Kuníně a ve Spálově se ujal prostřední ze tří synů zesnulých manželů Dr. Mořic Chlumecký-Bauer (1882-1945), který svým sídlem nyní učinil zámek v Kuníně. Zde si z Vídně v říjnu roku 1912 přivezl svou novomanželku Margaretu z Remiz, zvanou Gréta (1886-1974) a pokoje zámku prošly dalšími změnami tak, aby nabídly moderní a zároveň reprezentativní bydlení mladému manželskému páru a jejich hostům. Do Kunína se tehdy přesunula také velká část zařízení opuštěného zámečku na Hlinkách.
Díváte se na záběry do Velké jídelny zámku v Kuníně pořízené patrně roku 1913. Album se záběry do pokojů zámku jsme nalezli ve Spálově a s nimi rovněž soubor vzácných negativů. Díky nim a jedinečnému inventáři zámku z let 1902 a 1913 nalezenému také před několika lety, můžeme dnes do pokojů nahlédnout takřka jako před více než 100 lety. A také identifikovat mnohé předměty, a to téměř s naprostou přesností.
Základní garnituru nábytku Velké jídelny již od roku 1902 tvořil starožitný nábytek z dubového dřeva: velký stůl (desky k němu byly ještě v roce 1902 uschovány na půdě v komoře), nyní pokrytý lněným ubrusem s vsazeným paličkovaným okrajem, který doplňovala sada 15 dubových židlí s výpletem. Velká kredencová skříň mezi okny roku 1902 obsahovala servis ze saského Neubrandensteinu, na ní pak roku 1913 stávala bílá porcelánová socha manželů se zlatým okrajem, v rozích pokoje po obou stranách 2 starožitné skleněné skříňky a na nich se měly nacházet 4 železné nástavce v podobě kompozice andílků (ty ale fotografie neukazuje).
U dalších stěn pak stála 1 nižší kredencová skříň, která roku 1902 obsahovala skleněný servis, dvounohý nástěnný stůl, na němž roku 1902 stály skleněné girandoly (ornamentálně rozvětvené svícny). Oproti roku 1902 pak přibyl čtyřrohý vykládaný stůl. V pokoji se již roku 1902 nacházel elektrický bronzový lustr se 16 rameny, který byl nyní elektrifikován. Roku 1902 podlahu jídelny pokrýval velký koberec z Chotěbuzi (první továrna na výrobu koberců byla v Chotěbuzi založena roku 1861), pocházející z ložnice v Brně, který byl roku 1913 nahrazen velkým kobercem tmavě červené barvy.
Roku 1913 v jídelně již ale chyběly 2 kulaté stolky a nebyly zde ani 2 porcelánové sloupy, které stávaly v dalších rozích pokoje. V albech na fotografiích pokojů zámku z 20. a 30. let minulého století, které jsme před lety získali z Rakouska od potomků posledního majitele zámku Victora Bauera, je můžeme bezpečně identifikoval v hale zámku před prosklenou stěnou. Jeden z těchto stojanů byl nyní identifikován ve sbírkách zámku v Lysicích.
.png)
Roku 1913 zde nenalezneme rovněž nástěnné zrcadlo a 12 starých (patrně nástěnných) talířů, pocházejících z porcelánky Höchst (založené mohučským kurfiřtem roku 1746). Na stěnách již chybělo také 5 mědirytin.
Roku 1902 na stěnách jídelny viselo 17 starých olejomaleb, ponejvíce portrétů, v roce 1913 zde ale již postrádáme 5 tehdy nově koupených a restaurovaných starých obrazů. Na portrétech ve Velké jídelně tak návštěvníci dodnes spatří obrazy rodiny Harrachů, adjustované do těžkých dubových rámů se zlacenými lištami: hrabě Bedřich August Harrach (1696-1749) v ornátu rytíře Zlatého rouna (promoce roku 1744), jeho dcera kněžna Josefa Liechtensteinová (sňatek s bratrancem knížetem Janem Nepomukem z Liechtensteinu roku 1744), rozená Harrachová (1727-1788) v loveckém úboru, syn František Xaver hrabě Harrach (1732-1781) jako plukovník s plánem bitvy u Torgavy (roku 1760), jeho manželka hraběnka Rebeka Harrachová (sňatek roku 1761), rozená Hohenemsová (1742-1806), její matka hraběnka Walburga Hohenemsová, rozená Wagenspergová ve vdovském šatě (ovdovělá roku 1759). K obrazům byl z nám neznámých důvodů přiřazen rovněž portrét muže, kterého můžeme podle erbu v pozadí identifikovat jako Jana Nepomuka šlechtice Linka, novojičínského solního a bankálního úředníka, který byl za své zásluhy během pruského vpádu na Moravu povýšen roku 1761 do šlechtického stavu. Obrazy jsou rámovány do jednotných těžkých dubových rámů se zlatými lištami a vzhledem k tomu, že portrét kněžny Josefy Liechtensteinové v loveckém oděvu je doložen ještě roku 1860 jako součást obrazárny rodu Hohenemsů na zámku v Bystrém ve východních Čechách (v inventáři z roku 1828 „Dáma v loveckém obleku se psem, na jeho obojku písmena - „Eine Dame in Jagdkleide mit einem Hunde, auf dessen Halsbande die Buchstaben), jednotné rámy byly pořízeny až po tomto datu.
.png)
Na záběru do jídelny zcela vpravo nyní můžeme takřka spolehlivě identifikovat další z portrétů, který je dnes však nezvěstný: s velkou pravděpodobností se jedná o portrét hraběte Ferdinanda Bonaventury II. Harracha (1708-1778), mladšího bratra hraběte Bedřicha Augusta, zobrazeného taktéž v ornátu rytíře Zlatého rouna. U řady harrachovských portrétů se s velkou pravděpodobností jedná o obrazy, doložené na zámku již v inventáři z roku 1781 ("6 velkých portrétů v dubových rámech s pozlacenými lištami" - "6 grosse Portrait in eichenen Rahmen, und vergoldten Leisteln").
Ze sousedního Velkého sálu (později Hudebního a tanečního pokoje) se však do Velké jídelny roku 1913 přesunuly také 3 mimořádně vzácné velkoformátové obrazy v obdobných těžkých dubových rámech. Obrazy se podařilo před lety identifikovat. Jedná se o cyklus podobenství Historie ztraceného syna, pocházející z počátku 17. století, tvořící součást jedinečné Hohenemské obrazové sbírky a zmiňované v inventáři na zámku v Bystrém v roce 1828 ("Historie ztraceného syna ve 3 oddílech" - "Die Geschichte des verlorenen Sohnes in drei Abteilungen").
Obrazy byly namalovány podle grafických předloh a představovaly jasnou narážku na marnotratný způsob života hraběte Jakuba Hannibala II. z Hohenemsu a blížící se společenský a majetkový pád kdysi mocného rodu říšských hrabat z Hohenemsu (2 z obrazů se v současnosti nacházejí ve sbírkách v Ostravském muzeu, další obraz nechala odvézt rodina Bauerů kolem roku 1920 do svého zámečku na Hlinkách a slavný architekt Adolf Loos jej zakomponoval společně se 2 květinovými zátišími ze zámku z Kunína do mramorové stěny zdejší jídelny. Tento obraz, který se nyní společně se zátišími do Kunína vrátil (v inventáři zámku v Bystrém z roku 1828 zaznamenán jako "Bezuzdný blahobyt" - "wüstes Wohlleben"), je zachycen také na čelní stěně jídelny. Pod ním můžeme identifikovat ve zlacených rámech další z portrétů, zleva doprava: císaře Karla VI., jeho manželku císařovnu Alžbětu Kristýnu (oba obrazy převezeny později rodinou Bauerů do Brna, vystaveny ve Velkém salonu jejich zámečku na Hlinkách ((v inventáři zámečku byly vedeny jako „alte Ritterbilderin Goldrahmen aus Kunewald – staré rytířské obrazy ve zlacených rámech z Kunína“), se opět nacházejí na zámku v Kuníně). Další, dnes nezvěstný, portrét císařovny-vdovy Eleonory Magdaleny (obraz byl později vystaven ve vedlejším Hudebním pokoji zámku). Rovněž tyto obrazy byly v minulosti součástí kolekce Hohenemské obrazárny na zámku v Bystrém a podle zdejšího inventáře z roku 1828 představovaly soubor 6 obrazů panovníků ("6 císař Karel VI. a jeho manželka, potom ještě tři císaři a jedna císařovna. Šest portrétů ve zlatých rámech - "6 Kaiser Karl der VI und seine Gemahlin, dann noch dreÿ Kaiser und eine Kaiserin. Sechs Porträts mit Goldrahmen").
.png)
Obraz z cyklu Historie ztraceného syna (v inventáři zámku v Bystrém z roku 1828 zaznamenán jako "Jeho neštěstí" - "Unglück desselben") vidíme na další stěně fotografie.
Inventář dále zaznamenal 4 sádrové podstavce nade 2 dveřmi se 4 vázami, 12 nástěnných talířů z Höchstu pak nahradila výrazně větší výzdoba stěn: neidentifikovaných 19 modrých talířů na kredenci a 2 nad nižším kredencem, 5 podélných mís nade dveřmi, 3 velké a 8 malých talířů nad kredencem, 1 oválná mísa nad nižším kredencem (Vranov), dále 4 modré talíře zarámované v černém dřevě, představující jednotlivé měsíce (červen, červenec, listopad, srpen, na snímku nad nižším kredencem pod obrazem z cyklu Historie ztraceného syna, později talíře byly odvezeny na zámek do Spálova, dnes jeden talíř představující měsíc listopad je znovu ve výzdobě Velké jídelny zámku).
.png)
Dále zde nalezneme 15 velkých a 10 malých modrých nástěnných talířů (manufaktura Davenport), 11 porcelánových nástěnných talířů označených "f" a 6 nástěnných talířů s květinovým vzorem. Nakonec 12 talířů s růžovou kresbou a zoubkovaným okrajem, které jsou patrné na záběru nad rohovou skleněnou vitrínou při dveřích do Velkého sálu (jedná se o výrobky manufaktury v Bystřici pod Hostýnem, později také tyto talíře byly odvezeny na zámek do Spálova, 5 talířů je dnes opět ve výzdobě Velké jídelny zámku).
Roku 1918 došlo k dělení majetku mezi bratry, zámek v Kuníně nyní připadnul nejstaršímu z bratří Dr. Victoru Bauerovi (1876-1939), který svým hlavním sídlem učinil znovu zámeček na Hlinkách, prostřední Dr. Mořic Chlumecký-Bauer se přesunul na zámek do Spálova, kam putovala řada sbírek původem z Kunína. Victor Bauer v lednu roku 1919 proto zval do Kunína také slavného architekta Loose: „Moje žena doufá, že přijmete v létě pozvání do Kunína. Chceme totiž zařídit zámek nábytkem, který jsme zdědili a případně k němu nechat zhotovit doplňky.“ K tomu však nikdy nedošlo. Podobu Velké jídelny můžete vidět na fotografiích, pořízených ve 20. a 30 letech samotným Victorem Bauerem. Ze starého vybavení zde zůstal 16tiramenný lustr, velká kredencová skříň mezi okny, z vybavení zámečku na Hlinkách přibyly 2 dřevěné vyřezávané sloupy.
.png)
Na záběru štědrovečerní tabule, majitel zámku zachytil svou manželku Grétu a syny Heinze Günthera (Heini) a Helmutha Viktora (Helli) a také třetí a vlastně zahajující obraz z cyklu Historie ztraceného syna (v inventáři zámku v Bystrém z roku 1828 zaznamenán jako „Odchod“ – „Auszug“ a roku 1817 jako „Propuštění ztraceného syna v černém rámku se žlutými kovovými lištami“ - „die Beurlaubung des verlohrnen Sohnes:/ in schwarzer Rahme mit gelb metal: Leisten)
Na místo obrazu na nazvaného jako Bezuzdný blahobyt, který byl odvezen do Loosovy instalace zámečku na Hlinkách (v tamním inventáři byl veden jako „grosses Bild aus Kunewald. Schlosszcene – velký obraz z Kunína. Zámecká scéna“), byl instalován nyní další příborník a nad nimi pověšeny portréty úředníka Jana Nepomuka šlechtice Linka a hraběnky Rebeky Harrachové.
Poslední majitel zámku dr. Victor Bauer si pro přehled ocenění mobiliáře zámku v Kuníně z roku 1928 vyžádal ke dvěma velkoformátovým obrazům, které v jídelně zůstaly, rovněž dobrozdání ředitele Umělecko-historického muzea ve Vídni Dr. Gustava (v dokumentu nepřesně Guida) Glücka (1871-1952), který napsal: "Dva velké obrazy, Holandsko, 17. století.
1. Selské posvícení (kirmes) se zobrazením ztraceného syna u prasat. Hlavní vyobrazení souhlasí se dvěma o něco menšími malbami v muzeích v Antverpách a Braunschweigu, které jsou připisovány Davidu Vinckboosovi.
2. Náměstí města s bohatou stafáží, vztahujících se snad také na ztraceného syna."
.png)
Stejné ocenění mobiliáře z roku 1928 nezapomíná poznamenat, že v jídelně se nacházelo více servisů a také talíře Wegwood.