V prosinci roku 1774 dala císařovna Marie Terezie souhlas s publikováním Všeobecného školního řádu, jehož autorem byl probošt augustiniánů řeholních kanovníků z dolnoslezské Záhaně (Sagan/Żagań) Johann Ignaz von Felbiger. Plný text zákona poměrně přesně definující reformní cíle vídeňského dvora začal velice brzy kromě zemských úřadů zaměstnávat rovněž faráře, městské rady a úředníky jednotlivých panství. Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy v císařsko-královských dědičných zemích tedy od lednových dnů roku 1775 ovlivňoval každodenní život rovněž ve vesnicích novojičínského panství. Výjimkou nebyly ani Hodslavice, podhorská obec na úpatí Beskyd, jejíž sedláci i chalupníci byli společně se sousedy z nedalekého Mořkova či Hostašovic přifařeni ke kostelu sv. Jana Křtitele v odlehlých Životicích. Necelých šest let před vydáním patentu nazývaného toleranční (1781) se museli hodslavičtí i přes jejich příklon k zakázané náboženské praxi, čerpající z kořenů Jednoty bratrské, nejen oficiálně podílet na veřejném životě římskokatolické církve, ale rovněž posílat své děti do nově zakládaných triviálních škol. Na otázku, jak mohlo vypadat vzdělávání dětí ze zdejších rolnických rodin v posledních letech před tolerančním patentem, lze hledat odpovědi například ve školních výkazech dochovaných v archivu vrchnostenské kanceláře novojičínského zámku. Přesně v intencích školního řádu Marie Terezie požadoval vrchní úředník panství informace o odborných předpokladech učitele, počtu žáků i jejich stáří nebo učebních osnovách a knihách využívaných při výuce. Dochované souhrnné tabely ze Ženklavy, Životic, Štramberku a Žiliny, sestavované v březnových dnech roku 1777 faráři či kaplany, poměrně detailně líčí první léta provozu ve vesnických školách a svědčí o těžkostech, s nimiž obce sháněly profesionální kantory. Zvyk přenechávat výuku vysloužilým vojákům, sečtělým řemeslníkům nebo kostelníkům byl ve venkovském prostředí i nadále živý.
Podle dochovaného výkazu se reforma dotkla školy v Žilině, kde v březnu roku 1777 působil soukeník Augustin Peter. Tomu se dle faráře v řemesle příliš nedařilo a byl nucen pouze česat a spřádat vlnu. Hovořil jen německy. I když ve farnosti žilo téměř čtyři sta dětí ve věku do dvanácti let, nebyl v intencích zákona odborně vyzkoušen a vrchnost mu zakázala učit. Dle výkazu Augustin Peter sice nastoupil do tzv. preparandie, tedy tříměsíčního kurzu pro učitele triviálních škol při olomoucké hlavní škole, ale s ohledem na finanční náklady spojené se stravou a ubytováním údajně nevydržel až do přezkoušení. O něco lépe dopadl Václav Kyselý ze Štramberka, ženatý kantor, který byl po jazykové stránce tzv. utrakvistou a byl schopen vyučovat v českém i německém jazyce. V zimě učil dopoledne mezi 7 hodinou ranní a 10 hodinou dopoledne a po obědě od 12 do 15 hodin. V učebně se mu scházelo celkem 32 dětí. V létě nedocházely děti vůbec, což však neodporovalo tereziánskému školnímu řádu. Ten s ohledem na mrazivé počasí umožňoval rodičům nechávat v zimě menší děti doma. Naopak zase v létě předpokládal školní řád absenci větších dětí, pracujících společně s rodiči na statku či na polích. S ohledem na předepsané osnovy pro triviální školy učil štramberský kantor děti číst, psát, počítat a přednášel katechismus. Z učebnic používal slabikář („das ABC oder das Nahmen Büchlein“), čítanku, početnici, úvod ke kaligrafii a knihu Nového zákona. Václav Kyselý absolvoval preparandu v olomoucké hlavní škole, kde se zapsal 2. května roku 1776. V Olomouci s ním studoval i jeho bratr, kaplan Jiří Kyselý, odpovědný za výuku katechismu. Ten dle novojičínského zámeckého úředníka přednášel již „dle nové metody“ a vzhledem k tomu, že byl označen za „utrakvistu“, vyučoval děti česky i německy. Přísné požadavky nové triviální školy dopadly rovněž na Jana Jiřího Hofmanna ze Ženklavy, ženatého kantora, který si příležitostně přivydělával jako punčochář. Dopolední vyučování probíhalo v ženklavské škole v zimním období od 7 do 10, ve škole se děti sešly opět v poledne a opouštěly ji v 15 hodin. V létě se nevyučovalo. Hofmann nastoupil učitelský kurz na konci července roku 1776 v Olomouci a úspěšně jej dokončil. Katechismus sem docházel přednášet prozkoušený kaplan Jiří Kyselý z nedalekého Štramberku.
Pro hodslavické rolníky, kteří byli před rokem 1781 přifařeni k Životicím, byla důležitá právě tamní dřevěná škola. Zdejší kantor Andreas Köller, ženatý učitel bez vlastní profese schopný vyučovat v němčině i češtině („ein Utraquist“), se spoléhal převážně na příjmy ze školného a služeb kostelníka. Podobně jako jeho vesničtí kolegové děti vyučoval jen v zimě, a to ráno od 8 do 12 hodin a odpoledne od 13 do 16 hodin. Zatímco cesta z Mořkova zabrala dětem zhruba hodinu, tak z Hodslavic, Hostašovic a Veřovic nedocházely do školy v Životicích „kvůli vzdálenosti“ žádní žáci. Ve výuce pomáhal místní kaplan Karel Bittner.
Již samotné nařízení Všeobecného školního řádu z roku 1774 ohledně výuky náboženství, biblických dějin a mravouky („Sittenlehre“) předpokládalo, že do školních učeben budou vstupovat pouze mravně bezúhonní kantoři. Jakkoliv podporovala nová zákonná norma vedlejší příjem učitelů, naprosto vylučovala jejich působení v roli krčmářů, čímž opět zdůrazňovala význam dobré pověsti vesnického kantora. Vrchnost měla trestat nejen případné pronájmy hospod, ale rovněž učitelovy hudební produkce v krčmách, obzvláště v období církevních svátků. Minimálně v jednom případě musela novojičínská vrchnost na sklonku 18. století řešit vážné porušení etického kodexu. Případ učitele Václava Kotka z Libhoště však dokládá, že i přes evidentní mravní pochybení zvítězila snaha obce udržet si v rámci vesnice profesionálního učitelem, vykonávajícího současně úřad varhaníka.
Stížnost libhošťského kaplana Jiřího Kyselého upozornila počátkem června roku 1783 správce panství na vážná mravní pochybení zdejšího kantora Václava Kotka. Místní varhaník, rektor a moravskoslezským guberniem potvrzený školní učitel čelil toho roku nejen kaplanově stížnosti, ale rovněž udáním několika nezletilých dívek. Výslech, který vedl se třemi ženami dne 6. července roku 1783 na novojičínském zámku vrchní úředník Ondřej Mikuláš Křižan, svědčí o opakovaném sexuálním násilí, jehož se měl libhošťský kantor dopustit. Zuzana Herzmanská, šestnáctiletá dcera zdejšího dědičného rychtáře docházela do rodiny kantora Kotka, kde se učila u jeho ženy šití. Fojtova dcera vypověděla, že když jednou zůstala s kantorem sama, „hodil mě na lůžko, obnažil mě a zlé věci se mnou činil“. Úředník Křižan dal Václava Kotka předvolat, nicméně během konfrontace se nechal kantor strhnout k „drzým a mstivým slovům“ a k Zuzaně Herzmanské zvolal, že ji na ulici odstřihne její dlouhé vlasy. Kantorově pověsti měla uškodit rovněž německy vedená výpověď devatenáctileté farské kuchařky Anny Schepp, kterou údajně kantor obtěžoval na faře. Nakonec si Ondřej Mikuláš Křižan předvolal do vrchnostenské kanceláře také provdanou Barboru Honschinovou, která popsala libhošťského varhaníka, rektora a učitele jako „zlého člověka“. Žena zdejšího sedláka řešila jednoho dne s Václavem Kotkem škodu, kterou udělaly její slepice na kantorově zahradě. V jeho světnici se ji učitel nejprve snažil dostat do záňadří, poté si stáhnul spodky a několikrát ji povalil na postel. Její výpověď byla posledním svědectvím, které mělo prokázat kantorovu mravní zhýralost. Skutečnost, že byl učitel nakonec vrchním apelačním soudem v Praze osvobozen a ponechán ve škole, svědčí o snaze státu i obce udržet na venkově kvalifikované učitele. Za Václava Kotka se navíc dle vyjádření přerovského krajského úřadu postavila i samotná obec Libhošť, nicméně nelze vyloučit ani podporu ze strany vrchnostenské kanceláře.
Ještě před vydáním tolerančního patentu měly tedy hodslavické děti možnost docházet do školy v Životicích a místní sedláci se formou školného podíleli rovněž na platu zdejšího učitele. Na základě dochovaných školních výkazů lze rekonstruovat rovněž příjmy kantorů z vesnických škol v okolí Hodslavic a zjistit, jakou mírou se na služném učitelů podílela obec, fara i jednotliví rolníci. Učitelské platy na venkovských školách novojičínského panství ještě na konci 18. století dokládají úzké propojení mezi školou a kostelem, protože i kantoři na školách kolem Hodslavic byli i nadále zpěváky na kůru, varhaníky, kostelníky, vypomáhali při procesích a asistovali faráři při pohřbech. Touto pozdně středověkou tradicí byl zavázán rovněž Andreas Köller ze Životic, který pobíral stejně jako jeho kolegové z okolních vesnic od obce tzv. solarium. Tento fixní plat činil v roce 1776 celkem 10 zlatých 33 krejcarů ročně a k tomu dostával od vesnické komunity ještě pět měřic obilí. Andreas Köller měl dále nárok na tzv. akcidens, tedy mimořádný či příležitostný („accidens“ – věc nahodilá) plat, jehož výše závisela na kantorově spolupráci s farářem. Hlavní složkou těchto nepravidelných příjmů byl totiž kantorův podíl na štólových poplatcích a tak lze předpokládat, že i životický učitel hrál či zpíval při pohřbech, svatbách nebo vypomáhal při křtech. O povinnostech místních učitelů, plynoucích z jejich každodenního působení na kostelním kůru, svědčí rovněž část platu označená jako tzv. festivale („An Festivalien“). Zde lze zařadit kantorovu hudební produkci během mší jakožto nejdůležitějších liturgických obřadů katolického společenství a dalších svátků v průběhu církevního roku. V roce 1776 obdržel Andreas Köller od obce celkem 3 zlaté a 42 krejcarů. Augustin Peter z nedaleké Žiliny byl placen rovněž za svou účast na procesích („Von Prozessionen“), kde působil pravděpodobně jako předzpěvák. Nemalým ročním příjmem životického kantora byla rovněž koleda, za kterou pobíral Köller celkem 9 zlatých ročně. Poměrně stálou položkou v příjmech učitelů v okolí Hodslavic byly naturálie a kromě dvou kop velikonočních vajec na Zelený čtvrtek pobírali ve zdejších vesnicích učitelé především koláče. Na ty měli kantoři nárok o posvícení a životický učitel převzal v roce 1776 koláče v hodnotě 3 zlatých 30 krejcarů. Přepočet pečiva na peníze naznačuje i možnost vyplácení hotovosti, protože štramberský kantor Václav Kyselý si ve stejném roce nárokoval za koláče 17 zlatých. Některé naturální platy byly stále úzce spojeny s povinnostmi kostelníka a Johannu Georgu Hoffmanovi z Ženklavy náleželo za celoroční zvonění klekání („Von Ave Maria leüthen“) třicet čtyři bochníků chleba.
Pravděpodobně jen malý počet účastníků tajných modlitebních setkání v lesích zvaných Čtenice kolem Hodslavic v květnových dnech roku 1780 tušil, že se postavení potomků Jednoty bratrské za necelý rok zásadně promění. Toleranční patent z roku 1781 sice hodslavickým evangelíkům neumožňoval návrat ke staré konfesi, ale obec se po delší rozvaze přiklonila k povolenému luterství augšpurského vyznání. Věřící z Hodslavic, Straníku, Mořkova a Veřovic měli nyní kromě pastora nárok rovněž na vlastního učitele a podobně jako v katolickém prostředí rovněž zde byla mezi farou a školou úzká vazba. S ohledem na množství evangelíků připadlo právo fary i modlitebny pro okolní vesnice právě Hodslavicím. Ačkoliv byla tato vesnice s přilehlými obcemi v kontextu tehdejších poměrů nejklidnějším tolerančním sborem na Valašsku, projevovalo se i zde náboženské uvolnění a euforie coby průvodní jevy nově nabyté evangelické identity. Ještě deset let po vydání patentu museli řešit vrchnostenští úředníci výtržnost mořkovského poddaného Jana Hoďáka, související pravděpodobně s horlivou kazatelskou činností hodslavického pastora Ondřeje Slobody z horních Uher. Dne 4. května roku 1791 udal životický farář Jana Hoďáka z Mořkova, nově najatého pacholka místního sedláka Jana Černocha. Ten se měl jedno odpoledne při návratu z roboty vyšplhat na kamennou sochu sv. Jana Nepomuckého před selským stavením jeho hospodáře v Životicích, posadit se světci na hlavu a během šermování či mávání plechovou palmovou ratolestí vykřikovat na kolemjdoucí: „Podívejte se, teď už jsem taky svatý!“. Případ mořkovského čeledína, ke čtrnáctidennímu arestu a deseti ranám holí odsouzeného Jana Hoďáka, v pramenech pak označovaného za tupitele náboženství, tak odkazuje na odvrácenou tvář náboženské svobody v prvních letech po vydání tolerančního patentu.