Tatrovákem odmalička
Jak sám o sobě s nadsázkou vypráví, je vlastně v tatrovkách odkojený. Jeho tatínek celý život jezdil služebně pro podnik Spoje Praha. V době, kdy se Tonda narodil, řídil jeho otec T 148 valník s rukou. Jeho maminka s tátou jezdila v době mateřské dovolené v podstatě jako závozník. Z této doby má Tonda také svou první fotografii s tatrovkou. Jako miminko ho maminka v kabině krmí. Vedle tatrovek v podstatě vyrůstal. Pamatuje si dokonce i SPZ všech vozů, se kterými jeho otec jezdil. Jak šel čas, vznikaly další fotografie. Společné měly všechny snímky jedno, v pozadí vždy byla k vidění nějaká tatrovka. Toník s heverem u sto čtyřicet osmičky, Toník u osm set patnáctky… Největším svátkem pro malého kluka bylo, když cestou ze školy v Praze na Žižkově u jejich domu stála zaparkovaná tatrovka, to pak s velkou radostí běžel, aby se mohl svést s tátou do práce ji zaparkovat, nehledě na to, že se pak celou další hodinu trmáceli domů vlakem a tramvají. Vznikaly fotografie s příběhy. Třeba ta, kdy se s tátovou tatrovkou loučil, protože jeho otec dostal liazku. Vzpomíná, jak si sám za své nastřádané peníze koupil negativ do foťáku, vyleštil tátovi tatru s vlekem a nechal se u ní na památku vyfotit. Jen s ní! Liazka, která stála již opodál, snímek nesměla „hyzdit”.
Tatrovácká svatyně
Za všechny roky, kdy sbírá do slova a do písmene vše, kde se jen značka Tatra objeví, si nastřádal sbírku, které vyhradil ve svém domě celou jednu místnost, kde dle jeho slov vládne silná koncentrace jedné značky na centimetr čtvereční. V nábytku na míru tam najdete jeho první obrázky tatrovek, které si začal vystřihovat ze starých časopisů Svět motoru jako osmi či devítiletý, ale také celé výtisky těchto periodik, když už byl starší. Ve vitrínách byste obdivovali aktuálně 1272 modelů kopřivnické značky a nenašli byste mezi nimi jediné dva stejné (kočáry, osobáky i náklaďáky). A vše má své dané místo. Rozděleno tematicky a chronologicky podle výrobních řad, zvlášť „kadenky” podle měřítka. Pod vitrínami pak archív papírový. Šanony na osobní tatrovky zvlášť a na nákladní také, od kočárů až po nové Tatra Phoenix. Vystřihovánky, výstřižky z novin a časopisů, dobové fotky. Další šanony s originálními prospekty. A nesmím zapomenout na sbírku jeho vlastních fotografií - od těch nejstarších z jeho dětství přes snímky tatrovek, které potkával na stavbách nebo jen tak stála na silnici, po které zrovna projížděl. Jako vášnivý lovec hezkých záběrů svých oblíbených vozů byl schopen vzít si dovolenou jen proto, aby ujel téměř dva a půl tisíce kilometrů na ukrajinskou hranici vyfotit si T 128. Cestou mimochodem nafotil dalších 19 negativů jiných Tater, které cestou zahlédl.
Starší syn jde v tátových šlépějích
I svou životní lásku si našel na jednom ze srazů veteránů, kterých se pravidelně účastní. V září roku 2003 nastoupila k němu na projížďku do jeho kolosu. Dnes někdy s úsměvem jeho žena dodává, že kdyby věděla, „do tý Tatry by nevlezla”... Jsou ale stále spolu a spokojení, ba dokonce podle vyprávění pomáhala i s renovací cisterny T 148. A mají dva krásné zdravé kluky. Starší Toník má tatrovky stejně rád jako jeho táta. Jezdí s ním často na srazy i do kopřivnického muzea. Dokonce už na poli trénuje za volantem kolose. Že by to bylo tím, že si ho i s maminkou Tonda odvezl ze slánské porodnice právě svou osm set třináctkou, ve které se poznal se svou ženou, která jim byla na svatbě a kterou považuje téměř za člena rodiny? Ale to by byl další dlouhý příběh o tom, jak se u nemocnice objevila obrovská tatrovka. Tenkrát u toho byla i Česká televize, psalo se o tom i v Kladenských listech. Mladší Jiřík se narodil nakonec v Motole a tak plánovaný odvoz (tentokrát autobusem) nevyšel.
Nejen Tatry
Sbírka jeho velkých strojů čítá 23 kousků. Začal pozvolna malou, ale krásnou T 613 v barvě modré metalízy, kterou si pořídil ze svých prvních vydělaných peněz v 19 letech. O pár měsíců později jel na oblíbenou vojenskou akci BAHNA u Strašic na Rokycansku. Tam se setkal poprvé naživo v terénu s T 813 osmikolovým kolosem. Byla to láska na první pohled. Psal se rok 1998 a všichni v okolí v čele s jeho otcem mu rozmlouvali jeho rozhodnutí si takový náklaďák domů koupit. Tak trochu s pomocí jeho tehdejšího kamaráda Milana Horky, který mu dal tip, odpověděl na inzerát. Tehdejší majitel mu však oznámil, že Tatra je zamluvená. Nenechal se umluvit ani uplatit. Ale za pár měsíců Tonda zvedl telefon a na druhém konci se ho stejný hlas zeptal, jestli má ještě o kolos zájem. A tak získal nejen druhý kousek do sbírky, ale i svého nejlepšího kamaráda Láďu Žyrka, majitele tatrovky, který šel o pár let Tondovi na svatbě za svědka. Shodou okolností následně Tonda zjistil, že se u tohoto konkrétního vozu fotili před dvěma roky v bazaru s kamarádem cestou do školy. Každý z Antonínových exponátů má svůj příběh, který dokáže barvitě vyprávět. Ať je to tatrovka sto čtyřicet osmička, osm set patnáctka, ba dokonce beta či škodovka, autobus „ešelka” (Karosa ŠL 11), liazka, ikarus či avie… Nebo „slůně”.
Prototyp 162
A právě „slůně” je možná tím nejvzácnějším exponátem, který u Tondy najdete, jeden ze tří prototypů T 162 vyrobených v Kopřivnici ještě těsně před sametovou revolucí. Jediný, který chybí v naší muzejní sbírce. Poprvé se s ním potkal v devadesátém pátém roce cestou do školy na dopravní průmyslovku v Praze. Prostě mu najednou tato nezaměnitelná kráska projela před nosem. Změnil rychle směr cesty a pronásledoval ji na nedalekou skládku, vyfotil si ji, požádal řidiče o svezení, nechal si ukázat techničák, nechal si o ní povyprávět. Tehdy ho ještě ani nenapadlo, že bude jednou jeho. Uplynul čas, Tonda si pořídil kameru, kterou si rád tatrovky natáčel. V době, kdy se v pražské části Zličín stavěl Electro World, pomáhala i sto šedesát dvojka na stavbě. A Tonda tam nesměl chybět, aby si sklápěčku natočil. Tak se dostal ke sto šedesát dvojce podruhé. Psal se rok 2017. A s jeho štěstím a houževnatostí už to bylo krůček k životnímu obchodu. A k další půjčce.
Dělám to pro zážitky
Když jsme se při našem povídání dostali až ke zmínce o financování jeho koníčku, který by se dal již nazvat „velkou kobylou”, zakončil tuto pasáž prohlášením, že není překupníkem, ale srdcařem. Všechno, co kdy sehnal, co kdy zažil a komu jak kdy v oblasti tatrovek pomohl, dělá srdcem a pro zážitky, pro značku… Což je mimochodem i velmi patrné z toho, jak krásně vypráví o každičkém čtyřkolém členovi své rodiny. Z toho, jak se o svá auta stará, jak je renovuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, aby vše bylo správné - přesná receptura a odstín barvy, nápisy, zrcátka, kliky, šroubky… Jak prohlašuje, jeho auta jsou prostě sbírková, své si už za život odsloužila a teď si zaslouží odpočinek - renovované kousky v garáži, „slůně” taky pod střechou, i když na renovaci teprve čeká, ostatní vozy mají prozatím stání venku. Jeho oddanost značce lze rozpoznat i z jeho outfitu, vždy má na sobě něco značkového.
Vlajková loď - kolos
Každému, s kým si v muzeu povídám, pokládám vždy jednu a tu stejnou otázku. „Která tatrovka je pro vás ta nejhezčí?” První odpověď od Tondy zněla jeho T 148 cisterna Benzina. Když jsem upřesnila, že se ho neptám pouze na jeho tatrovky, možná s menším zamyšlením odvětil, že vůbec nejhezčí vyrobený kousek vidí v modrém prototypu T 165. Téměř na dosah měl možnost s touto tatrovkou jezdit, když ještě nebyla v kopřivnickém muzeu, nakonec to ale nedopadlo. Zároveň se mu moc líbí i vínově červený tahač, který je kombinací terénní T 815 s kabinou z T 165. Ale svůj kolos považuje za vlajkovou loď. Tonda má ale stále i svůj nesplněný sen. Je jím JAMAL. Moc by si přál mít jeden z těchto exemplářů ve své garáži.
Pexeso pro kluky
Do své sbírky vlastně shání těch kousků ještě více. Nedávno na Vánoce svým synům skládal ze svých sběratelských kousků pexeso. Prozatím měl 21 jistých obrázků, které však musel doplnit i o auta, která mu sice stojí zaparkovaná na dvoře, ale nejsou jeho. Od té doby si dokoupil dva kousky. Takže jeho cíl? Mít sbírku, kterou si zaplní všech 32 obrázků do svého pexesa.
Tak nezbývá, než mu popřát, aby si mohl co nejdříve nechat vytisknout pexeso pouze a jen z jeho vlastních aut. Protože jsem přesvědčená, že „být doma” pod Tondovou střechou, musí být pro každičkou nejen tatrovku jako žít v ráji.
Kateřina Mokryšová
Zdroj fotografií: soukromá sbírka Antonína Slezáka
Fotoalbum
