Přes 36 let pro značku Tatra
Antonín Vurst pochází z okresu Blansko. Po maturitě na střední průmyslové škole strojírenské v Jedovnicích získal své první pracovní zkušenosti v tehdejším národním podniku Adamovské strojírny Adamov na vývojové konstrukci grafických strojů (konkrétně polygrafických strojů Romayor). Zde strávil pět let svého života. V průběhu této životní etapy se díky vojně ocitl v Mošnově na letišti, kde poznal svou budoucí manželku. A tak v roce 1966 odchází z jižní Moravy, aby 4. října téhož roku nastoupil v Kopřivnici do závodu Tatra na oddělení vývojové konstrukce, kde ho přijímal legendární hlavní konstruktér Ing. Milan Galia. Přiřazen byl na konstrukci nákladních automobilů do skupiny specializované na převody. V té době se jednalo o převodovky na T 148, posléze na nově připravovanou T 815. Časem pak přešel do skupiny projekce, kde měl za úkol připravovat šasi civilní řady pro montáž nástaveb.
Jako velmi činorodý člověk se Antonín Vurst podílel hned na několika zajímavých projektech včetně Tatry kolem světa, díky práci procestoval křížem krážem nejen celé tehdejší Československo, ale několikrát vycestoval i do bývalého Sovětského svazu. Jeho poutavá vyprávění by vydala na celou knihu. V první části ze série „Tatra očima Antonína Vursta“ začněme pěkně od začátku…
Vaše první setkání se značkou Tatra bylo, až když jste nastoupil do Kopřivnice?
Značku jako takovou jsem samozřejmě znal, ale že bych seděl v tatrovce za volantem nebo se v ní vezl, to ne. Jako malý jsem se občas vozil v parní lokomotivě, kterou řídil kamarád mého otce. To byl zážitek, když jsem přikládal uhlí a mohl si na přejezdech zapískat. Nejlepší tátův kamarád byl kovářem a v kovárně mě to uchvátilo – oheň a vůbec všechno, posadil jsem se a koukal, jak to vypadá…Takže první moje volba byla stát se kovářem. Otec mě brával také do své práce – v Adamově dělal vedoucího nástrojárny, motal jsem se tam moc rád, jednou jsem vrtal dírky, jindy jsem černil šroubky – na kahanu jsem nahřál šroubek a pak ponořil do oleje a ono to zčernalo. Až na průmyslovce jsem zjistil, že šlo o povrchovou úpravu černěním. Asi mě připravoval na strojařinu cíleně odmala. V Adamovských strojírnách jsem si vydělával své první peníze na letních brigádách už během studií. Do Kopřivnice mě zavála láska k mé ženě. A štěstí, kdy mi v Tatře pozitivně odpověděli na mou žádost o práci. A já mohl nastoupit na vývojovou konstrukci.
Můžete zavzpomínat na konstrukci ještě bez počítačů? Jak vypadala práce konstruktéra kdysi a jak vypadá dnes?
Tak to je úplně jako nebe a dudy. Když se dnes přijdu podívat do konstrukce, ani necítím, že jsem na konstrukci. Kdysi, ať už to bylo v Adamově nebo v Kopřivnici, jsme měli každý svou desku různé velikosti, na kterou jsme kreslili tužkou součástky nebo sestavy. Ty pak překreslovaly kresličky na pauzovací papír, ze kterého se zhotovovaly kopie. Konstrukce nákladních vozidel (mimo motor) zabírala jedno celé patro. Ve vývoji nás sedělo osmdesát až devadesát, to znamená stejný počet prken.
Když jsem přišel do Kopřivnice, zíral jsem třeba na karosáře. Měli obrovskou desku, na kterou kreslili kabiny v měřítku 1 : 1. A podle toho vypadaly i všechny jejich pomůcky – rázná křivítka, kružítka… Bylo to něco šíleného, protože takové velké prkno jsme v Adamově neměli.
Obřad v bílých pláštích
Někteří starší konstruktéři chodili v práci v bílých pláštích. Sedli si za stůl, otevřeli šuplík, vyložili všechny tužky různých tvrdostí, před nimi prkna jako obraz… Prostě úplný obřad. A pak začali tvořit. Jinou tužkou obrys, jinou tužkou šrafování, jinou šipky…
Na prknech jsme si museli vše prokreslit, abychom předešli kolizím. Věčně jsme chodili dolů na dílnu, volali nás z montáže (z vývoje), protože se dostali do kolize a my to museli řešit úpravou u součástek. Dnes to kluci mají při konstruování v 3D jednodušší, rychlejší, těch chyb už není tolik, počítač to sám vyhodnotí.
I když já jsem zažil ještě nástup počítačů, učil jsem se na konci své kariéry na nich pracovat, ale nebylo to ještě ono. První počítače byly pomalé, kluci z vysokých škol byli už tenkrát zvyklí na rychlejší stroje. To byl taky důvod, proč kluci z konstrukce často odcházeli třeba do Autopalu.
Teď je to o něčem jiném – kluci sedí jen u počítačů, je lepší dorozumívací technika, maily, konference přes obrazovku a tak.
Hodně jsem cestoval
Když jsem pracoval v projekci a připravoval šasi pro montáž nástaveb, které se vyráběly po celém tehdejším Československu i pro RVHP, často jsem vyjížděl služebně po republice. Tehdy nebyla žádná elektronika, jen telefon, dopis, dálnopis. Proto jsme za výrobci nástaveb jezdili na návštěvy a konzultace nebo naopak oni k nám, abychom mohli všechny detaily osobně řešit s konstruktéry. Tak jsem se dostal od východních Košic (VSS Košice)až na západ do Horního Slavkova (závod STASIS). Služební cesty mě zavedly do Tisovce, Vítkovic, Nové Paky, Milevska, ale také do Vysokého Mýta, Slaného či Poličky.
Příště se očima Antonína Vursta podíváme a zavzpomínáme na počátky produkce T 815, která v letošním roce slaví jubilejní 40. výročí sériové výroby (čtěte zde).
MNAT přeje zdraví a spokojenost
Všichni v Muzeu nákladních automobilů Tatra se připojujeme ke gratulantům Antonínu Vurstovi k jeho životnímu jubileu a přejeme zdraví, spokojenost a životní elán. Aby se stále rád vracel za námi do muzea, aby měl stále chuť nám vyprávět a předávat své zkušenosti a vědomosti.
Kateřina Mokryšová
Přečtěte si také:
Tatra očima Antonína Vursta - 2. díl
Tatra očima Antonína Vursta - 3. díl
Tatra očima Antonína Vursta - 4. díl
Fotoalbum
