Byl jeden z obyčejných dní v muzeu, když se objevil jistý návštěvník a začal vyprávět, jak s tatrovkou projel Čínu. Po pár minutách bylo jasné, že velmi emotivní povídání bude na dlouho. Slovo dalo slovo a po prázdninách přijel i s fotografiemi, a to nejen jednou, aby zavzpomínal na dobu, kdy působil v podniku Tatra. A také na svou nejúžasnější dobrodružnou cestu, kterou ve svém oblíbeném náklaďáku prožil.
Tatrovák každým coulem
Víte, co je na každém tatrovákovi srdcaři to nejúžasnější? Jeho spojení s kopřivnickým podnikem se začalo vyvíjet již v útlém věku. A jiné to nebylo ani u pana Jiřího Aleše z Čeladné, narozeného v únoru 1958. Do kopřivnického muzea jezdíval se svými prarodiči už odmala, v tatrovkách měl tu čest se projet již jako malý kluk, doma v knihovně našel a rád pročítal knihy cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. A tak i následné vzdělání na kopřivnické průmyslovce bylo jasnou volbou. Jako by to bylo dnes, si pan Aleš vzpomíná na pracovní sobotu v půli záři, kdy po maturitě nastoupil do kopřivnické automobilky jako samostatný technický kontrolor, který musel na konci karosovací linky zkontrolovat každou vyrobenou tatrovku – tehdy ještě T 148. Vzápětí prošel několikaměsíčním kolečkem na různých pracovištích – lisovna, svařovna dílů, svařovna kabin i rámů, lakovna a další provozy. „Všude tam jsem získal úžasnou praxi, nabyl zkušenosti i známosti pro další spolupráci.“ Po pár letech se posunul v podniku na kontrolora na repasi, zajížděl tatrovky, než se stal výstupním kontrolorem. Byl posledním, který tatrovku zkontroloval – od výrobního čísla vozidla i motoru až po všechny funkce, např. světel, hydrauliky, ...
Zkušební testovací řidič
Jiří Aleš velmi rád sedával za volantem tatrovek. Při práci výstupního kontrolora si tak ještě bokem mimo své směny – třeba i o sobotách a nedělích – brával nově vyrobené náklaďáky na polygon a zajížděl je jako zkušební řidič. A to už bylo krůček k tomu, aby začal mimo svou práci ještě jezdit pro útvar odbytu a přepravoval nové tatry zákazníkům, resp. v totalitním režimu na hranice. Třeba dovezl tatrovku na Slovensko do Vyšného Nemeckého a zpátky se vrátil vlakem nebo autobusem. Po revoluci začal jezdit do Německa, ale také do Slovinska, Belgie… Zákazník si chválil, když mu Tatra byla přepravena po vlastní ose přímo tatrovákem, cestou se vůz vyzkoušel, případná skrytá závada se tak rychle odhalila. Jindy měl na starosti třeba celý transport 400 tatrovek, na vagonech se přepravily do Chorvatska do Rijeky do skladu a z nich se pak nakládaly na speciální lodě přepravující automobily do světa.
A právě přes oddělení odbytu se dostal i do Číny.
Doprovod na výpravě offroadů
Na předměstí Mnichova, v Ottobrunnu, se vydával časopis Off Road. Mimo jiné pořádal také pro čtenáře a majitelé terénních vozidel zážitkové cesty po celém světě. Podle vyprávění pana Aleše oslovil tehdejší šéf společnosti – opavský rodák Alfons Černý – kopřivnickou Tatru o poskytnutí doprovodu na výpravu do Číny. Nejednalo se o první spolupráci, tatrovky takto doprovázely offroady na výpravě po marockých písečných dunách či Ruskem až pod pohoří Kavkazu.
V roce 1994 Jiřího Aleše právě z oddělení odbytu oslovili, zda by se chtěl jedné takové výpravy, tentokrát do Číny, zúčastnit. Jelikož měl zkušenosti s touto zemí ze své téměř roční služební cesty v Šanghaji o dva roky dříve a znal tamější poměry, rád po dohodě v rodinném kruhu souhlasil. Nebylo však jednoduché najít zájemce, když jim byly vysvětleny podmínky, a to jak podnebné, terénní i hygienické, v jakých budou přes 7 týdnů žít…
Tři tatrovky, 26 offroadů
Cesta Tater začala v květnu, kdy je řidiči včetně pana Aleše přistavili v Mnichově k nakládce všech potřebných věcí na cestu. Na tuto výpravu vyrážely tři T 815, dvě z nich 6x6 a jedna T 815 4x4. Dvounápravovou tatru řídili Stanislav Urbánek a Jan Kahánek. Náklad čtyřkolky se skládal především z věcí potřebných k vaření – velká trojnožka, rošt, hrnce a jiné kuchyňské náčiní. Třínápravový vůz pana Aleše a jeho spolujezdce Pavla Žižkovského vezl kromě náhradních pneumatik bedny s osobními věcmi účastníků a na třetí tatrovku, kterou řídili Josef Krejčí a Jan Těžký, byly naloženy a přikurtovány dvě nádrže na pitnou vodu (2 x 1000 litrů) a nádrž se 7 700 l nafty. Doprovodné tatrovky byly sériově vyrobené, navíc byly opatřeny bezpečnostními rámy, které se nacházely i u závodních T 815 pro Rallye Dakar. Naložené vozy pak převezli řidiči do Hamburku, tatrovky se nalodily i s terénními vozy a lodí se dostaly po moři do Číny. Pan Aleš se s ostatními vrátili do Kopřivnice, než se v červenci letecky přemístili do Číny do Šanghaje, odkud pak celá parta vyrážela na cestu. Tři Tatry 815 doprovázely 26 terénních vozidel nejrůznějších značek a jeden menší náklaďák Mercedes Unimog. Posádku offroadů pak tvořili především Němci, pár Holanďanů, jeden Američan, řidič Unimogu byl z Rakouska. Zajímavým účastníkem byl i závodník Rallye Dakar, který podle vzpomínek Jiřího Aleše pouhým okem rozpoznal druh písku na dunách, podle barvy určil, zda jde o čerstvě navátou dunu…
Pouští i po horách
Celá trasa vedla napříč Čínou od Šanghaje přes pohádkové pohoří Huangshan, město Wu-chan, navštívili Si-an, kde mohli obdivovat Terakotovou armádu, projeli pouští… A která místa mu utkvěla v mysli i po 30 letech? Jaké zážitky byly nejemotivnější? Mezi nejhezčí zážitky řadí prohlídku Terakotové armády nebo krásné jehlovité pohoří Huangshan. Úchvatné scenérie se mu vryly do paměti spolu se zajímavým setkáním s nosiči nákladu. Až 4 400 schodů musejí vyšlapat domorodci, aby na vrcholky ostrých skalních masivů Žlutých hor vynesli na bambusových tyčích těžký náklad. Právě tak si vydělávají na živobytí. Naši tatrováci si zkoušeli tento náklad půjčit, stěží ho však unesli, jak byl těžký. V jiné části Číny projížděli místem, kde je doprovázeli motýli velcí jako dvě dlaně, byli nádherní, černí, zelení, červení a někteří modří. Byly jich tisíce, jeden černý dokonce přistál panu Alešovi na stěrači, zpomalil, než se vydal opět za ostatními. Na zpáteční cestě domů v Kyrgyzstánu byl krásný pohled na rozlehlé louky, po kterých se proháněla stáda divokých koní na pozadí vysokých hor. Nezapomenutelné byly horké noci, kdy by člověk usínal, ale strašný zvuk cikád, který nazýval tatrovák až kraválem, ho rušil. Na straně druhé to vyvažovala úchvatná noční obloha, tolik padajících hvězd už nikdy nikde nespatřil.
Tatra nezná bratra
Jiří Aleš zavzpomínal i na ty méně příjemné situace. Ve vysokých nadmořských výškách na úzkých skalnatých stezkách museli tatrováci dokazovat nejednou své manévrovací schopnosti. Někdy to chtělo hodně odvahy. Když se v horách měli dostat přes pochybný most přes hlubokou strž a pan Aleš si nebyl jistý, jestli trámy a shnilá prkna váhu tatry vydrží, pro jistotu vysadil svého spolujezdce. Po zvážení situace se rozhodl pro svižný přejezd, kdyby se mostek chtěl za ním propadnout. Podařilo se. Celá výprava po Číně se obešla bez větších potíží. Na Kavkazu pod nejvyšší horou Elbrus vzal malý kluk klacek a hodil ho na vůz pana Aleše a podařilo se mu naprasknout přední sklo. S prasklinou dojeli až domů bez komplikací. Jednou se podařilo čtyřkolové tatrovce, která jela bohužel dost přetížená, při sjezdu z kopce dostat mimo silnici, když jí selhaly brzdy. Naštěstí se nic nestalo a druhá T 815 ji vytáhla, nebyl rozbitý ani přední nárazník. 2x pak měla čtyřkolová Tatra také defekt. Největší nehodu pak zažila tříčlenná posádka Toyoty, ještě na území Číny sjela z mokrého asfaltu do rokle. Hrozivě vypadající nehoda naštěstí zůstala bez vážnějších následků na zdraví, nicméně offroad „to nepřežil“.
I přes tyto drobné nehody se celým vyprávěním linula samá chvála na spolehlivé a odolné tatrovky. Vždy je podržela, mohli se na ni kdykoli spolehnout. Po všech zkušenostech, které pan Aleš s nákladními vozy značky TATRA prožil, na kopřivnické tatrovky nedá dopustit. Tak trochu ho mrzelo, že původní plán, jak se zúčastní i další rok dobrodružné výpravy offroadů, nakonec nevyšel. Ještě v Číně se mluvilo o cestě do Tibetu. Pokud je však Jiřímu Alešovi známo, Tatra nebyla další rok o doprovodné vozy požádána.
Po celoživotní kariéře v Tatře není proto nic překvapujícího, že se celoživotním mottem Jiřího Aleše stalo „TATRA NEZNÁ BRATRA“.
Kateřina Mokryšová
Zdroj fotografií: soukromá sbírka Jiřího Aleše
Fotoalbum
