Série začíná dvěma chlapci víjícími věnce z růží a lučního kvítí. Jedná se o alegorii Jara, tak jak ji známe již od dob antiky. Ikonogra¿e zpodobení čtyř ročních období vychází ze čtyřverší Josepha Scaligera ve druhé knize edice Catalect: „Mírné jaro užívá vábné dary svých růžových zahrad. Ze sklizených plodin se těší vyprahlé léto. Podzim zas zvěstuje obtěžkaná vinná réva. Zima bledne mrazem, čas hlásí k odletu ptáci.“ K jaru se váží dvě kartuše znázorňující alegorii Vody – puo lící ze džbánu vodu a dva puti píjící z tryskající fontánky. Cyklus pokračuje alegorií Léta, které zpodobňují dva mládenci sečící srpy obilí. Doplňuje je dvojice kartuší s alegorickým zobrazením Vzduchu – sedící nahý chlapec foukající bublinky v pozadí s větrným mlýnem a dva chlapci hrající si s větrníkem a pouštějící draka. Navazují bakchanálie v podání alegorie Podzimu znázorněné Dionýsem rozkošnicky sedícím na sudu, v jedné ruce drží pohár s vínem a v druhé podává plod révy jednomu z mladíků. Jeho atributem je kozel, který sloužil jako oběť, protože byl brán jako škodná, která okusuje listy vinné révy. Zároveň se samotný Dionýsos několikrát zjevil v podobě kozla, který bývá spojován s mužností, plodností, ale také prostopášností. S podzimem se pojí alegorie Země, znázorněná odpočívajícím puttem s větví vinné révy v ruce a ve druhé kartuši dva mládenci pracující na poli, ryjící zem sadíc nové rostliny. Poslední z cyklu je alegorie Zimy zastoupená dvěma mladíky dovádějícími na saních. Zimu doplňuje alegorie Ohně v podobě dvou kartuší s puttem opírajícím se o hořící větev a držícím v ruce blesky, a se spoře oděnými mládenci přeskakujícími přes ohniště. Centrální výjev je věnován pěti lidským smyslům a opět vychází z tradičních ikonografických schémat. Dva nazí muži vzájemně propletení a držící se za vlasy představují Hmat. Sluch je charakterizován mužem hrajícím na dechové nástroje, trubku a flétnu, vedle něj stojící žena se drží za uši. Chuť zpodobuje sedící žena s dítětem na klíně a trsem hroznů v ruce, za ní se pak naklání k přípitku další postava. Vonná kadidla, myrha a květy pak drží v rukou alegorie Čichu. Zrak je zastoupen ženou prohlížející si svůj obličej v zrcadle. Celek je zasazen do iluzivní architektury podpírané atlanty. Atlas nese svůj úděl podpírat tíhu nebeské klenby jako trest za účast ve vzpouře Titánů proti bohu Diovi. Na antickou mytologii navazuje také výzdoba stěn s motivem Hippocampa, tedy mýtické postavy žijící v moři s horní polovinou těla koňskou a dolní rybí, na pozadí antických ruin, kde jsou zachyceny sochy antických bohů Herma, boha pastvin a plodivých sil, posla bohů, zpodobeného se svými klasickými atributy okřídlenými sandály a okřídlenou holí omotanou dvěma hady zvanou caduceus. Hermes je také nositelem dobré pověsti, kterou šíří rychlými slovy pomocí okřídlených opánek a helmy. Na římsovém nástavci volutami ukončeného rizalitu je zvěčněna socha Herákla nesoucího kyj a pozdvihujícího kožešinu nemejského lva. Právě nymfy a mořská monstra či na stěnách se otevírající architektonické a zahradní prospekty odhalující průhledy antickými ruinami a ideální krajiny byly s oblibou zobrazovány v lusthausech a sala terrenách panských sídel, odkazujíc tak na římské antické památky, což vyjadřovalo snahu dobové šlechty vyrovnat se nádheře římských paláců a vil. Příkladem může být zahradní sál libochovického zámku. Nemalou roli při výběru ikonografických témat hrály také dobové traktáty, například Giovanni Paolo Lomazzo se ve 25. kapitole svého Trattato dell´arte della pittura, scoltura et architettura vyjadřuje k výzdobě zahrad a fontán, kdy nejlépe se hodí ovidiovská mytologie zachycující příběhy nymf měnících se ve vodu či motivy lásek říčních a mořských bohů, dále pak motivy střídání času, měsíců v roce a ročních období. Také v Nové Horce je celá ikonografická kompozice věnována cykličnosti roku a přírody, což je v zámeckých sala terrenách motiv velmi hojný a s oblibou uplatňovaný. Idea věčného bytí spojená s každodenností a koloběhem světa i přírody se objevuje například v zahradním sále kroměřížského či děčínského zámku, setkat se s ní můžeme také v církevním prostředí, jak dokládá sala terrena cisterciáckého kláštera na Velehradě. Právě na Velehradě zaujme podobnost nejen motivická, ale také rukopisná, iluzivní architektura a některé obličejové typy nápadně připomínají novohoreckou výzdobu, především pak v ústředním motivu pěti lidských smyslů. Bližší porovnání bohužel znesnadňují přemalby předposledního restaurátorského zásahu realizovaného v 50. letech minulého století. Autorem velehradské freskové výzdoby z roku 1735 je významný moravský malíř František Karel Tepper. O jeho dílenském působení lze uvažovat snad i v případě Nové Horky. Jako další z možných autorů freskové výzdoby novohorecké sala terreny je olomoucký malíř Josef Ignác Sadler, který na konci padesátých let 18. století pracoval pro augustiniány v nedalekém Fulneku.
Fotoalbum
