Náboženství hrálo v pedagogickém systému evangelických církví klíčovou roli. V období zavádění tolerančních sborů bylo jen těžko myslitelné, aby rodiče nechali své děti vyučovat v duchu římskokatolické konfese. Vedle modlitebny a obydlí pastora se obec snažila postavit rovněž vlastní evangelickou školu. Ačkoliv si v mnoha případech vybudovalo evangelické společenství školu na vlastní náklady, snažila se vrchnost i přesto prosadit učitele římskokatolického vyznání. Představitelé Hodslavic však nenechali nic náhodě a necelý rok po vydání tolerančního patentu se chalupník Jiří Palacký (děda Františka Palackého) a obecní kovář Ignác Hubeňák vydali do hornouherské Myjavy, odkud přivedli evangelického učitele Martina Pána a prvního pastora Jana Michalce. Oba Slováci převzali sbor, který čítal k roku 1783 celkem 367 rolníků z Hodslavic a jejich 162 dětí, 191 věřících docházelo z Mořkova, 18 z Veřovic, 86 ze Štramberku, 1 z Bludovic, 35 z Životic a 12 z Žiliny. Pastor zůstal v Hodslavicích do roku 1785 a během jeho působení postavili nejen faru s kuchyní a pokojíkem, ale především dřevěnou modlitebnu. Ta byla dle tolerančních pravidel bez věže a s vchodem obráceným do pole. Po něm se sboru ujal jeho krajan, absolvent univerzity v Jeně a překladatel Agendy dánského luterského teologa Johanna Georga Focka Ondřej Lehotský, který v Hodslavicích kázal do roku 1788. Mezitím zde vyučovali Vavřinec (Laurencius) Revický z horních Uher a Josef Frenštacký, který předal v roce 1786 úřad učitele Jiřímu Palackému.
V prosinci roku 1794 přišel ze Vsetína do Hodslavic pastor Jan Pilečka, který se vzhledem k svému náboženskému zápalu a horlivosti dostal během několika let do sporu s okolními kaplany a faráři. Duchovní, který křtil čtyři roky po svém příchodu Františka Palackého, vysluhoval každou třetí neděli německé bohoslužby a ve vesnici vydržel až do roku 1836. Jeho majetkové zázemí, intelektuální zájmy i vazby na místní školu lze sledovat díky dochovanému pozůstalostnímu spisu. Při jeho selské usedlosti číslo 79 v Hodslavicích zůstala po jeho smrti jedna hnědá kobyla, tři krávy, dvě telata, čtyři prasata, pět selat a ve stodole stál formanský vůz. Kromě běžného zemědělského nářadí (pluh a brány) měl pastor rovněž klasické sáně a sáně s korbou. U stavení měl složeno rovněž padesát dolnorakouských sáhů jedlového palivového dřeva, 18 000 kusů šindele a celkem 160 centýřů hovězího loje připraveného k expedici do Vídně. Při soupisu inventáře zaznamenal úředník Antonín Svoboda pohovku s červeným vlasem a pruhovaným drilichovým potahem včetně šesti křesel a další stejnou výbavu jen opatřenou modrým přehozem. Pastor po sobě rovněž zanechal dvě zrcadla, nástěnné hodiny a dvě leštěné dřevěné postele. Součástí odkazu byly rovněž osobní šaty a hodslavičtí sedláci tak mohli během prvních desetiletí 19. století vídávat pastora v černém fraku, pod nímž nosil buď běžnou nebo hedvábnou vestu a na hlavě cylindr.
V době jeho smrti měla pastorova knihovna 83 svazků a hodslavický duchovní je s výjimkou modlitebních knížek odkázal svým synům Josefovi, Adolfovi a Janovi, který studoval teologii. Synové si rozdělili vše s výjimkou knih, které sám Jan Pilečka označil jako „Erbauungsliteratur“, tedy modlitební knížky či nábožensko-vzdělávací literaturu, na něž měla nárok jeho sestra Rozálie. Z dějepisných děl vlastnil pastor soubornou práci piaristických řeholníků Adolfa Pilaře a Františka Moravce věnovanou politickým i církevním dějinám Moravy („Moraviae Historia Politica et Ecclesiastica“) z roku 1785. K titulům dokládajícím všeobecnou vzdělanost patří rovněž zeměpis Johanna Ernsta Fabriho, který vyšel jako Příručka nejnovější geografie v Halle v roce 1787 nebo popis Indiánů severní Ameriky od představeného gymnázia ve Frantkfurtu nad Mohanem Johanna Georga Purmanna z roku 1790 („Sitten und Meinungen der Wilden in Amerika“). Vzhledem k jeho působení na venkovské faře nepřekvapí ani knížka domácího lékaře od francouzského medika Samuela Tissota, jejíž vídeňské vydání z roku 1792 v překladu rakouského lékaře Karla Hirzla leželo rovněž v Pilečkově knihovně („Anleitung für das Landvolk oder Hausartzneybuch“).