V polovině roku 1798 byla v rodině Jiřího Palackého, luteránského učitele z Hodslavic, očekávána radostná událost. Jeho manželka Anna (rozená Křižanová) měla porodit dítě. Krátce před tím Jiří Palacký postavil dům a 14. června 1798 se v malé světnici vedle učebny narodil manželům syn František. Narodil se jako jedno z 12 dětí, brzy se ale mělo ukázat, že bystrostí a talentem předčí všechny ostatní sourozence. Rodina Palackých žila v Hodslavicích již ve čtvrté generaci. Rok před narozením Františka mladý, tehdy devatenáctiletý Jiří Palacký vzpomínal:
„Odkud pochází náš rod Palackého! Co jsem od svého staříka slyšel i od jiných staříků to povím, víc ale nevím, bylo prý to ještě před rokem 1700 jak dluho ale to nevím, že se na zdejší hodslavské fojtství dostal nějaký z Palačova ani to nevím či se přiženil a neb to fojtství kúpil, a pak se jinač jmenoval o tom sem také nic neslyšel, ale toho napřed jmenovali Palačovsky, a potom to jméno zkrátili a jmenovali ho Palacký, což až po dnes trvá, on měl dva syny, jeden erboval to fojstství a druhý se přiženil do Bludovic na grunt, ten na fojtství měl šest synů, první dostal fojtství, druhý dostal mlýn, třetí se přiženil na grunt Nro 39, čtvrtý na chalupu Nro: 4, pátý se přiženil na chalupu Nro: 72 a to byl můj staříček, šestému vystavili chalupu pod Nrem 81. A to byli všecko bratři, a tak odtud náš rod pochází jak jsem já to slyšel, Jiřík Palacký.“
Rukopis Jiřího Palackého: Odkud pochází náš rod Palackého (1797).
Na otcovo podání navázal ve svém Vlastním životopise rovněž mladý František Palacký: „Předkové moji přebývali, pokud rodinné podání naše stačí, vždy v Hodslavicích, vesnici ležící mezi městy Novým Jičínem a Valašským Meziříčím asi uprostřed, sotva míli zdálí od Palačova; písemné však o nich památky nesahají výše nežli do počátku XVIII. století, kdežto zejmena Matěj Palacký byl v létech 1705–1711 fojtem v Hodslavicích. Syn Matějův Jiří (†1785 5/12) byl praděd můj; na děda Jiřího (†1806 14/1) pamatuji se co dítě ještě sám, nikoli však na bábu Rosinu Bartoňovu. Oni, co mladší linie, bydlili v chalupě pod čís. 72; starší zajisté linie držela fojtství Hodslavské dědičně; předposledního foita (Erbrichter) hodslavského, Josefa Palackého, znal sem za svého mládí velmi dobře.“
Malá obec Hodslavice, ležící na úpatí moravskoslezských Beskyd, náležela po staletí k novojičínsko-štramberskému panství, na jehož venkově stále doutnaly tradice bratrské církve. „Jezuitům, pokud panovali Jičínu, bylo vésti dlouhé a kruté boje s poddanými svými, jež přivésti měli opět do lůna církve katolické: nebo obyvatelstvo všech těch hornatin, ježto rozkládají se okolo vysokého Radhoště ve východní Moravě, a tudíž i panství někdy Štramberského a Jičínského, přilnuvší celou duší ke straně podobojí a zejména k jednotě bratří českých, odolávalo dlouho všem jejím outokům a nástrahám i sebechytřejším a důraznějším“, napsal ve Vlastním životopise František Palacký. Jistě nebylo bez významu, že z nedaleké Ženklavy pocházel Kristián David, zakladatel Ochranova v Horní Lužici, který se stal útočištěm pronásledovaných nekatolíků. A jistě zde také přežívala tradice Jana Amose Komenského, který působil jako kazatel v nedalekém Fulneku. Náboženská víra předků byla posilována četbou starých zakázaných knih a nočními schůzkami v lesích a usedlostech.
Rodný dům Františka Palackého v Hodslavicích
K bratrské tradici se hlásili rovněž příslušníci rodiny Palackých v Hodslavicích. Když vyšel v roce 1781 Toleranční patent, nedovolovalo jeho znění, aby se stoupenci českobratrství zformovali ve vlastní církev. Proto se většina obce přihlásila k luteránské církvi augšpurského vyznání. Své duchovní musela nová náboženská obec hledat především v Uhrách, kam se chystal také mladý krejčí Jiří Palacký, aby se vzdělával na evangelických školách. Vrchností byl však povolán na místo učitele a po krátkém studiu v okolních městech se stal prvním rektorem vesnické školy v Hodslavicích. František Palacký na svého otce vzpomínal jako na přísného a často i prchlivého muže, zato však pronikavého rozumu, sečtělého a neobyčejně zbožného.
Velký vliv na syna Františka měla matka, prostá vesnická žena, kterou velmi miloval. „I matka má byla jediná mezi tisíci; byla čistý obraz neviny, tiché domácnosti a mateřské lásky. Nepamatuji, že by kdy vášeň aneb náruživost nějaká byla skalila jasnou, ctnou a pokojnou duši její; nikdy myšlenka neslušná neopanovala mysli její, nikdy slovo nesvaté nevyšlo z úst jejích. Příkoří ode zvášnivělého manžela svého snášela trpělivě; kdykoli znikla mezi otcem a dítkami nevole jaká, ona dovedla ji pokaždé k dobrému konci. Literní vzdělanosti neměla naprosto, aniž rozuměla řeči které, kromě mateřské; rozum přirozený a soud neporušený chránily ji vší pověry a pobožnůstky. Byloť ji milovati každém, kdokoli ji kdy poznal,“ vzpomínal později František Palacký.
Na rozdíl od bohatých a úspěšných příbuzných však vyrůstal František Palacký ve skromném prostředí. Otec se vedle učitelství živil také krejčovstvím, zemědělstvím, obchodem a povoznictvím. Rodinné prostředí, přísná výchova nicméně chlapce motivovaly. Podle všeho patřil k těm dětem, které udivují okolí již v dětství svými nadprůměrnými schopnostmi. „Já hned za mládí přilnul sem ku knihám. V pátém roce věku svého již přečetl sem celou bibli, ve kteréž tehdáž, kromě příběhův Mojžíšových a Josefových, nejvíce poutaly mysl mou věci tajemné, kterýmž nejméně sem rozuměl: milostné písně Šalamounovy a průpovědi Jesua Syracha,“ napsal po letech ve Vlastním životopise.
Rodný dům Františka Palackého v Hodslavicích
V zimě roku 1807 již přivedl do kunínském školy Jiří Palacký, luteránský učitel z Hodslavic, svého talentovaného devítiletého syna Františka. Nebylo na tom nic divného, z kunínského panství pocházela většina příchozích z Moravy, kteří kdysi uprchli do Ochranova, a kunínské a hodslavské bratry spojovala navíc společná minulost. Kunínský vzdělávací ústav, jehož si bratři z Gnadenfeldu povšimli, předcházela ta nejlepší pověst a jeho zakladatelka, učená a osvícená katolická aristokratka Marie Walburga hraběnka z Truchsess-Waldburg-Zeilu, náležela k nejvýznamnějším postavám moravského pozdního osvícenství. František se měl v německé vesnici naučit německému jazyku, nakonec však byl vzděláván v samotném ústavu kunínském hraběnky, jedinečném svého druhu na Moravě.
„V devíti jsa létech, o vánocech r. 1807, veden sem byl od otce svého do Kunvaldu, panské vsi za Jičínem, abych tam němčině se naučil. Přebýval sem půldruha léta u sládka Wernera, kterýž od otce mého dříví do pivováru kupovával. S jeho sestřenicí, Nanny Urbanovou, dobrou děvečkou, ana jediná v domě češtině rozuměla, důvěrně se stovaryšiv, chodil sem do škol Kunvaldských, založených od Marie Walburgy, hraběnky Truchsesové na Zeilwaldburku, rozené Harrachové. Zde sem ve výborném svobodého ducha učení první základy vědomístí svých položil. Ústav ten byl veliký, památný a Salzmanovému poněkud podobný; hraběnka znamenitý naň náklad vedouc, mnoho sobě na něm záležeti dala. Kromě škol vesnických, vyučováno ještě zvláště v zámku asi dva a třicet vybraných chlapcův a téměř tolikéž děvčat rozličného rodu a věku; tu přednášeny, mimo jiné nauky, počátkové všeobecných dějin, antropologie, fysika, hospodářství, a těm podobné. Učitelé moji byli: Hraběnka sama, znamenitá paní, pak Jurende, Turek, Schneider, Richter, a jiní. Na poslední veřejné zkoušce zapsán sem byl sám pátý do zlaté knihy ústavu toho, a z rukou hraběnčiných dostal sem veřejně odplatu za pilnost, knihu o lásce k lidem. Byl to pěkný jarní čas života mého. Milován sem byl ode všech učitelův a domácích svých; zvláště ode staré paní Wernerky a jejích dvou dcer, učitelkyní v zámku; pak ode Turka kaplana, milostníka hraběnčina; a od Richtera varhanisty, u kteréhož sem spolu se svou milovanou Nanny byl se počal učiti klavírovati. Pan Turek tuším zvláště proto tak vlídně se ke mně měl, aby mne ku katolické církvi konečně převedl, vida mne k tomu dosti náchylného. Zpozorovav to můj Otec, vzal mně domů, právě když byli Francouzové léta 1809 do Rakouska se vtiskli. P. Turek, když sem se od něho loučil, slzy proléval, mne dále ke ctnosti napomínaje a božskému opatrování poroučeje. Několik let potom tento ústav Kunvaldský, příliš svobodný, rozkazem vyšším zastaven jest.“