Svět podle Felixe aneb raně sudetská odyssea. Příběh druhý: Kauza kantharidin

Bylo to na svátek sv. Jana Křtitele. Dne 24. června roku 1756 se dle záznamu v kronice Felixe Jaschkeho vypravil fulnecký lazebník Karel Ullrich směrem k nedalekým Odrám. V okolí města měl sbírat brouky, které v lidovém léčitelství i oficiální lékařské praxi nazývali španělské mušky. Podle kronikáře Felixe Jaschkeho se měl na prahu léta roku 1756 vyskytovat tento kovově zelený brouk, kterého dva roky poté Carl Linné pojmenoval puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria), právě na mezích a loukách kolem Oder. A Karel Ullrich byl nadšený, protože se mu jich během krátké doby podařilo nasbírat velké množství. Vzhledem k tradičnímu postupu usmrcovat tyto brouky nad výpary vařícího octa, je ještě živé zabalil do útržku papíru a ovinul kapesníkem. Z místa sběru, které fulnecký kronikář blíže neuvádí, se potom vydal přímo do Oder. Do tohoto sousedního města jej totiž povolali k nemocnému. Nelze tedy vyloučit, že cestu jednoduše využil, a ještě před návštěvou pacienta si nasbíral poměrně vzácné brouky nezbytné k výrobě silně toxické drogy. Po krátkém rozhovoru s nemocným zjistil, že při sobě nemá ty správné medikamenty a vydal se zpět do Fulneku. Aby už nemusel vážit cestu do Oder a zpět, vyslali s ním cestou přes kopec již poměrně letitou ženu, patrně posluhovačku. Její identitu nám autor záznamu neodhalil. Když ve fulnecké lazebně přebírala lahvičky s medicínou, neměla je kde uložit. Karel Ullrich je nakonec v rychlosti zabalil právě do šátku, v němž si přinesl španělské mušky a s tímto uzlíčkem vyrazila neznámá žena na cestu zpět.1]

 

Francois Bouricheque: Grundriß des zur Herrschaft Fullneck gehörigen Dorffs Pohorz. 1779.
Podle údaje Felixe Jaschkeho se neznámá oderská služebná vydala na cestu do Oder přes les Cíp („Die Zipf“). Podle mapy z roku 1779 vedly lesem dvě pěšiny. Dolní („Untere Zipf Weg“) pod svahem kopírovala cestu vedoucí od oderského hostince podél Hvězdného pole („Sternfeld“) směrem do Oder. Horní pěšina vedla od Jestřábí („Obere Zipf Weg von Odrau über Jasterdorf nach Fulneck“) a úvozem přes les Cíp se vinula dolů, kde se u hraničního stromu v prostoru tzv. Zakázaného lesa („Verbothene Wald“) oba chodníky setkávaly. Konkrétní trasu se již samozřejmě nedozvíme, nicméně Dolní pěšina ubíhala po vrstevnici a nabízela tak starší ženě mnohem pohodlnější cestu. [Archiv Českého úřadu zeměměřického a katastrálního Praha, Sbírka historických map a plánů].

Podle údajů v kronice to byl právě les nazývaný v 18. století jako Cíp („Die Zipf“), kde se během zpáteční cesty služebná rozhodla nasbírat si houby na polévku. Pravděpodobně se jednalo o spontánní nápad, protože sebou neměla nůši ani koš. Nakonec tedy vložila houby do uzlíku z šátku, který ji ve Fulneku daroval lazebník Karel Ullrich. Další den po návratu si uvařila houbovou polévku, kterou snědla s velkou chutí („hat solche mit gutem Appetit verzehrt“).2] Již během několika hodin po požití si však začala stěžovat na žaludeční křeče. Ty se snažila utišit blíže neuvedenými „domácími prostředky“, ale marně. Umřela na druhý den. Dnes se asi s jistotou nepodaří odpovědět na otázku, zda za smrtí neznámé oderské služebné stál terpenoidní jed kantharidin produkovaný právě puchýřníkem lékařským nebo jedovaté houby. Samotný Jaschke se v závěru příběhu přikláněl k názoru, že za neštěstí mohl právě lazebníkův šátek kontaminovaný jedem ze španělských mušek.[3] Pozorované případy otravy u lidí i zvířat potvrzují, že se závažnost klinických příznaků liší v závislosti na dávce.[4] Mezi typické projevy otravy patří podráždění trávicí soustavy, močových cest a ve většině případů dochází k nenávratnému poškození ledvin.[5]

 

Carl Biela: Grundriß des zur Herrschaft Fulneck gehörigen Iasterdorfer Geheges. 1810. Kolorovaná mapa Karla Biely znázorňuje lesy jestřábského hájemství v roce 1810. V lese jsou patrmé rovněž obě pěšiny vedoucí od Jestřábí přes Pohoř směrem k Odrám. V horní části je znázorněn rovněž tzv. Mokrý les („Nasser Wald“). V jeho prosoru se nacházely povrchové doly na těžbu galenitu. Nejrozáhlejší zatopený důl je dnes známý jako Stříbrné jezírko. [Zemský archiv v Opavě, fond Velkostatek Fulnek, inv.č. 2278].

Příběh neobjasněné smrti dochovaný na stránkách kroniky Felixe Jaschkeho nám pomáhá poodhalit mlhu a za jevištěm velkých dějin spatřit rovněž osudy nepatrných. Události z června roku 1756 se nedochovaly v žádných oficiálních záznamech a je zřejmé, že je fulneckému kronikáři vyprávěl některý z pamětníků. Slyšel je v hospodě, na náměstí během jarmarku, vyprávěl se za zimních večerů během přástek. Na tyto otázky již odpověď nikdy nenajdeme. Nicméně i přes tyto nejistoty nám událost odhaluje krajinu Kravařska i každodenní život zdejších lidí na sklonku baroka.

 

V prvé řadě je text zajímavým svědectvím o výskytu puchýřníka lékařského. Tento teplomilný brouk z čeledi majkovitých (Meloidae) je totiž v současné době ve střední a západní Evropě poměrně vzácným hostem. Jeho přirozeným prostředím je africké středomoří a jih Itálie a Španělska. U nás ho lze spatřit především na jižní Moravě. Podle barokních zoologických, lékařských a farmaceutických spisů se však brouk kolem poloviny 18. století vyskytoval i v Německu a v půlnočních zemích, tedy na severu Evropy. Francouzský lékař a chemik Étienne François Geoffroy (1672–1731) popisuje ve svém díle Materia Medica výskyt španělských mušek v okolí saského města Halle.[6] Připomenul rovněž svědectví německého lékaře Friedricha Lachmunda, který v červnu roku 1665 pozoroval velké množství těchto brouků kolem města Hildesheim. Tam měli doslova obsypat všechny okolní vrby. V roce 1685 se údajně objevili v hustých mracích připomínajících včelí roje a téměř obalili keře ptačího zobu.[7] Podle antického básníka a lékaře Nikandera z Kolofónu měli tito kovově zelení brouci spadeno obzvláště na žitné klasy. V závislosti na antické tradici jej tak mnozí němečtí barokní autoři nazývali „Kornfresser“, nicméně jako místa reálného výskytu uvádí převážně jasany, topoly, ale i keře divokých růží a ptačí zob.[8] Údaje z farmaceutických a lékařských slovníků nám tak mohou alespoň částečně napovědět, jak mohla vypadat krajina v místech, kterými v závěru června roku 1756 procházel fulnecký lazebník Karel Ullrich. 

Emil-Théophile Blanchard: Sběr španělských mušek. Ilustrace z knihy Louise Figuiera. Figuiuer, Louis: The Insect World. Being a popular account of the orders of Insects. Togehther with a Description of the Habits and Economy of some of the most interesting species. New York 1868. 

Hlavním aktérem v příběhu nikdy neobjasněné smrti byl bezesporu právě tento fulnecký lazebník. Účinky kantharidinu extrahovaného z puchýřníka lékařského byly známy již od antiky. Jaké bylo však jeho použití v rámci zdravotnické praxe druhé poloviny 18. století a k čemu všemu mohl tuto drogu Karel Ullrich využít? Látku známou jako kantharidin vyhledávali nejen pro její afrodiziakální účinky, ale těhotné ženy ji používaly jako abortivum a ve vyšších dávkách se jednalo o zaručený jed. Otrava se projevovala překrvením urogenitálního systému, narušením stěn trávící trubice a dlouhotrvajícími krvavými průjmy. Již samotný kontakt s tekutinou vylučovanou těmito brouky měl za následek vznik bolestivých hnisajících puchýřů, což bylo v minulosti sledováno zejména u dobytka. Německý lékař Jacob Christian Gottlieb von Schäffer ve svém díle Onomatologia Historiae Naturalis popsal v roce 1775 výrazný zápach, který doprovázel výskyt většího množství brouků, a to zejména v době před západem slunce.[9] Tento „zlý zápach“ přirovnal k myšině. V případě otravy doporučoval ihned po požití vypít větší množství olivového nebo mandlového oleje. Dobrým protijedem byl i kafr. Jako léčivo doporučoval podávat španělské mušky hlavně proti vzteklině. Velkou popularitu měly ještě v 18. století rovněž tzv. kantharidinové náplasti („Blasenpflaster“), kde se využívala mast zpracovávající rovněž prášek mletý ze sušených těl puchýřníka lékařského. Během středověku převzali evropští lékaři tuto praxi z arabské medicíny navazující na antické učení o temperamentech a čištění čtyř tělesných šťáv. Náplasti se totiž na dobu 8 až 12 hodin přikládaly na kůži a způsobovaly puchýře odvádějící z těla všechny jedy a nečistoty. Právě tento úkon nazývaný jako „bílé pouštění žilou“ mohl spadat do zdravotnické praxe barokních lazebníků. Kantaridinové náplasti jsou zmiňovány rovněž v barokních seznamech léků (dispenzatorium) včetně olejů, šťáv, pryskyřice a živočišných látek potřebných k jejich výrobě.[10]  

 

Díky dochovanému ceníku léčiv z roku 1737 známe i cenu španělských mušek, která se v první polovině 18. století pohybovala kolem 12 krejcarů za jeden grain (cca 64 mg).[11] Karel Ullrich tedy nemusel vyrážet na sběr španělských mušek pouze s cílem vyrábět z nich tinkturu se silně afrodiziakálními účinky. Jeho výprava do nedalekých Oder se tak přímo dotýká pracovní náplně a pravomoci lazebníků v druhé polovině 18. století. To nás přivádí k otázce, k jakým zdravotnickým úkonům měl vlastně Karel Ullrich oprávnění?

 

Kolorovaný mědiryt znázorňující puchýřníka lékařského (Lytta vesicatoria) z konce 18. století. Panzer, Georg Wolfgang Franz: Fauna Insectorum Germaniae Initia oder Deutschlands Insceten. Nürnberg 1799. 

Jeden z prvních dokumentů, který do značné míry profesionalizoval lékařskou péči a současně jasně definoval jednotlivé zdravotnické profese, byl tzv. zdravotnický řád pro Čechy, Moravu i Slezsko z let 1752–1753 („General Medicinal Ordnung“).[12] Dokument tak vyšel ještě na sklonku barokního období před rozsáhlými tereziánskými a josefinskými reformami veřejného zdravotnického systému. Tento normativní text definoval etický kodex a reguloval každodenní jednání zemských, krajských a městských fyziků, ale rovněž chirurgů, lazebníků, lékárníků, očních lékařů („Oculisten“) a porodních bab („Hebammen“). Svou snahou „vyplenit všechno mastičkářství a pokoutné lékařství“ se rovněž jednalo o první pokus profesionalizovat lékařskou péči a útok vedený proti lidovým léčitelům a tzv. fušerům. Lazebníci a chirurgové měli podle tohoto řádu ošetřovat lehčí rány a vnější zranění. V rámci postupné profesionalizace a disciplinace zdravotnického personálu mohli od poloviny 18. století provozovat své řemeslo až po přezkoušení a udělení aprobace. 

 

Od roku 1752 se tedy každodenní praxe fulneckého měšťana Karla Ullricha musela řídit paragrafy zdravotnického řádu, který se zvlášť věnoval chirurgům, ranhojičům a lazebníkům („Von denen Chyrurgis, Wund-Artzten und Baadern“). I s nastupujícím osvícenským obdobím byli lazebníci podobně jako medici i nadále podřízeni křesťanské doktríně a museli vést „mírný, počestný a bohabojný život“, přísahat na Neposkvrněné početí Panny Marie, pracovat neúnavně a nemocným být k dispozici dnem i nocí. Platilo to obzvláště v době velkých epidemií, kdy měli o nakažené pečovat ve špitálech a lazaretech. Zejména v případech vážných smrtelných poranění měli povinnost zraněného nejen ošetřit, ale místnímu vrchnostenskému úřadu sdělit jméno a bydliště pacienta, povahu zranění, ale především pachatele násilí. Šestý článek lazebníkům potom důrazně zakazoval léčit jakékoliv vnitřní nemoci a připravovat léčiva.[13]Fulnecké farní matriky evidují kromě Karla Ullricha ještě chirurgy Josefa Matiovského[14], Hennocha Hausmanna[15] a Ruperta Feigela.[16]

Dobové vyobrazení puchýřníka lékařského (Lytta vesicatoria) z roku 1877. Brehm, Alfred Edmund: Brehms Thierleben. Allgemeine Kunde des Thierreichs. Vierte Abtheilung (Wirbellose Thiere). 1 Band. Leipzig 1877.

Nicméně skutečnou praxi a téměř každodenní povinnosti lazebníků poloviny 18. století odahaluje až závěr zdravotnického řádu, který zveřejňuje poplatky za jednotlivé úkony („Taxa für Chyrurgos und Baader“). S trochou nadsázky tak alespoň na okamžik můžeme spatřit i fulneckého lazebníka Karla Ullricha v roli ranhojiče. Za 24 krejcarů ošetřoval prosté a nekomplikované čerstvé rány a nejméně 45 krejcarů mohl požadovat od pacientů za ránu jdoucí až na kost („Beinschrötigen Wunden“) za předpokladu, že přímo neohrožovala život. Za ošetření hluboké a nebezpečné bodné rány si mohl účtovat 6 zlatých. Nejnáročnější zákrok ho čekal při ošetření rány na hlavě a v případě fraktury lebky požadoval až 20 zlatých. V případě, že to bylo nutné, byl oprávněn provádět i trepanaci a každá úspěšně provedená byla ohodnocená částkou 10 až 13 zlatých. Běžně ošetřoval zlomeniny nohou, rukou a všechna povrchová zranění včetně vředů. Mezi obvyklou praxi i nadále patřilo pouštění žilou, kde si zvlášť účtoval za otvírání ran na ruce (10 krejcarů) a noze (17 krejcarů). 

 

Pokud se tedy fulnecký lazebník Karel Ullrich chtěl řídit platnými předpisy habsburského mocnářství, mohl využívat prášek ze španělských mušek pouze k jedinému účelu, a tím byla výroba náplastí s kantharidinem. Navíc museli od roku 1752 skládat chirurgové slib, podle nějž se měli vyvarovat všech opiátů nebo silných léčiv určených k pročištění či látek vyvolávajících zvracení. I samotní lékárníci měli zakázáno bez předchozího svolení vydávat jedy neznámým osobám nebo podezřelým ženám („unbekandten Menschen oder verdächtigen Weibs-Persohnen“). Prodej medikamentů a pokoutné léčitelství se v polovině 18. století neomezovalo pouze na lazebníky. Medicinální řád zakazoval vydávání kantharidinu („cantarides“) rovněž cukrářům, vinopalníkům a kramářům nebo obchodníkům s kořením. Ti všichni byli z pohledu osvícenského státu konkurencí aprobovaným lékárníkům a současně podezřelí z provozování fušerství a neoprávněného léčitelství. 

 

Záznam o smrti fulneckého chirurga Františka Karla Ullricha ve fulnecké úmrtní matrice 28. ledna 1781. [ZA Opava, Sbírka matrik severomoravského kraje, Římskokatolický farní úřad Fulnek, úmrtní marika, inv. č. 1099, sig. Od IV 5, fol. 275v].

Od onoho tragického června roku 1756 se se jménem fulneckého chirurga a lazebníka setkáváme pouze v případě neméně nešťastných událostí. Dva roky po incidentu, 24. srpna 1758 mu umřela čtyřtýdenní dcera Marie Anna a 23. ledna roku 1763 čtyřměsíční syn Karel Michael. Obě děti pochoval na hřbitově při kapli sv Rocha. Fulnecký chirurg a lazebník František Karel zemřel dne 28. ledna 1781. Ačkoliv se nedochoval jeho testament, lze předpokládat, že nechal za štólové poplatky na pohřební výdaje zaplatit nemalou částku. Jeho tělo bylo totiž na konci ledna pohřbeno přímo v prestižním prostoru krypty fulneckého farního kostela Nejsvětější Trojice.