Opus animatum aneb kontemplace v pohybu

V rámci krátkých animací před vámi na pár okamžiků ožijí výtvarné koncepty olomouckého malíře Martina Antonína Lublinského a mědiryty Leonharda Heckenauera, Christopha Heisse či Georga Christopha Kiliana. 

Obrazová teze olomoucké univerzity (rytec Georg Christoph Kilian, 1727). Zemský archiv Opava.

 

Jezuitský řád se v mnohém odlišoval od tradičních středověkých řeholních společenství. Jeho rezignace na pravidelnou modlitbu v chóru umožnila otcům Tovaryšstva daleko progresivnější působení v okolním světě a jejich časté stěhování z koleje do koleje proměnilo jejich poslání v celoživotní pouť. Matematici, historici, teologové nebo přírodovědci, ti všichni byli jakožto kněží oddáni službě řádu, společenství prodchnutého mystikou služby. Jednoho z nejdynamičtějších jaký tehdejší katolický svět poznal. Jejich život byl propojením niterné modlitby i činorodé aktivity, byl kontemplací v pohybu. S ohledem na tuto zdánlivou rozporuplnost jsme zařadili do výstavy Černé roucho rovněž kolekci krátkých animací, které oživují původně statické výjevy na obrazových tezích jezuitské univerzity. Teze byly písemným ohlášením veřejné disputace studenta či studentů, kteří měli v rámci tohoto slyšení veřejně obhájit své znalosti a uzavřít studium na univerzitě. Soubor krátkých filmů Vám představí zejména teze ohlašující v 17. a 18. století veřejné disputace novojičínských měšťanů a bude k Vám promlouvat jazykem barokní jezuitské spirituality. Animace pronikají do zdánlivě černobílého a strnulého světa barokní grafiky a na pár prchavých sekund tak vytváří OPUS REDIVIVUM (dílo znovuoživené) nebo OPUS RENATUM (dílo znovuzrozené) či typicky jezuitské OPUS IN MOTU (dílo v pohybu). 

 

Autorem animací je Marcela Polochová (Ostravská univerzita, Fakulta umění, Katedra intermédií) a hudební koláže pro jednotlivé teze vytvořili hudební skladatel Vojtěch Dlask a Jonáš Svoboda. V rámci minutových projekcí ožijí výtvarné koncepty olomouckého malíře Martina Antonína Lublinského a mědiryty Leonharda Heckenauera, Christopha Heisse či Georga Christopha Kiliana. Samostatným výstupem výstavy je potom i návštěva „jezuitského“ Nového Jičína v polovině 18. století prostřednictvím veduty Jana Ignáce Čapka z roku 1744. Výtvarná invence 
Marcely Plochové a ambientní hudební plochy Vojty Dlaska a Jonáše Svobody Vás alespoň na pár okamžiku zavedou do města pod žhnoucím sluncem jezuitského řádu. Animace vznikly jako součást výstavy Černé roucho. Náboženská kultura Nového Jičína v letech 1624-1773. 

 

 

 

 

 

 


Autor článku

PhDr. Zdeněk Orlita, Ph.D.

historik