Misky s aplikou v podobě vodního ptáka – indicie residuí úcty ke Slunci ve světě barbarů doby římské
V portfoliu výzdobných motivů běžně užívaných v okruhu sluneční symboliky doby bronzové a doby halštatské se objevují kruhy s bodem uprostřed, dále kruhy s vloženým křížem, a také vyklenuté nebo zavěšené vyplňované půlkruhy. Tyto prvky nalézáme na vybraných předmětech v době římské, v případě kruhů a polokruhů například na kostěných hřebenech, ale objevují se i ve výzdobě exkluzivních kopí s intarzií a také na keramice, s významným zastoupením především na dnech některých keramických tvarů. (Zmínit na tomto místě je nutno navíc svastiku, která by si zasloužila větší pozornost, než se jí dostalo v tomto seriálu.)
Na základě uvedených příkladů vyobrazení s významem znaků dokládajících u pravěkých populací respekt ke Slunci je možné zařadit i misky s aplikou v podobě kachničky, náležející od doby římské, do okruhu předmětů užívaných při rituálních praktikách. Odpovídající religiózní systémy byly široce uplatňované v době bronzové a starší době železné, přičemž tehdy se staly dominantními v prostoru střední Evropy. Sledované doklady umožňují vyslovit tvrzení, že odpovídající ideje a jejich hmotné prezentace, anebo přesněji jejich residua, byl součástí myšlenkového světa barbarů i v prvních stoletích po změně letopočtu.
Plasticky ztvárněné kachničky vytvarované na omfalech misek v uvedeném období vystupují v úloze symbolů průvodců a hybatelů slunečního kotouče v noční době a podle dobových představ „zajišťovaly“ přesun Slunce k místu, kde ráno vyjde. V poněkud obecnější rovině se k nim vázala představa záruky opakování ročních období s cykly střídání vegetačního období a zimy, a samozřejmě připomínaly pro tehdejší populace střídání dne a noci. Zprostředkovaně měly význam záruky trvání, obnova a regenerace přírodních jevů a tím i existence společenství lidí.
V intencích starých tradic s vazbami na kult Slunce námi sledované misky představovaly předmět užívaný v průběhu nějakého rituálu, samostatný význam měla i tekutina potenciálně užívaná při vykonávání gest odpovídajících libaci. Současně v symbolické rovině se kachnička nalézala na hladině vodstva, po níž je přesouváno Slunce v podsvětí, na své noční pouti, kdy dočasně pozbylo svou sílu. Sama nádoba snad představovala nejen obal pro tyto dva atributy, tedy pro figurku kachničky a pro tekutinu, ale metaforicky i schránu na uložení Slunce samotného, a užíván mohl být t být vybraný nápoj určený pro obřady provozované při slavnostních příležitostech. Ten zase, metaforicky, mohl představovat Slunce samotné.
Význam Slunce uznávala pravěká společenstva na velkých územích Evropy, v Egyptě a na Předním nebo i v středoasijském prostoru, a současně byly obvykle s těmito religiózními představami akceptovány i ideje o pokračování existence lidí po skončení jejich pozemského bytí. Okruh představ středoevropské doby bronzové se uplatňoval i v egejské oblasti a i na Italském poloostrově, v redukované podobě pak jeho pokračování lze zaznamenat v antickém světě, v okruhu apollonských kultů, představa však být aktuální v souvislosti s nastolením vlády antropomorfizovaných olympských bohů. V římském prostředí lze očekávat residuální existenci takových idejí, a to dokonce v okruhu společenských špiček, jak to uvádím na příkladu Augustava monumentu Ara pacis v Římě. Použité výzdobné elementy a lokalizování v rámci areálu Martova pole měly deklarovat nejen význam císaře, ale i odkazovat na jeho zvláštní postavení ve společnosti, předjímající jeho apoteózu a také jeho příští existenci ve světě bohů.
Lze se domnívat, že misky s aplikou v podobě kachny v barbarském prostředí doby římské nad středním Dunajem byly užívány jako ceremoniální nádoby při neprofánních úkonech, které podle dosavadního stavu poznání probíhaly v prostorách sídlišť. Sledované exempláře pocházejí z té části Germány osídleného světa, kde absentují velká obětiště a kde se právě na sídlištích objevují četné doklady obětování nebo manipulací s věcmi, zvířecími a lidskými těly. Zatím předpokládám, že misky s kachničkou se uplatňovaly nejen v okruhu rituálních úkonů provázejících konec existence jedince, jenž náležel k nějakému společenství lidí, ale měly širší uplatnění, kdy byl rituálními úkony deklarován zánik a nastolován prostor pro existenci nového života a bytí, jakým je například pobyt na sídlišti nebo v krajině. Součástí takových úkonů bylo současně zajištění očisty místa a všech, kdo se obřadného jednání zúčastnili.
V průběhu doby římské u barbarského obyvatelstva v prostoru Podunají, v Čechách a i v oblastech s dominancí przeworské kultury tedy existovala úcta nejen k očekávaným božstvům, které pro germánské kmeny zaznamenala antická literatura (především Tacitus v 9. a 40. kapitole Germánie), provozovány byly i rituály využívající sledované předměty. Odpovídající religiózní představy měly význam pro tehdejší populace a zůstávala v jistém rozsahu stále funkční a srozumitelná i odpovídající symbolika.
Absence odpovídajících informací, které by zaznamenalo dobové zpravodajství, není překvapivá. Takový stav odpovídá situaci, kdy ještě profánní a kultovní nedělila ostrá hranice a racionální důvody nebylo zapotřebí používat při každodenních úkonech spojených se zajišťováním obživy – tyto činnosti lidé realizovali s ohledem na konvence komunit, s nimiž se identifikovali, a v takovém rámci bylo závazné dodržovat závazné, obecně sdílené a kanonizované, do pozice rituálů posunuté „receptury“.
Mgr. Radka Knápek
Fotoalbum
