Monument Ara pacis v Římě
Monumentu Ara pacis budu věnovat zvláštní pozornost – je to jediný případ, kdy můžeme dobové religiózní představy spojovat s konkrétní osobností. V prostoru oltáře Augustova míru v Římě jsou na vnitřních stěnách seřazeny mramorové desky s reliéfy, na nichž se opakují girlandy z rostlin a plodů. Jsou „zavěšené“ na zdech spolu s posvátnými stužkami svěšenými z bukranií. V ústředním bodě plochy vymezené obloukem girlandy je pokaždé umístěna patera – nádoba užívaná k libaci, tedy úkonu, při němž byla nad oltářem zahajována oběť a odlita část vybrané tekutiny. Frontálně nahlížené misky mají sice na vnitřní straně stěn a na výrazně odsazeném omfalu plastickou výzdobu, zůstávají však z hlediska návštěvníka značně nezřetelné (obr. 1). Přitom tento předmět reprezentuje vlastní smysl této části výzdoby – pravidelné obětování mělo připomínat osobnost císaře Augusta, jak to nařizovalo nejvyšším magistrátům města a dále kněžím a vestálkám zvláštní usnesení senátu.
Výrazné odsazení omfalu akcentuje střední část misky, co odpovídá tradicím uplatňovaným dlouhá staletí ve středomořském umění. Stejnou úpravu lze sledovat například už u kovové, stříbrné patery vyrobené v intencích produktů korintského stylu v 6. století před Kr. Tělo pokrývá výzdoba v podobě radiálně rozložených skupin lotosových květů převzatých z egyptského prostředí; sám vzhůru vyčnívající omfalos zhotovený samostatně a upevněný na tělo nádoby pokrývá rozeta s vyklenutým středem. Ústřední motiv v tomto případě obklopuje límec zdobený řadou divokých zvířat.
Další okruh sdělení obsažených v ideovém plánu Arae Pacis je srozumitelný ve vztahu k jeho umístění v rámci rozsáhlého komplexu označovaného jako Horologium Augusti. Stín egyptského obelisku určoval čas v průběhu dne a roku, navíc v den podzimní rovnodennosti, 23. září, tedy v den císařových narozenin, směřoval dovnitř prostoru s obětním oltářem. Tím mělo být poukázáno na to, že uctívaná osobnost už od svého narození měla být propojena s nebeským řádem a z tohoto předurčení vyplývaly její činy zajišťující stávající prosperitu Říma; její odkaz má význam i pro budoucnost a překračuje rozměry lidského jednání. Na tento aspekt poukazují zřejmě i labutě umístěné na panelech s florální náplní, které probíhají po vnějších bočních zdech – motiv labutí s rozepjatými křídly je situovaný zjevně tak, aby jím vyvrcholilo působení prvoplánově vlastně stereotypních úponků s dominujícím akantem – obvykle znakem regenerace přírody a přírodních sil (obr. 2). Akant totiž v římské literatuře přejímal funkci metafory, jíž se vyjadřovala smrt, a současně také nesmrtelnost. Vegetabilní a i zoomorfní motiv zřejmě návštěvníkům místa poskytovaly srozumitelné sdělení.
Ara pacis i v tomto aspektu sugeruje naději na budoucí setrvalé obnovování prosperity římského světa i po Augustově smrti, jím nastolené, a navíc zaštítěné jeho kultem; s tím souvisí rovněž umístění stavby do severovýchodní části Martova pole, do blízkosti ustrina a Mausolea Augusti, tedy míst, kde bude spálen a pohřben, a kde posléze proběhnou úkony spojené s deifikací. Všechny tyto stavby se nalézaly za hranicemi města, mimo vlastní pomerium, do kterého podle zásad římského světa nepatřily pohřby lidí a nevhodnými by se zřejmě jevily i odkazy na posmrtný život. Vztah k pohřbívání ale nevylučoval, aby byly náhrobky Římanů běžně zhotovovány ještě v průběhu života objednatelů, a na významné části pomníků bývá uvedeno, že si je dali vyhotovit sami (sdělení obsažené obvykle ve zkratce V. S. F. – Vivus sibi fecit).
Na okraj informací spojených a výzdobou oltáře je nutno poznamenat, že se zde neobjevují přímé odkazy na Apollona, a zřejmě ani labutě v tomto případě nepředstavovaly přímočaře atributy tohoto boha, k němu nesměřují ani další výjevy známé z panelů u vstupů do areálu – labuť a mořský had zařazené do jejich programu jsou pouhými „nosiči“ významných bájných bytostí, mají tedy pouze funkce pouhých doplňků ústředních, hlavních postav. Výběr jednotlivých témat má přitom víc společného s římskou mytologií než s oficiálním náboženstvím. Je nutno upozornit na skutečnost, že realizace projektu (schválení senátem roku 13 a zasvěcení roku 9 před Kr.) musela být od fáze hledání ideové náplně pod kontrolou samotného Augusta, a ten tedy osobně akceptoval nebo dokonce navrhoval výběr motivů, včetně těch, které zjevně evokovaly a anticipovaly situaci po jeho vlastní smrti. Můžeme se domnívat, že kromě prvoplánových znalostí o kompetencích boha Apollona zjevně vnímal i ideje skryté pod oficiózním okruhem dobových představ. Kroky vedoucí k zachování odkazu principa prostřednictvím areálu Ara Pacis přitom dobře zapadají do řady jeho propagandistických gest s významem pro ovlivňování hodnotových soudů v budoucnosti (s obdobným gestem realizovaným v oblast iracionálně pojaté propagandy je text označovaný jako Res gestae divi Augusti). Různými prostředky se tedy prezentoval jako někdo, kdo je předurčený k zaujetí pozice v úrovni nad pozemskou existencí, jaká je vymezená běžným lidem, a on sám musel pro sebe využít odpovídající představy. Pokud byly součástí apollonského kultu, zahrnovaly ty složky, které se dotýkaly uctívání Slunce, a zahrnovaly přesvědčení o pokračování lidského bytí v nějaké formě i po fyzické smrti.
Zájem Augusta (anebo přesněji ještě Octaviana) o Apollonský kult byl deklarován už v konceptu jeho soukromého sídla na Palatinu, kde vlastní obytné a reprezentační prostory přímo navazovaly na nově zřízený chrám Apollona a na přilehlý posvátný obvod. Společenský význam místa podtrhuje skutečnost, že se tam kromě jiného odehrávaly i zasedání senátu. Apollo Palatinus byl v podobě záměru nastolen roku 36 před Kr. a vysvěcený o 9 let později, roku 27. Velkolepá výzdoba, umělecké předměty a devocionálie zahrnovaly širokou škálu prostředků se vztahem k uctívanému božstvu, je však významné, že podle všeho že ikonografie Arae Pacis nevyužila žádný z kultovních předmětů a ani žádný z motivů uplatněných v chrámu na Palatinu. V rámci odlišných účelů dvou monumentů byly užity různé aspekty jednoho kultu, anebo dokonce dva poněkud odlišné kulty. Augustus se sám ve své titulatuře označoval za syna zbožněného Caesara (epiteton Divi filius), Ara pacis ale otvírala prostor pro kult nového boha, který nebude potřebovat ani zaštítění adoptivního otce s přiznanou apoteózou.
Jakkoliv osobně projevoval ve svém životě zvláštní úctu k Apollonovi, zřízení oltáře otvíralo prostor pro zavedení nového kultu soustředěného na vlastní osobu, a při jeho nastolení nebyla zřejmě žádoucí otevřená patronace konkrétních božstev římského pantheonu, s nimiž by zaváděné rituály mohly splynout, samozřejmě kromě Jupitera, co vysvětlíme v dalším textu. Zároveň s odkazy na počátky Říma vznikal prostor pro prezentaci zakladatele nové dynastie, zasazujícího svůj rod do sféry státního náboženské úcty. Zakládal legendu prvního suverénního vládce Říma, muže stojícího na vrcholu mocenské pyramidy pozemského světa a s perspektivou povýšení na postavu božskou. Postačovala přitom symbolika labutí s jejich evokací sil apollonského okruhu, ale bez asistence boha samotného. Symbolem vlastního aktu translace se pak stával orel odkazující na Jupitera jako nejvýznamnější božstvo z hlediska státního náboženství. Byl to navíc právě tento dravý pták, který jako symbol, ale i reálně, v rámci aktů inscenovaných v průběhu obřadů provázejících pohřeb císaře „zajišťoval“ translaci – orel vzlétal z popela pohřební hranice a později na výtvarných památkách nebo mincích prezentoval samotný akt apoteózy.
Téměř totožný obsah, s paterou, girlandou, posvátnými stužkami a bukraniem nalézáme na dalších stavbách, například na reliéfu v areálu hrobky Caecilie Metelly u Via Appia v Římě. Zde je spojení vyobrazených předmětů s hrobovou funkcí stavby zcela jednoznačné. Vyobrazení labutí však nebylo srozumitelné pouze příslušníkům dobových elit v ústředí Impéria. Dvojice labutí se objevují na hranách pohřebních oltářů, kde svými křídly obepínají přiléhající stěny. Tak tomu je u oltáře z Arles z 1. století, na němž ptáci mají být spojováni s Apollonem. Lze uvést i pohřební oltář Fabia Diogena a Fabie Primigenie, který bývá kladený až do začátku 2. století; labutě zde doplňují složitou výzdobu zahrnující hlavy beranů, girlandu, orla, drobné ptáčky a posvátné stužky. Výzdoba vykazuje zjevné vazby na starší předlohy, využívá významnou část motivů známých z Oltáře Míru.
Zobrazení palem na reliéfech z tohoto okruhu dovoluje úvahy o podnětech k zřízení Arae Pacis, které vycházely z mnohem starších předloh z Egypta, kde se v chrámových areálech z různých období objevují stavby s některými obdobnými prvky. Jako příklad můžeme nabídnout Sluneční oltář umístěný na horní, nejzazší, privátní terase v areálu královny Hatšepsut (1479/1473 - 1458/1457 před Kr.) v Der el-Bahrí. Uprostřed dvora se zde nalézala vysoká podesta kvadratického tvaru přístupná po schodišťové rampě. Horní plocha vymezená po obvodu nízkou zídkou byla vyhrazena pro vlastní oltářní desku, kterou z dvou stran provázely obelisky. Místo představovalo součást komplexu věnovaného solárnímu kultu, a bylo upraveno s ohledem na pohyby Slunce nad obzorem.
Mgr. Radka Knápek
Použitá literatura
- The Metropolitan Museum of Art 1981, 11, obr. na s. 11.
- www.metmuseum.org/art/metpublications/Notable_Acquisitions_1980_81
- Bouzek 2015 – J. Bouzek: Mezi archeologií a historií. Praha 2015.
- Campbell 2014 – V. L. Campbell: The Tombs of Pompeii. Organization, Space, and Society, London 2014.
- Dziedzic 2013 – T. Dziedzic: The Solar Altar in the Hatshepsut temple at Deir el-Bahari. Polish Archaeology in the Mediterranean 22 (Research 2010), 2013, 635–649.
- Chalupa 2008 – A. Chalupa: How did Roman Emperors become Gods? Various Concepts of Imperial Apotheosis, ANODOS, Studies of Ancient World 6-7, 2006-2007. Trvava 2008, 201-207.
- Mertens, J. R. 1987: Greece and Rome. New York 1987.
- Pollini 2012 – J. Pollini: From Republic to Empire. Rhetoric, religion, and Power in the Visual Culture of Ancient Rome. Norman 2012.
- Rehak, P. - Younger, J. G. 2009: Imperium and Cosmos: Augustus and the Nerthern Campus Martius. Madison 2009.
- Strong, E. 2015: Roman Sculpture. From Augustus to Constantine. Cambridge Library Collection. Cambridge 2015.
- Winter, R. G. 2014: World Navels. Cartouche - Canadian Cartographic Association 89, 2014, 15-21.
Fotoalbum
