Příklady artefaktů se znaky indikujícími vztah ke Slunci v průběhu pravěku
Eneolit
Z eneolitické tellové lokality na západě Bulharska pochází „kultovní scéna z Ovčarova“, datovaná do stupně Karanovo VI (druhá polovina 4. tisíciletí, podle některých chronologických systémů uváděno 4400-4100 před Kr.). Na podlaze spálené stavby byl nalezen hliněný model domu „vybavený“ miniaturními předměty (především stoly, křesla, nádobky s pokličkami) a třemi antropomorfními plastikami z okruhu ženských figur s gestem rozepjatých rukou. Kromě toho soubor obsahoval dvě větší misky; pozornost si zaslouží jedna z nich, a i další dva předměty označované jako oltáře (obr. 1). Nalézáme na nich na bílém podkladě červenou barvou malované vzory s ústředním motivem kruhu vyplněného soustřednými kroužky, a s bodem uprostřed, se skupinami „třásní“ probíhajících po obvodu, jak jsou časté u jednoduchých vyobrazení Slunce; dalším výzdobný prvek reprezentují spirály. Kolem všech zdobených ploch probíhají řady krátkých linií. Soustředné kruhy je možné považovat za piktogram zobrazující Slunce, významné je však to, že se tento znak nalézá v souboru předmětů, kde je zastoupena i spirála. Tvůrce modelu domu, tedy předmětu zjevně s neprofánním významem, navíc uloženým v neobvyklé nálezové situaci, předjímal konjunkci obou motivů, znaků pro slunce a vodu, jak se objevují po několik dalších tisíciletí. Je nutno očekávat, že je vybral s povědomím o významu, který jim připisovaly tehdejší a později další generace lidí žijící na různých místech Starého světa.
Piktogram Slunce v jednoduchém provedení se objevuje v nálezech pocházejících z megalitických hrobů (obr. 2); na lokalitě Los Milares na jihovýchodě Španělska (3000 až asi 2850; jindy 3200-2250 před Kr.) se našla vrchlíková miska, na vnitřní straně s dvojicí rytých prvků v podobě kruhu s obrvením, plochu vedle nich vyplňují dvě obrvené linie, ty snad mohou vyznačovat lodě opatřené řadami vesel.
Zvláštní výzdobu nádob s využitím prvků, které v pozdějších obdobích bývají asociovány se Sluncem, můžeme najít v prostředí časné kyperské doby bronzové (2350-1900 před Kr.). Celé spektrum různě členěných kruhů se objevuje na funerální keramice z pohřebiště Vounous (obr. 3). Použity zde byly prvky vytvořené rytím a obvykle doplněné inkrustací: kruhy s bodem uprostřed, soustředné kruhy, kruhy dělené křížem a také zavěšené půlkruhy. Obdobné provedení najdeme však i v středoevropském prostředí, hluboko ryté soustředné kruhy zdobily střep nalezený v sídlištní jámě únětické kultury z Rousínova na Moravě, jež byla zaplněná několika vrstvami záměrně naskládaných keramických zlomků (obr. 4).
Egypt
Mimořádnou roli hrála sluneční bárka ve starém Egyptě, a i zde, v krajině s mimořádně složitým náboženským systémem využívajícím množství prezentací božskosti si zachovala zvláštní význam. Identifikovala a reprezentovala bohy a božské bytosti, pro které byla loď považována za adekvátní prostředek přepravy. V nosítkách v podobě bárky se svatyňkou na palubě byly přenášeny rovněž jejich božské podobizny při náboženských úkonech. Sluneční lodě měly svoje místo v chrámech v pyramidových komplexech a slunečních chrámech, kde byl provozován královský zádušní kult. Zde byla dřevěná plavidla ukládána v blízkosti nejposvátnějších míst, v samostatných schránách vybudovaných v sousedství pyramidy, protože jako předmět použitý v průběhu obřadu náležela do kategorie označované jako favisa a nesměla být dále užívána v běžném životě. Zobrazení sluneční bárky mělo navíc funkci ochranného prostředku, proto bylo zařazováno do repertoáru maleb na sarkofázích. V symbolické rovině sama loď představovala prostředek, jenž umožnil přesun duše panovníka do božského světa, kde se připojil ke Slunci nebo božstvu, s ním mohl dál existovat a plnit zvláštní funkce – zajišťovat bytí reálného světa svým setrvalým, stále obnovovaným působením.
Sluneční bárky však i v Egyptě mohly mít další využití, opět související se sluncem. Na reliéfu zobrazujícím oběť realizovanou králem Amenophise II., panovníka 18. dynastie ze 14. století před Kr., přepravují nosiči zařazení do procesí, na plecích posvátnou loďku, která má na přídi i na zádi umístěnu kupředu hledící hlavu sokola. Ve shodě s podobami sokolího boha – Hóra jsou na temeni ptačích protom umístěny sluneční kotouče. Tento pták zde naplňuje „funkci“ božského hybatele bárky, zastupuje obvyklé koně nebo vodní ptáky (popřípadě jejich protomy), jak je známe z Evropy.
V ikonografii starověkého Egypta jsou doloženy četné obměny symbolů znázorňujících nebo zastupujících Slunce (např. sluneční kotouč, kotouč opatřený křídly, antropomorfní nebo zoomorfní postava opatřená kotoučem nad hlavou, božské bytosti situované ve schráně), někdy jsou zobrazeni odpovídající průvodci (skupina šakalů nebo had). Sluneční kotouč se může ve výtvarné zkratce dokonce stát bárkou, svým kruhovým tvarem prolínat do vlastního „korpusu“ loďky vyčleněné na jeho dolním oblouku, přičemž sluneční paprsky v některých případech zřejmě plnily stejnou „funkci“ jako vesla zaznamenaná na vyobrazeních skutečných lodí – zajišťovala ale pohyb po nebi. Směr pohybu takové lodě nebo další tvorové, na nichž je plavidlo položeno (např. had) může odkazovat na směr sledovaný ve dne a naopak v noci, jejichž střídání je závislé na aktuálně předváděné fázi pohybu Slunce.
V doprovodu bárek a při zajišťování jejich přesunů se někdy objevují („mořští“) hadi, ti někdy nahrazují i vodu a lodě „plavou“ na zvlněných záhybech jejich těl. Samotný kotouč přitom bývá umisťován ne přímo na plochu paluby, ale podkládá jej „nebeský“ podstavec, a stejně tak může být na „podstavci“ anebo na sloupu vody vyzvednuto samo plavidlo, v tomto případě vlastně schrána naplněná Sluncem.
K dispozici jsou rovněž zobrazení dokládající další egyptské představy o pohybu Slunce v průběhu dne a noci. Ústřední postavou je bohyně Nut. Je vyobrazována v podobě ženy vzepřené na špičkách rukou a nohou tak, že její tělo s vyklenutými zády vytváří oblouk představující nebeskou klenbu; staré Slunce (vyobrazené někdy podobě malého kotouče) na konci denní pouti bohyně polyká a po skončení noci, za svítání, jej porodí. Přesuny po obzoru v průběhu dne a v noci mohou někdy zprostředkovat i bárky „plovoucí“ po dráze provázející horní stranu jejího těla.
V některých případech bývá pohyb Slunce nebo slunečního boha (zprostředkovaný v mnoha případech bohyní Nut) v průběhu ve dne vyjádřený plavidlem v normální poloze, a může být odlišený od nočního, jež pak reprezentuje loďka vyobrazená tak, že směřuje opačným směrem, anebo se dokonce nalézá v obrácené poloze, tedy kýlem vzhůru. Tak je to v případě výjevu zaznamenávajícího kromě obou plavidel rovněž mumii v průběhu pohřebních obřadů. Scéna s mrtvým v tomto případě zřejmě vyvolávala potřebu prostřednictvím dvou lodí s opačně obrácenými palubami zvýraznit (obr. 5), že pro pohřbívaného končí pozemský život, a začíná jiná forma jeho pouti; ta pak měla být podle dobových představ zřejmě vykonaná spolu se Sluncem v jeho noční a pak i denní fázi bytí, jak jí nabídne nové svítání.
V náboženství starověkého Egypta se systémem antropomorfizovaných bohů nevystupují vodní ptáci v roli tvorů, jimž měla být projevována úcta. Kachny (husy) v papyrových houštinách reprezentují poražené démony a v hrobkách významných osobností se tato zvířata objevují na výjevech předvádějící oblíbený motiv, lov v bažinách. Ten náležel k významným rituálním úkonům, jaké by měl podle dobových představ zemřelý – zpravidla příslušník dvorských špiček - provozovat po své smrti. V kvalitním provedení je takový lov prezentovaný na malbě zachované v hrobce Chnumhotepa II, významného hodnostáře z doby 12. dynastie, z 20. století před Kr., známý je rovněž z Menenova hrobu z pohřebiště ve Wésetu. Jiná vyobrazení známá z hrobek zachycují chov, krmení a přípravu hus na obětování, tam husy spolu s kachnami tvoří součást depotů obětin určených pro obětování mrtvým. Jejich soustavným provozováním pozůstalí projevovali nejen úctu k pohřbenému, ale především zajišťovali další existenci jeho duše.
Minojský a mykénský svět
Výtvarný projev lidí minojského i mykénského světa neposkytoval mnoho prostoru pro symboly, které by odpovídaly těm, které sledujeme v tomto textu. J. Bouzek tuto okolnost vysvětluje dominancí bohů jiného charakteru (bohové kosmologičtí, ne kultičtí). Motivy spirály jsou samozřejmé četné, vzhledem k významu moře pro tuto civilizaci, navíc v některých obdobích docházelo k širokému uplatnění motivů z okruhu mořských živočichů.
Společně se slunečními znaky v podobě kříže ale vystupují sluneční symboly na časně minojské pečeti z Platanos na západním pobřeží Kréty, s jednoznačným piktogramem Slunce se setkáváme na „poutnické flašce“ z krétského Palaikastra z pozdně minojského období IB, ale jsou v obdobném provedení i na keramice z lokality Suciu-de-Sus, která leží v blízkosti Karpatského oblouku v severním Rumunsku.
Na larnaxu z Armenoi Rethymnis na Kypru nalézáme pásy tvořené spirálami a rovněž pásy sestavené z kruhů s vyznačeným středem. Objevují se ale na lemech a okrajích výjevů, pouze v úloze doplňkových výzdobných prvků. Avšak na jednom z polí, jaká byla určena pro samostatná, hlavní vyobrazení, podkládá krátká vodorovná řada kruhů s vyznačeným středem stylizované býčí rohy, mezi nimiž je vztyčený labrys. Ornamentální prvek obvykle svázaný se Sluncem je zde zjevně přiřazený k nejvýznamnějšímu a nejfrekventovanějšímu kultovnímu symbolu staré Kréty (obr. 6).
Geometrické období v Řecku
Značně frekventovaný motiv, jenž byl zařazován do výzdoby geometrického období archaického Řecka, představují výrazně schematizovaná zobrazení Slunce v různých provedeních (především soustředné kruhy, někdy členěné křížem anebo opatřené bodem uprostřed, svastiky, zobrazení odpovídající vozovému kolu se čtyřmi loukotěmi, soustředné kroužky obíhající kolem ústředního bodu). Často užívaná byla výzdoba polokruhů probíhajících v řadách na plecích nádob, někdy s obměnou, kdy byly ve dvou pásech nad sebou uplatněny vyklenuté a zavěšené útvary – opět zřejmě s úlohou prezentovat slunce za východu a západu. Znaky z uvedených okruhů výzdoby se objevují i ve výzdobných pásech doprovázejících scény s lidskými postavami a zvířaty, na nichž je zaznamenána prothesis a ekfora. Ty kolem poloviny 8. století před Kr. náležely k nejnáročnějším tématům v keramické tvorbě určené pro pohřební účely, jak je známá především z nálezů v prostoru u Dipyllské brány v Athénách.
Významná je v těchto případech přítomnost vodních ptáků, ti jsou běžně zařazováni do programu uvedených vyobrazení. U krateru dipyllského stylu (označovaném jako „Athens NM 990“) z pozdně geometrického období I jsou vodní ptáci spolu se solárními symboly umístěni u hlav koňského zápřahu, velká labuť je navíc vložena do plochy pod břichy koní – a podílí se tak vlastně na pohybu vozu, jímž je přepravován mrtvý k místu s pohřební hranicí (obr. 7). Není dokonce vyloučeno, že postavy labutí byly umístěny i nad hřbetem koně; to by ale bylo nutno ověřit na originálu. Za zmínku stojí skutečnost, že jak mrtvý uložený na lůžku, tak i účastníci obřadu mají tváře protáhlé do hrotitých výběžků, v nichž by snad mohly být viděny ptačí (?) masky.
Četné další doklady využití motivů se znaky Slunce a s vodními ptáky jsou užívány i později, jak to lze ilustrovat příklady z okruhu subdipyllského zboží. Na úrovni domněnky lze uvažovat o tom, že vodní ptáci se objevovali v ikonografii řeckého světa až do doby, kdy v závěru archaického období došlo k všeobecnému nastolení pantheonu olympských bohů. Průběžně byly starší motivy vytěsňovány a překrývaly je znaky v úloze atributů s vazbou na boha Apollona, s jeho průvodci, k nimž náležely labutě. Povědomí o zvláštním významu ptačích motivů v řeckém světě se ale objevovalo dlouho, a odpovídající vyobrazení jsou doložena až v protoattickém keramickém malířství. Příkladem může být zlomek s dvojicí afrontovaných labutí, mezi nimiž je umístěný trs makovic. Ty zjevně poukazují kromě jiného na uspávající a omamné účinky máku. Makovice se objevuje i v podobě plastického hliněného modelu z 8. století před Kr., povrch tohoto předmětu pokrývá malovaná geometrická výzdoba. Náleží do okruhu ztvárnění motivu, jenž se objevuje ve východním Středomoří, na Předním Východě a také v evropském pravěku už od doby bronzové (např. říše Chettitů, Knossos LM 1, Mykény – hrobový kruh III). Odpovídající předměty byly ukládány v hrobech, objevují se i v chrámech jako součásti výzdoby. Kromě toho na takových místech byly deponovány rostliny a plodiny, popřípadě odpovídajícím způsobem ztvárněné předměty použité v úloze votivních darů s úlohou symbolů extáze, spánku a smrti.
Přímě spojování Slunce a jeho průvodců lze ještě na keramice z pozdně geometrického období sledovat na zlomku nádoby podcházejícím z výzkumů na ploše attické agory. Na kvadratické ploše vymezené linkami je mezi afrontovanými husami, s drobnými hvězdami za zády, umístěný kruh prolomený uprostřed čtyřmi menšími kroužky, je to tedy znak odpovídající vozovému kolu. V tomto období se dokonce objevuje i malba s lodí “vezoucí” Slunce. Vykazuje zřejmě znaky tehdy běžného námořního plavidla vybaveného vesly; nad palubou se nalézá drobný kruh s obrvením, znak Slunce.
Doba laténská
Vodních ptáci se v laténském období objevují výrazně méně často oproti době bronzové a halštatské. Vznikaly ale i v této době významné výtvory, kde stojí tato zvířata v centru zájmu svých tvůrců. Zajímavá je časně laténská braubašská mísa pocházející ze sídliště v Radovesicích 5 (obr. 8), na níž se nalézá malovaný dekor se třemi labutěmi uspořádanými do kruhu; mezi jednotlivými zvířaty jsou umístěny esovité prvky, ty vyplňují rovněž mezikruží, které vymezuje střed mísy a opticky zvýrazňuje omfalos (důlkovitě vtlačené dno). Mísa pochází z objektu s neobvyklou výplní a možným zařazením nálezové situace do okruhu archeologizovaných projevů neprofánních jednání. Je zajímavé, že malíř u dvou vyobrazení umístil hlavu do obrácené polohy oproti anatomické realitě. Není jasné, zda to je výsledek záměru tvůrce, který upřednostnil výtvarné působení dlouhých vyklenutých krků zvířat vystupujících v takovém případě v úloze ornamentu, anebo pouze nepochopil nějakou předlohu, kterou měl v době výroby svého díla k dispozici.
Staré symboly ale měly svoje místo na předmětech zjevně určených pro nejvýznamnější příležitosti v životě keltské společnosti. Dokládají to konvice z Basse-Yutz z poloviny 5. století před Kr. Na jejich výlevkách jsou umístěny figurky kachniček s očima vykládanými korály, které při nalévání „sedí v řece vína“. Skutečnost, že se námi sledované motivy objevují v relativně malých počtech, může souviset s významnou mírou stylizace, která se prosadila v umění laténského období – tato skutečnost pak ztěžuje „čtení“ zobrazovaných reálií. Vysoká míra stylizace charakterizující už „Early Style“ avšak v některých případech to nevylučovalo, že expresivní ztvárnění zvířecích těl bude plně srozumitelné. Takovou skutečnost reprezentuje rytina dvou afrontovaných (syčících) labutí umístěná na čelní straně pochvy nože nalezeného při výzkumu pohřebiště Bussy-le-Châteon v departmánu Marne na severovýchodě Francie. Významné je i zařazení předmětu do okruhu produktů určených pro dobové elity, pro které zřejmě dané motivy vázané na honosné zbraně byly přitažlivé.
Vodní ptáci, zjevně kachny, zabírají pozici dominantního druhu v rozsáhlém souboru bronzových plastik (67 exemplářů) získaných při průzkumech na ploše výšinného laténského sídliště v Němčicích na Hané na střední Moravě. Podle zoologických analýz jsou však zastoupeny i další vodní ptáci (obr. 9). Četné, především mincovní nálezy dokumentují extrémně intenzivní kontakty tamních obyvatel s mnoha oblastmi mediteránního světa. Plastiky zaznamenávají především plavající, modelovanými pouze po úroveň, která by vyčnívala nad hladinu vody. Podle úpravy spodní strany měly být připraveny pro přiletování na nějakou kovovou plochu. Významné množství takových figurek pochází i z dalších moravských lokalit.
Italský poloostrov
Zvláštní postavení mají v nejsevernější části Itálie výtvory zařazované do okruhu skalního umění. Od eneolitu se na některých místech alpské oblasti objevují vyobrazení zvířat, vodní ptáci pak dominují v době železné. Kromě toho jsou zaznamenávány znaky Slunce, především kruhy vyplněné křížem nebo další vyobrazení totožného významu, někdy s vazbou na lidské postavy, zvířata (především kůň nebo jelen), objevují se rovněž v sousedství zbraní, například sekery; tyto prvky překvapivě korespondují s obsahem skalních rytin ve Skandinávii, popřípadě se středoasijským prostorem, co je vysvětlováno jako projev společných kontinentálních vazeb a obecného indoevropského mentálního modelu s postavením svobodného muže, jenž je vybavený zvláštními sociálními výsadami.
Bronzová poklička cisty z hrobu halštatského knížete v Kleinklein ve Štýrsku ukazuje stylizované motivy ptačí sluneční bárky a slunečního kola, zdvojené sluneční bárky s ptačími hlavami zdobí i těla situl. Jedná se o pozdní variantu slunečního člunu v době halštatské, která se běžně vyskytuje i v kultuře Este. Odtud také řemeslníci z Kleinklein měli převzít i motiv zdvojené sluneční bárky. Četné figurky vodních ptáků se objevují na lučících bronzových spon nalézaných na pohřebištích villanovské kultury, a symboliku ve významech vztahujících se ke Slunci potvrzuje vyobrazení na protovillanovské břitvě tvarované do podoby egejského štítu pocházející ze severoitalského Bovolone, kde jsou umístěny plavající labutě směřujících do dvou různých směrů; významné je navíc vyobrazení ptačí bárky, která na horní straně uzavírá scénu s plavajícími vodními ptáky (obr. 10).
Vodní ptáci, zřejmě kachny se staly u Etrusků znakem pohřebních obřadů, jak to lze ilustroval na výjevu se zápasníky (obr. 11) vyobrazenými na malbě v Hrobce augurů ze středoitalské Monterozzy (530-520 před Kr.). Řada kachen s rozpřaženými křídly, tedy zaznamenaná v letu, lemuje horní okraj obrazového pole a poskytuje přitom bližší určení významné pro zařazení scény s bojem dvou mužů do programu her provozovaných k poctě mrtvého. Tento způsob použití motivu ptáka letícího vzduchem, jenž nemusí plavat na hladině, dokládá uvolnění kánonu, anebo uplatňování poněkud jiných, jinak zřetězených představ, a s podobnými trendy se vlastně setkáváme v geometrickém umění v Řecku - i tam vodní ptáci vystupují ve scénách s vazbou na slunce, avšak pohybují se po zemi.
Mgr. Radka Knápek
Použitá literatura
- Bloedow, E. 2003: The Significance of the Goat in Minoan Culture. Praehistorische Zeitschrift 78, 2003, 1-59.
- Bouzek, J. 1985: The Aegean, Anatiolia and Europe, Cultural interrelations in the second millenium BC. Praha 1985.
- Brann, E. T. H. 1962: Late Geometric and Protoattic Pottery, Mid 8th to Late 7th Century BC, The Athenian Agora, vol. 8, Princeton 1962.
- Buchvaldek, M. - Košnar, L. - Lippert, A. 2007: Archeologický atlas pravěké Evropy. Praha 2007.
- Čižmář, M. 2012: Nálezy drobné lidské a zvířecí plastiky z Moravy. In: G. Březinová/V. Varsik (ed.): Archeológia na prahu histórie. K životnému jubileu Karola Pietu. Nitra 2012, 145-173.
- Egg, M. - Kramer, D. 2005: Krieger – Feste – Totenopfer. Der letzte Hallstattfürst von Kleinklein in der Steiermark. Mosaiksteine Forschungen am Römisch-Germanischen Zentralmuseum 1. Mainz 2005.
- Georgiev, G. I. 1988: Die Kupferzeit (Karanovo V und Karanovo VI) in Bulgarien. In: A. Fol/J. Lichardus (Hrsg.): Macht, Herrschaft und Gold. Das Gräberfeld von Varna (Bulgarien) und die Anfänge einer neuen europäischen Zivilisation, Saarbrücken 1988, 27-48.
- Hennessy, J. B. 1973: Cypriot artists of the Early and Middle Bronze Age. The Journal of the Sydney University Arts Assotiation 8, 1973, 16-29.
- Hnila, P. 2001: An Influence or an Indigenous Apperance? Symbolism of the Opium Poppy in Ancient Mediterraneum, Near East and Prehistoric Europe, ANODOS, Studies of Ancient World 1/2001, Trnava 2001, 89-102.
- Chytráček, M. - Chvojka, O. - John, J. - Michálek, J. 2009: Halštatský kultovní areál na vrchu Burkovák u Nemějic, AR LXI, Praha 2009, 183 - 217.
- Megaw, J. V. S. - Megaw, M. R. 1990: The Basse-Yutz Find. Masterpieces of Celtic Art. London 1990.
- Müller-Karpe, H. 1974: Handbuch der Vorgeschichte. Band III: Kupferzeit in 3 Teilbänden. 1. Teilband: Text. 2; Teilband: Regesten, 3. Teilband: Tafeln. München 1974: C. H. Beck Verlag.
- Müller-Karpe, H. 1980: Handbuch der Vorgeschichte. Band IV: Bronzezeit in 3 Teilbänden. 1. Teilband: Text. 2; Teilband: Regesten, 3. Teilband: Tafeln. München 1980.
- Nikolov, V. 1988: Karanovo VI - Periode in Bulgarien. Belegen zu Religion, Gesellschaft und Wirtschaft. In: A. Fol/J. Lichardus (Hrsg.): Macht, Herrschaft und Gold. Das Gräberfeld von Varna (Bulgarien) und die Anfänge einer neuen europäischen Zivilisation, Saarbrücken 1988, 209-240.
- Pachenko, D. 2012: Scandinavian background of Greek mythic cosmography: The Sun’s water transport. Hyperboreus – Studia Classica 18/1, Petropoli 2012, 5-20.
- Pijoan, J. 1997: Dějiny umění 1. Praha 1997.
- Pijoan, J. 1998: Dějiny umění 2. Praha 1998.
- Sansoni, U. 2015 (with contribution of G. Silvana): 11. Alpine and Scandinavian rock Art in the Bronze Age: A common cultural matrice in a web of continental influences. In: J. Ling - P. Skoglund - U. Bertilsson (ed.): Picturing the Bronze Age, Svedish Rock Art 3, Oxford 2015, 129-1412.
- Schwappach, F. 1974: Zu einigen Tierdarstellungen der Frühlatènezeit. Hamburger Beiträge zur Archäologie 4, 1974, 103-140.
- Springer, T.2003: Gold und Kult der Bronzezeit. In: T. Springer (Hrsg.): Gold und Kult der Bronzezeit, Nürnberg 2003, 11–34.
- Talbott, D. 2012: The Ship of Heaven. (http://www.think-aboutit.com/tag/mythology/ Nahlíženo 18. 7. 2016)
- Todorova, H. - Vajsov, J. 2001: Der kupferzeitliche Schmuck Bulgariens. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung 20, Band 6, Stuttgart 2001.
- Vasić, V. - Vasić, R. 2000: The origins of some „waterflow cultures“ on the Balkan peninsula. Boletín SEHUMED IV, Número 16, 2000, 131-138.
- Vasić, V. - Vasić, R. 2003a: Bronzezeitliche und eisenzeitliche Vogeldarstellungen im Zentralbalkan, Praehistorische Zeitschrift 78, 2003, 156-189.
- Vasić, V. - Vasić, R. 2003b: Identifikacija pticjich predstava u praistorii, Starinar 53-54, 2003b, 181-192.
- Verner, M. - Bareš, L. - Vachala, B. 1997: Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, Praha 1997.
- Vlachou, V. 2015: From Pots to Workshops. The Hirschfeld Painter and the Late Geometric I Context of Attic pottery Production. In: V. Vlachou (ed.): Pots, Workshops and Early Iron Society. Function and Role of Ceramics in Early Grece. Études d´Archéology 8, Bruxelles 2015, 49-74.
- Waldhauser, J. 1977: Keltské sídliště u Radovesic v severozápadních Čechách. Archeologické Rozhledy 29, 1977, 144-177.
- Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha 2001.
Fotoalbum
