Střední Evropa – sluneční kulty doby bronzové a halštatské
Nejčetnější doklady indikující úctu ke slunci anebo až kult slunce jsou shledávány pro dobu bronzovou a navazující dobu halštatskou, s dominancí v okruhu kultur popelnicových polí, další okruh představoval prostor na severu Evropy. Systémem idejí formulovaných s ohledem na dobové normy intelektuálního myšlení do podoby mýtu odpovídal zřejmě některými aspekty tomu, co v antickém světě reprezentoval bůh Apollo. Tak byla popisována realita přírodního světa s opakujícím se příchodem tepla, provázaná s pohyby Slunce v průběhu roku a v průběhu dne. Stejným způsobem jako staré řecké báje propojovaly mimořádně zpracované artefakty z doby bronzové (a i z navazující doby halštatské) mediteránní oblast Evropy přes vnitrozemí se severní Evropou a Skandinávií. V rámci stávajících technologických dovedností a pracovních technik jim byla věnována nevšední pozornost.
Severský okruh v době bronzové reprezentují jinde výjimečné rytiny na skalách, s opakovaně předváděným motivem lodě. Zaznamenávána byla skutečná plavidla schopná námořní plavby, s odlišnou profilací pro provu a kormu, navíc se na jejich bocích někdy objevují i vesla. (Ty však v přeneseném smyslu zastupují sluneční paprsky zajišťující pohyb.) Existuje několik vyobrazení, na nichž kůň tahající Slunce zaznamenaný v sousedství lodě takovým způsobem, aby bylo jasné, že toto zvíře má přesunovat Slunce po obloze ve dne a další přeprava, v noci, bude zajištěna lodí. Pohyb Slunce v průběhu dne a noci v představách tamních lidí zřejmě probíhal v průběhu dne po obloze, stejnou trasou, opět po nebi, anebo po hladině nebeského oceánu, se zpravidla odehrával návrat do výchozí pozice. (To překvapivě odpovídá některým okruhům představ známých z Egypta – tamní situaci ještě v dalším textu zmíním.)
Zvláštní postavení mají vyobrazení kotlů na severských skalních rytinách. V Bohuslänu v jižním Švédsku jsou kotle umístěny nad palubou lodě (obr. 1), tedy na stejném místě, kde se obvykle objevuje znak určený pro Slunce. Známé jsou i vyobrazení s antiteticky postavenými protomami vodních ptáků, jak to odpovídá slunečním bárkám (dekorace na bronzové nádobě z lokality Siem na severovýchodě Jutského poostrova.
Představy o denní a noční cestě Slunce ve Skandinávii doby bronzové dále ilustrují četné výjevy s odpovídající tématikou zaznamenané na kovových předmětech. Ve svém katalogu zahrnujícím nálezy z Dánska evidoval F. Kaul celkem 419 položek, u nichž je zaznamenána ryté vzory charakteristické pro bronzové břitvy, v této oblasti se sekáčkovitým tvarem. Z rukojeti vybíhá na zúženém konci esovitě svinuté ukončení. V rámci vyobrazení na bronzech se objevuje jak samo Slunce, tak i další znaky z okruhu sluneční a nebeské symboliky (běžně trikvetry, systémy spirál, meandry, pásy a plochy s řadami několikanásobných oblouků). Charakteristickým motivem jsou obrazy lodí, na čepelích břitev často zdvojené. V některých případech mají odlišnou orientaci, z hlediska směru pohybu a mohou zaujímat i opačnou pozici z hlediska směrování kýlu. Jindy zastupuje jedno z plavidel sama břitva, její tělo se stane „lodí“, představuje pak součást „příběhu“, přičemž směr plavby a odpovídající orientaci definuje aktuální postavení esovitě svinutého konce.
Přímé nasazení zvířete (z okruhu equidae nebo cervidae) s využitím lodě pro přesun v noci, v „modelové“ podobě zaznamenávají například rytiny z Kalleby nebo Qville v západošvédském Bohuslänu, vyjadřují poněkud jiné představy oproti výjevům známým z bronzových břitev, s využitím lodě nebo přesněji lodí. Na břitvách navíc Slunce můžeme sledovat zpravidla v podobě drobných kroužků s bodem uprostřed, popřípadě jako půlobloučky v různých pozicích. Některé záznamy se pak shodují s úpravou slunečních ptačích bárek typických pro jižněji položené části Evropy, kde přebírají funkci „dohledu“ nad přesuny vodní ptáci - v případě bárky z Emmeln v severozápadním Německu „zapřaženi“ do Slunce prostřednictvím táhla upevněného o hrdla protom na obou koncích zcela symetrické loďky. V posledním případě pak Slunce v podobě vyklenutých půlobloučků zjevně vstupuje pod hladinu moře (obr. 2).
Předmětem, na němž byl charakteristickým způsobem zaznamenán princip pohybu Slunce v intencích představ rozšířených ve skandinávské oblasti je vozík z Trundholmu, místa na ostrově Zeeland na východě Dánska (obr. 3). Jak samotný předmět, tak i složitá výzdoba otvírá prostor pro podrobný výklad někdejších významů. Vlastní korpus představuje kůň nasazený na konstrukci o čtyřech kolech, za oj táhne dvoukolový vůz, na němž je vztyčený plochý sluneční kotouč. Pokud směřuje zápřah zleva doprava, v představě pohybu po obzoru za dne, je z hlediska pozorovatele viditelná strana s pozlaceným povrchem. V obrácené pozici, při pohybu zprava doleva, kdy má být předvedený pohyb v noci, je vidět druhá strana, a ta už je bez plátování drahým kovem, zůstává pouze bronzová. Zajímavý je detail – na obvodu kotouče je malé poutko, totožné pak nalézáme pod hrdlem koně. Opratě, které probíhaly otvory, dovolovaly Slunci přímo „řídit“ zápřah.
Kořeny středoevropských vyobrazení vozů souvisejících se Sluncem můžeme hledat v hliněných modelech, jaký reprezentuje nález z obci Pocsaj ve východním Maďarsku. Zde byl nalezen hliněný model vozu s kvadratickou korbou, s detaily naznačujícími výplet. Pod dnem se nalézají otvory pro osy z organického materiálu, na jejich konce byla upevňována čtyři kola. Na přední straně korby jsou vyryty dva vedle sebe postavené kruhy s vepsaným křížem (obr. 4), které můžeme považovat za znaky Slunce. Mezi nimi je umístěný znak v podobě klikatky, jenž lze vyložit jako jho zaznamenané ve vertikální poloze. Podle tohoto výkladu by tedy místo obvyklého zápřahu dvou zvířat na jiných soudobých modelech námi sledovaný vozík „táhlo“ zdvojené Slunce. Na zadní straně korby se nalézají dva stejné kruhové znaky, mezi nimi pak leží místo jha šrafovaná „homole“. Model vozíku je připisován otomanské kultuře, zapadá ale do širšího okruhu obdobných produktů.
Z. Farkaš uvažuje o tom, že ryté znaky zastupují kola se čtveřicí loukotí, stejné konstatování uváděl při první publikaci nálezu i K. Mesterházy. Tento badatel zdůrazňuje stopy červeného barviva, které jsou patrné v korbě, a připomíná jiné artefakty stejných tvarů. Závažné je zjištění, že existovala zvláštní distribuce obdobných předmětů v prostoru města Aššur – objevovaly se v okolí chrámu bohyně Ištary, a naproti tomu byly v zanedbatelných počtech zastoupeny v residenčních areálech. Podporovalo by to úvahy o funkci předmětů v dobových rituálech. Obdobné hliněné vozíky v středoevropském okruhu se však objevují téměř výhradně na sídlištích – a to lze vysvětlit tak, že byly určeny jako votivní dary svatyním situovaným v sídlech komunit anebo se objevovaly na domovních oltářích. Je zapotřebí upozornit na výraznou symetrii předmětu, touto vlastností by předjímal obdobné řešení u středoevropských ptačích bárek. Vozík má na okraji vpředu i vzadu drobné otvory, jimi provlečená lanka by dovolovala táhnout předmět jedním a pak druhým směrem, v intencích pohybu za dne a v noci. Na rozdíl od vyspělejších produktů z okruhu slunečních vozíků v případě nálezu z Pocsaj mělo Slunce, zdvojené a zařazené na přední i zadní stranu předmětu, privilegium/povinnost obstarávat fiktivní pohyb samo.
Hliněný vozík (větší ze dvou exemplářů) z Dupljaje, lokality ležící u břehu Dunaje ve východním Srbsku (700 až asi 1300 před Kr.), má konstrukci korby podpíranou dvěma koly o čtyřech loukotích, z obvodu korby kupředu vystupuje protoma kachny. Oj, kterou podpírá další, třetí kolo, vybíhá do rozeklaného konce, kde jí zakončují dvě kachní protomy, umístěné do pozice tahounů vozidla. V korbě stojí vzpřímeně vozataj, dutá plastika s hrotitou tváří, jeho zvonovité oblečení pokrývají ryté a inkrustované znaky odpovídající seriálu bronzových šperků a ozdob – například nákrčník, brýlovitý závěsek, pás s trojúhelníkovitými závěsky a další. Vlastní předmět, k jehož přepravě byl vozík určený, se objeví až poté, co dojde k odejmutí figurky – na dně korby se nalézá pečlivě rytý kruh s vloženým křížem (obr. 5), zjevně Slunce v době, kdy má být chráněno po dobu nočního přesunu. K „soupravě“ náleží ještě „poklička“ s ouškem, v případě zavěšení vozíku snad zastupující nebeskou klenbu nebo klenbu podsvětí. Významné je, že skutečným předmětem ochrany je znak zastupující Slunce, vozataj s hrotitou tváří (maskou?) pak může mít funkci kněze nebo účastníka obřadu. (Neobvyklé je, že totožný vzhled tváří se objevuje u osob účastnících se ekfory, jak je zaznamenaná na krateru geometrického období od Dipyllské brány v Athénách.) Je zapotřebí připomenout, že na rozdíl od vozíku z Trundholmu s opratěmi vycházejícími z kotouče „zajišťoval“ řízení v případě Dupljaje zvláštní vozataj vkládaný do vozidla. Slunce zůstává skryté a zcela pasivní.
Figurku z duljajského vozíku uvádí J. Bouzek mezi předměty z doby popelnicových polí, z konce 2. tisíciletí před Kr., které svými inkrustovanými vzory představovaly předlohy pro výzdobu v rukách modelované keramiky na území Attiky v začátcích geometrického období, tedy v desetiletích následujících po destrukci mykénské kultury. Zvonovitým tvarem těla téměř totožné figurky, hliněné „panenky“, se objevují v tamních žárových hrobech žen a dětí po dlouhý čas, až do 2. poloviny 8. nebo začátku 7. století před Kr. Tyto předměty pak otvírají prostor pro hledání cesty, jak se v mnohem mladším, geometrickém období mohl objevit způsob úpravy tváří účastníků vyobrazovaných na scéně s ekforou od Dipyllské brány v Athénách.
Princip plavidla s „nákladem“ v podobě kotle, jenž představuje schránu na převážení Slunce, se uplatnil v dalším nálezu učiněném v prostoru severní Evropy. Konstrukce vozíku z mohyly Trudshøj ve Skallerupu v Dánsku spojuje hned několik prvků, které se uplatňují u prostředků sloužících k přesunům Slunce (obr. 6). Bronzový čtyřkolový vozík nese dvojici lodí reprezentovaných silným tordovaným drátem, s vysokými, vzhůru vytaženými souměrnými provami a kormami s kachními figurkami na vrcholech. Na této konstrukci spočívá kotel s rytou výzdobou, kde se uplatňují plavající ptáci a motivy v podobě přesýpacích hodin. Existence prvků s vodními ptáky indikuje původ výrobku nalezeného v prostředí z III. periody severské doby bronzové - pocházel z jižněji položených oblastí a má být importem ze středoevropského prostředí. V tomto případě se skutečně uplatňuje okruh jiných znaků – místo lodí jsou použity bárky (v páru pouze kvůli technickému řešení podpůrné konstrukce), „lodní trup“ je symetrický a na obou koncích se objevují kachní plastiky, totožný motiv se pak znova objevuje na hrdle kotle. Významné je navíc, že tato bronzová nádoba byla použita jako popelnice, a pohřbený jedinec byl tímto způsobem povyšovaný, dostávalo se mu statutu odpovídajícího postavení héroů v chápání antického světa.
Ve středoevropském prostoru, v okruhu kultur popelnicových polí doby bronzové a i v době halštatské dosáhl motiv vodních ptáků a ptačí sluneční bárky největšího uplatnění, často vlastně reprezentují Slunce bez toho, aby muselo být samo vyobrazené. Uplatňovala se přitom různým způsobem neustále reprodukovaná symbolika, v detailech se však jednotlivá řešení různí, i když je jasné, že realizace vycházejí ze stejné ideje s dominancí motivu bárky. Ideové symboly slunečních bárek, vozů a vodních ptáků reprezentují nebo doprovázejí solární božstvo, které bývá prezentováno také prostorově ztvárněné předměty z okruhu kultovních vozů se zápřahem koní nebo ptáků připomínajících labutě. V mladší době popelnicových polí (13. století před Kr.) se staly zmíněné motivy centrálním náboženským symbolem, který v mnoha variantách obměňoval ptačí sluneční člun.
Přitom nelze počítat s úplnou homogenitou idejí a jejich projevů v prostoru a čase, navíc i v tomto období docházelo k významným přesunům různě velkých skupin obyvatel, a ti si sebou nesli představy, které byly v nově zaujatých místech heterogenní. Projevy zaznamenané v archeologickém obraze pak dokládají neobvyklé prvky, jaké se mohou uplatnit především v okruhu hrobových příloh, v takových případech vybíraných s ohledem na deklarování identity pohřbeného v novém prostředí. Produkty a zřejmě i konkrétní osoby z okruhu severské doby bronzové se objevovaly až ve střední Evropě, jak to dobře ilustruje nález břitvy – součásti tetovací soupravy uložené v popelnicovém hrobě zkoumaném na lokalitě Kapušany na východním Slovensku. Břitva s volným, esovitě svinutým držadlem a podlouhlou čepelí má být jedním z dokladů významných podnětů pronikající ze Skandinávie přes Poodří a Potisí až do Sedmihradska. Tento předmět je datován do IV. periody severského okruhu doby bronzové.
Zajímavá je výpověď bronzového závěsku v podobě loďky z Marhaně na severovýchodním Slovensku (obr. 7), jenž je kladen do doby mezi lety 1200 - 1100 před Kr. Předmět vykazuje prvky plavidla se symetrickým trupem, na kterém v řadě umístěné svislé provrty dovolovaly po provlečení provázků vytvořit iluzi lanoví. Tato vlákna se měla spojovat do kotoučovitého „rozdělovače“, a trup lodě by tak byl zavěšen pod diskem s významem Slunce; lanka by současně měly význam slunečních paprsků. Spojitost se slunečními bárkami prezentují u tohoto modelu lodě symetrická příď i korma, vybíhající do značně stylizovaných hlaviček vodních ptáků. (Někteří však v protomách vidí hlavy koní.)
Zdá se, že motiv protom vodních ptáků provázel osoby s vazbami na středoevropské prostředí jako identifikační znak ve vzdálených oblastí. Jak J. Paulík, tak už v osmdesátých letech J. Bouzek připomenuli protomy vodních ptáků, které byly vyobrazeny na lodích ve scéně předvádějící námořní bitvu Mořských národů s loďstvem Egypťanů za vlády Ramesse III (1183/82–1152/51 před Kr.). Scéna je součástí výzdoby chrámového komplexu v Medinit Habu. Tento zvláštní prvek – konce lodí utvářené do podoby ptačích protom - vystupuje jako atribut a také zjevný identifikační a diskriminační znak nepřátel Egypťanů (obr. 8).
Na jedné z lodí invasorů napadené egyptskými lukostřelci se nalézají pouze jedinci probodení šípy, a jejich plavidlo je převrácené kýlem vzhůru. Opakuje se zde, snad ne pouze náhodou, protiklad známý z vyobrazení zaznamenávajících denní a noční pohyb Slunce na předmětech spojovaných s pohřebními obřady - jiná loď z tohoto výjevu, na níž část nezraněných bojovníků tzv. mořských národů ještě klade odpor, je totiž zachycena v normální poloze, a plave na hladině.
Exkluzivnímu postavení vodních ptáků v některých kulturách z doby bronzové a odpovídá i velký počet takto ztvárněných keramických výrobků náležejících do kategorie zoomorfních nádob halštatské, jak je pro středoevropský prostor sledoval V. Podborský. Jejich zhotovení byla věnována velká péče, a část z nich, nádobky s výlevkou, mohly sloužit při obřadech jako schrány, z nichž byly při zvláštních příležitostech nalévány vybrané nápoje. U jiných, s vysokými úzkými nožkami (obr. 9), se můžeme dohadovat, že je bylo lze postavit do nějaké větší nádoby naplněné tekutinou. (Je velmi pravděpodobné, že experiment by v takových případech potvrdil jejich schopnost vznášet se, i s menším množstvím vlastní náplně, na hladině. U dutých plastik je to zřejmě zaručené.)
Pro prostor lužické kultury, se zaměřením na polské území, jsou zpracovány přehledy zaznamenávající četnost zvířecích kostí v různých nálezových komplexech. Lze tak srovnat frekvenci jejich výskytu s mimořádně četnými vyobrazeními ptáků, kteří se stávali součástí výzdoby, vystupovali jako plastiky i samostatně, v rámci výzdoby kultovních vozíků, dále jako dekorace bronzových nádob, a také se objevovaly na mečích a závěscích. S překvapením lze zjistit, s počtem vyobrazení na předmětech kontrastuje minimální zastoupení ptáků v hrobech lidí nebo v samostatných zvířecích pohřbech.
B. Gediga při studiu zaměřeném na poznávání figurálních motivů ve stejném prostředí zařadil do kategorie plastik ptáků (obr. 10) nálezy ze 138 lokalit, a další položky náleží do skupiny ornitomorfních nádob, u nichž vykazuje 49 lokalit. Vodní ptáci, z nichž část je vyobrazena tak, že zjevně „ plavou“, v sledovaném souboru zcela nepochybně dominují. Výše uvedené mapy navíc vykazují překvapivou skutečnost: maximum evidovaných nalezišť se nalézá u střední Odry a jejích přítoků, na severu po území s řekou Noteč, na tuto oblast navazuje další na středním Labi; ve východněji položených oblastech přičítaných lužické kultuře se však až na výjimky neobjevují. Zdá se, jakoby na východě lužické oblasti zájem o využívání takových motivů nebyl stejně intenzivní, a bude nutno ověřit na základě nových, aktuálních informací, zda snad se tam nenacházela oblast s poněkud jinými religiózními představami.
Zvláštní uplatnění slunečních symbolů lze uvést v nálezech z okruhu knovízské kultury, jejíž trvání je kladeno do období 1300-950 před Kr. Mísy s tordovaným okrajem zdobené sluneční symbolikou pocházejí z Kněževsi u Prahy. Až 81 kusů plochých talířových misek nese na vnitřní straně opakující se výzdobné motivy – u středu jsou vyobrazeny kruhy, a k okrajům vybíhá vířivé tordování. Plocha s výzdobou je tuhovaná a vyleštěná až do kovového lesku, naproti tomu vnější strana zůstává hrubá. Talíře mají tak malé ouško, že jej není možné použít k uchopení, a lze se domnívat, že sloužilo nejspíš k pověšení talíře v úloze slunečního disku na svislé ploše. Obdobné nálezy z Droužkovic jsou rovněž zdobeny sluneční symbolikou (obr. 11). Obdobné misky s otvorem v okraji nalezené v italské Kalábrii jsou datované do 7. - 6. století před Kr. Některé sluneční talíře podle všeho bývaly výbavou svatyň, a hromadné nálezy, kdy byly talíře naskládány na sebe v zahloubených objektech, by také mohly vypovídat o jejich záměrném, rituálním ukládání do země.
Na územích zaujatých lidem lužické kultury, na jižním okraji jejího rozšíření, se objevují četná chřestítka představující kachnu nebo labuť, jejich produkce pokračuje i v kultuře slezskoplatěnické. Tyto předměty jsou konečně zastoupené i v dalších středoevropských kulturách - vzácně se objevují ve výbavě hrobů kalenderberské, bylanské a halštatské mohylové kultury. Četné jsou zde zoomorfní nádobky, někdy s druhou výlevkou vybíhající ze stěny nádoby v místě, kde je modelovaná hlava zvířete Objevují se od počátku lužické kultury a pokračují do doby halštatské. Dobový zájem o ptačí symboliku charakterizuje hromadný nález bronzových předmětů ze Svijan stylizovaných do tvaru labutích hlaviček s očima naznačenýma kroužky, měly zřejmě úlohu kování dřevěného „ptačího“ vozu.
Na halštatských tepaných bronzových miskách se kachny objevují na okrajích, jsou střídány se symboly Slunce (např. nálezy z hrobů v Hallstattu). Lze podotknout, že tato zvířata bývají obrácená vlevo, tedy vyjadřují princip fiktivního nočního pohybu po obloze, od západu k východu. Z téže lokality pochází podstavec ve tvaru kruhové lampy, jehož horní část je zdobena střídajícími se kachnami a kroužky a ve spodní je propojena mřížkou, na níž jsou umístěny drobné ptačí figurky, známá je i miska se dvěma ptačími figurkami, stojícími na protilehlých okrajích.
Sociálními aspekty užívání námi sledovaných symbolů se zabýval S. N. Becker. Podle jeho závěrů se ve starší fázi popelnicových polí ptačí aplikace vyskytují především na osobních věcech užívaných příslušníky nobility, jako jsou meče (nebo obecně předměty ve funkcí nástroje interpersonálního násilí) a honosné ozdoby těla. Běžný motiv tohoto období jsou vodní ptáci, a objevují se ptačí sluneční bárky, ukončené na prově i kormě antiteticky umístěnými hlavami vodních ptáků. Motiv se opakovaně vyskytuje na přechodu rukojeti a čepele mečů tak, aby se jej majitel při manipulaci v průběhu boje musel dotýkat (obr. 12). Úprava čepelí bronzových mečů totiž odpovídá ricassu novověkých šermířských zbraní, kdy břity v části přiléhající k rukojeti byly otupeny a prsty přes záštitu přesahovaly na tuto část zbraně. Rytý motiv tak byl vnímán a osvojen hmatem. Dá se říct, že motiv bárky a i další asociované znaky byly spojeny s lidmi, kteří náleželi k vybrané sociální skupině, ta si odpovídající význam symbolu uzurpovala a zatím nenáležel v plném rozsahu společnosti jako celku. Ke změně došlo v mladší fázi období popelnicových polí, v časné době železné, kdy se motiv ptáka začal široce uplatňovat u běžných předmětů, včetně keramiky. Ke konci starší doby železné tento trend formalizovaného designu vrcholí v neustálém předvádění motivu ptáků na kovových nádobách, především situlách a kotlech. Ptačí symbolika mohla hrát zvláštní roli v době bronzové a starší době železné tím, že poskytovala cestu pro artikulaci osobních a společenských zájmů. Tyto zájmy pak byly zaštiťovány odkazy na mytologii. Prostřednictvím stálého opakování standardizovaného, kanonizovaného motivu se stala ptačí symbolika součástí kolektivní paměti lidí, fungovala jako mnemotechnická kotva ve společnostech bez znalosti písma.
Výzdoba se vztahem ke Slunci se kromě mečů objevovala i na dalších zbraních. U honosně zdobených kopí ryté linie pokrývaly jak list, tak i tulej. Jako reprezentativní příklad můžeme uvést exemplář pocházející z Napajedel na Moravě (obr. 13), jenž je kladený do období mladších popelnicových polí (do stupně Ha A). Řady vodorovných linií nesou vyklenuté a zavěšené půlobloučky, v nichž lze vidět symboly zapadajícího a vycházejícího Slunce.
Posun v užívání slunečních symbolů od elit k širším vrstvám societ dokládá stav zřetelný na území lužické a navazující slezskoplatěnické kultury. Oproti strohé ornamentice aplikované na keramice staršího období se později uplatňuje široká škála výzdobných prvků (obr. 14), a takové nádoby pak provázely do hrobů významnou část tehdejší populace. Ve škále motivů se přitom uplatňovala sluneční symbolika.
Zvláštní pozornost si zaslouží bronzová tyčinka ze Zans-Kronburg v italských Alpách (s délkou 26,6 cm). Ve střední části je dekorativní pole, kde je vyobrazena tremolovým vpichem ptačí bárka, vyplněná kroužky s tečkou, povrch předmětu je navíc nepravidelně dělený skupinami svislých linek. Obdobu tohoto předmětu lze vidět u sady bronzových tyčinek pocházejících z Dercola, ze stejné geografické oblasti. Byly spolu s dalšími předměty umístěny v situle s rukojetí ukončenou na obou koncích hlavičkou ptáka. Jedna z těchto tyčinek (délka 21,5 cm) na rozšířené středové části nese oboustranný rytý motiv ptačí bárky. Od poloviny je tělo bárky prohnuté a dolů z něj směřuje skupina rýžek.
Ornament na tyčinkách (spirálový, šachovnicový, ptačí bárka) opakuje časté motivy, které byly pro současníky nepochybně smysluplné. Pravidelný, opakovaný, výskyt symbolického motivu ptačí bárky souvisí nejspíš s používáním tyčinek pro zvláštní, neprofánní účely. Uvedené tyčinkovité předměty mohly být užívány v situacích, v jakých se ve starověkém Řecku užívalo σκήπτρον, v překladech do moderních jazyků žezlo nebo berla. Podle Homérovy Iliady žezlo ve zlatém provedení nese Apollonův kněz Chrýsés při vyjednávání s vůdci Achájů (Α, 15), dřevěné slouží Achilleovi při skládání přísahy pod záštitou Dia (Α, 234), žezlo je zapotřebí k vystoupení vojevůdce na sněmu (Β, 46), berla slouží soudcům při vynášení rozsudků (Σ, 505) a heroldi jejím prostřednictvím deklarují oprávnění vyjednávat Diem vyžadované příměří (Η, 277). Pokud připustíme, že vyobrazení ptačí bárky z alpského prostoru bylo užito pro výzdobu předmětu se stejnou funkcí, už v době bronzové by se takový motiv uplatňoval při zvláštních aktivitách významných pro společenský život tehdejších komunit (jako deklarace oprávnění k výkonu veřejných funkcí, například v soudnictví, a dále u úkonů vyžadujících zaštítění božskými silami). Rozšiřovala by se tak platnost odpovídajících symbolů i mimo okruh vlastních kultovních jednání.
D. Panchenko se věnoval analýze antických textů z doby, kdy v řeckém světě ještě mohlo přežívat povědomí o starších religiózních představách doby bronzové. Řečtí autoři zaznamenali informace o denní cestě Slunce, ale i o jeho nočním přesunu. Z podrobného přehledu starších zmínek u Athenaea (2. – 3. století po Kr.) víme, že mnoho řeckých básníků, včetně těch velmi časných, hovoří o noční cestě Slunce jako o cestě v „šálku“ nebo „misce“; tvůrce díla Titanomachie spolu s dalšími autory při vysvětlování „technik“ přepravy Slunce užívá označení „kotel“, a Herákles, který si měl podle odkazů na příběhy z okruhu řeckých bájí vypůjčit Heliovo vozidlo, je zobrazen na poháru z Vulci, jak pluje v kotli. Mimnermos (přelom 7. a 6. století před Kr.) popsal odpovídající dopravní prostředek jako „okřídlené duté lůžko“. To by v okruhu archeologických nálezů mohlo odpovídat kotlům - myšlenka asociovat slunce s nádobou je snadno vysvětlitelná. Kruhové ústí nádoby svým tvarem symbolizuje sluneční kotouč, a v dutém prostoru je pro něj možné zajistit ukrýt v době, kdy nesvítí na obloze.
Je však zřejmé, že údaj zaznamenaný u Mimnerma je dokladem skutečnosti, že už ani v jeho době nebyly některé staré významy dostatečně jasné. A ani Homér nemá zmiňovat zvláštní cestu, jeho Slunce pouze zapadá do Okeanu a na začátku dne z Okeanu stoupá. To by mělo znamenat, že bylo odsunuto z někdejší pozice předmětu s významem božskosti, a stává se pouhým nebeským tělesem. Bližší nahlédnutí do Homérových textů však vede k jiným závěrů. V Iliadě je podle pečlivě vypracovaného registru, jenž provází slovenský překlad od M. Okála zaznamenáno 6 míst, v nichž vystupuje Hélios, v Odyssei, tradičně považované za dílo vytvořené později, je tento bůh zmiňován mnohonásobně častěji - odpovídající registr zaznamenává 25 míst se jménem boha, anebo je zjevné, že se konkrétní sdělení k němu, popřípadě k jeho kompetencím jednoznačně vztahují. A povědomí o cestě Hélia mimo terestrický svět je v homérském textu Odysseie jasně zaznamenané - Hélios má vstupovat pod zem (κ, 191), a v prostoru mezi pozemským světem a podsvětím se nalézá blíže nespecifikovaná „sluneční brána“ (ω, 12). Bez významu není ani to, že Okeanos vystupuje jako přírodní síla, rozsáhlá vodní plocha, a po dosažení jeho nejzazšího konce lze dospět k říši mrtvých, co je ve výjimečných případech dovoleno i živým, přičemž k tomu mohou použít loď, jak je opakovaně vyjádřeno v Odyssei (k, 508, l, 158). Okeanos bývá zařazován do okruhu Titánů odstraněných Diem, patří tedy ke starší generaci bohů, a má být otcem Eurynomé, která společně s Thetidou poskytla na okraji Okeanu úkryt ohroženému Hefaistovi v jeskyni nedostižné jak lidem, tak i (olympským) bohům (IH, 399). Podsvětí je tedy u Homéra několikrát zmíněno jako místo jistým způsobem dostupné tak, jak odpovídalo starší etapě religiózních názorů starých Řeků.
Mgr. Radka Knápek
Použitá literatura
- Becker, N. S. 2012: The materiality of religious discourse in Late Bronze and Early Iron Age Central Europe: A study of birds on bronzes. TEA (The European Archaeologists) - The newsletter of EAA menbers for EAA members, Issue no. 38, Winter 2012/13, Praha 2012, 5 - 8.
- Bouzek, J. 1974: The Attic Dark Age incised Ware, Sborník Národního muzea v Praze, řada A – historická, sv. 28, 1974, 1-56.
- Bouzek, J. 1985: The Aegean, Anatiolia and Europe, Cultural interrelations in the second millenium BC. Praha 1985.
- Bouzek, J. 1986: Význam mincí a jiných římských importů v barbarském prostředí. Slovenská numizmatika 9, 1986, 191-198.
- Bouzek, J. 1997: Žízeň, mužský svaz, družinictví a pití bez obsluhy či s obsluhou. Archeologické rozhledy 49, 1997, 323-325.
- Bouzek, J. 2015: Mezi archeologií a historií. Praha 2015.
- Buchvaldek, M. - Košnar, L. - Lippert, A. 2007: Archeologický atlas pravěké Evropy. Praha 2007.
- Farkaš, Z. 1984: Koleso a záprah v pravěku Slovenska. Knižnica priateľov výtvarného umenia, zv. 35, Bratislava 1984.
- Filip, J. 1936-1937: Popelnicová pole a počátky doby železné v Čechách. Praha 1936-1937.
- Gediga, B. 1970: Motywy figuralne w sztuce ludności kultury łużyckiej. Wrocław – Warszawa – Kraków 1970.
- Gediga, B. 2012: Der Kultwagen aus Domasław in Schlesien. In: R. Kujovský/V. Mitáš (ed.): Václav Furmánek a doba bronzová, Zborník k 70. narodeninám, Archaeologica Slovaca Communicationes 13. Nitra 2012, 79-88.
- Chytráček, M. - Chvojka, O. - John, J. - Michálek, J. 2009: Halštatský kultovní areál na vrchu Burkovák u Nemějic, AR LXI, Praha 2009, 183 - 217.
- Jockenhövel, A. 1971: Die Rasiermesser in Mitteleuropa, PBF 8/1. München 1971.
- Kaul, F. 1998: Ships on Bronzes. A Study in bronze Age Religion and Iconography. Catalogue. Publikations from the National Museum, Studies in Archaeology and History Vol. 3: 1, 2 – Catalogue of Danish Finds, Copenhagen 1998.
- Kaul, F. 2001: Kultwagen – Scandinavia: a. Bronze Age, b. Pre – Roman Iron Age. In: H. Beck/D. Geunich/H. Steuer (Hrsg.): Reallexikon der germanischen Altertumskunde 17. Berlin – New York 2001, 470-478.
- Kaul, F. 2003: Der Mythos von der Reise der Sonne. Darstellungen auf Bronzegegenständen der späten Bronzezeit. In: Gold und Kult der Bronzezeit. Ausstellungskatalog, Nürnberg 2003, 37-51.
- Kromer, K. 1959: Das Gräberfeld von Hallstatt. Firenze 1959.
- Matić, U. 2010: Dupljajska kolica i tela koja nešto znače. Genero - Časopis za feminističku teoriju i studije kulture 14, 2010, 129-159.
- Mesterházy, K. 1976: Agyak kocsismodell Pocsajról. Archeologiai Értesitö 103, 1976, 223-229.
- Müller-Karpe, H. 1974: Handbuch der Vorgeschichte. Band III: Kupferzeit in 3 Teilbänden 1. 1. Teilband: Text. 2; Teilband: Regesten, 3. Teilband: Tafeln. München 1974: C. H. Beck Verlag.
- Müller-Karpe, H. 1980: Handbuch der Vorgeschichte. Band IV Bronzezeit in 3 Teilbänden. 1. Teilband: Text. 2; Teilband: Regesten, 3. Teilband: Tafeln. München 1980.
- Müller-Karpe, H. 2001: Religionsgeschichtliche Komponente der mediterran-mitteleuropäischen Kontakte von der Bronzezeit bis zur Spätantike, Anodos, Studies of Ancient World 1, Trnava 2001, 127-141.
- Novotná, M. 2008: Ein Tätovierungssatz aus einem Grab in Kapušany (Ostslowakei), ANODOS, Studies of Ancient World 6-7, 2006-2007, Trnava 2008, 313-324.
- Novotná, M. 2012: K počiatkom symbolu slnečnej bárky. Pravěk, NŘ 20, 2012, 113-122.
- Pachenko, D. 2012: Scandinavian background of Greek mythic cosmography: The Sun’s water transport. Hyperboreus – Studia Classica 18/1, Petropoli 2012, 5-20.
- Paulík, J. 1999: Nález hlinenej vtáčej loďky v Dvorníkoch – Posádke I, Zborník Slovenského národného múzea, Archeológia 93, 1999, 29-54.
- Peškař, I. 1961: Zoomorfní nádobky s výlevkou z období popelnicových polí na Moravě, Pravěk východní Moravy 2, Brno 1961, 30-52.
- Podborský, V. 1982: Keramické zoomorfní nádobky středoevropského pravěku. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity E 27, 1982, 9-64.
- Podborský, V. 1993: Lid s moravskou malovanou keramikou. In: V. Podborský a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská, Země a lid, NŘ, sv. 3. Brno 1993, 108-145.
- Říhovský, J. 1996: Die Lanzen- Spper- und Pfeilspitzen in Mähren. Praehistorische Bronzefunde V, 2, Stuttgart 1996.
- Smejtek, L. 2007: K interpretaci knovízských plochých talířovitých misek s tordovaným okrajem, In: M. Salaš/K. Šabatová (eds.): Doba popelnicových polí a doba halštatská, Příspěvky z IX. konference, Bučovice 3. - 6. 10. 2006, Brno 2007, 249–263.
- Sommerfeld, Ch. 2010: ... nach Jahr und Tag: Bemerkungen über die Trundholm-Scheiben. Praehistorische Zeitschrift 85, 2010, 207-242.
- Sprockhoff, E. 1954: Nordische Bronzezeit und frühes Griechentum, Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 1, Mainz 1954, 28-110.
- Štrof, A. 1993: Kultura lužických popelnicových polí. In: V. Podborský a kol.: Pravěké dějiny Moravy, 1993, 301-328.
- Verner, M. - Bareš, V. - Vachala, B. 1997: Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, Praha 1997.
- Vladár, J. 1983: Dávne kultúry a Slovensko, Bratislava 1983.
- Vokolek, V. 2002: Gräberfeld der Urnenfelderkultur von Skalice / Ostböhmen, Fontes archaeologici Pragenses 26, Pragae 2002.
- Vosteen, M. U. 1999: Urgeschichtliche Wagen in Mitteleuropa. Eine archäologische und religionswissenschaftliche Untersuchung neolithischer bis hallstattzeitlicher Befunde. Freiburger archäologische Studien 3. Rahden/Westf. 1999.
- Węgrzynowicz, T. 1982: Szszątki zwierzęce jako wyraz wierzeń w czasach ciałopalenia zwłok. Warszawa 1982.
- Zemmer-Plank, L. 1980: Bronzene Stäbchengarnituren im Ferdinandeuni, Veröffentlichungen des Tiroler Landesmuseums Ferdinandeum 60, 1980, 211-233.
Fotoalbum
