Sklárny Geoparku Podbeskydí a jejich surovinové zdroje 2022

SKLÁRNY GEOPARKU PODBESKYDÍ A JEJICH SUROVINOVÉ ZDROJE

 

Úvod
Tato studie přináší základní přehled materiálu dokumentujícího fenomén raně a vrcholně novověkého sklářství v prostoru Geoparku Podbeskydí. Důraz je kladen na relikty související se surovinovou bází a technologickými procesy přípravy sklářských surovin s následnou výrobou skla. Následující text dokumentuje historii sklářství v poměrně významném regionu, spjatém majetkově s olomouckým biskupstvím (od roku 1777 arcibiskupstvím), které patřilo v našich zemích k největším pozemkovým vlastníkům. Organizační vliv na rozvoj a přenos technologií pro moravské sklářství je nepopiratelný.
Přestože sklářská tradice a technologie mají v českých zemích dobrý zvuk a stále relativně širokou obec zájemců, podpořenou jak školstvím tak výrobní sférou, nepatří poznání dějin sklářství na Moravě a ve Slezsku k dobře zmapovaným oblastem oboru. Současné bádání se to v podobě různých aktivit snaží napravit - namátkou: projekt Lesní sklárny na Valašsku na sousedním meziříčsko-rožnovském panství (ŠPANIHEL – VALOUŠKOVÁ – MAŠLÁŇ 2017; 2018; 2019), nebo dokumentace historického sklářství v prostoru Jeseníků (GELNAR 2012) a Českomoravské vrchoviny (KNÁPEK, A.  - ROUS, P. 2014). Z hlediska následující studie je podstatné, že k současnému standardu hodnocení toho kterého sklářského mikroregionu patří také identifikace zdrojů suroviny na nichž daná produkce stála. Surovina, přesněji její vlastnosti totiž z pohledu sklářské technologie zásadně ovlivňuje jak kvalitu výrobku, tak sortiment za daných podmínek produkovatelný.
V minulosti se objevovaly z dnešního pohledu nesprávné názory o malém významu moravského sklářství, špatné kvalitě jeho výrobků a zaostávání za sklářstvím českým. Pravdou ale je, že sklářství na Moravě a ve Slezsku, byť jeho výraznější vzestup je oproti Čechám opožděn zhruba o století, bylo v raném novověku rovnocenným partnerem sklářství českého. Na rozdíl od něj však nenabylo zprvu větší proslulosti ve světě. To byl ale následek odlišné organizace obchodu, zaměřené především na vlastní potřebu vrchností, jimž sklárny náležely. Hukvaldské panství nám v tomto směru podává dostatek dokladů, zároveň však potvrzuje, že zde bylo vyráběno sklo na velmi dobré úrovni, jež sehrálo svou významnou roli v historii olomouckého biskupství a celého beskydského regionu. Seznámení se s historií sklářských hutí na území Geoparku Podbeskydí obohatí naše znalosti o sklářství v českých zemích a poslouží k lepšímu pochopení sociálně ekonomických vztahů vázaných na zdroje a morfologii regionu (Geoparku Podbeskydí).

 

Cíl a metodika projektu
Cílem projektu byla terénní identifikace jednotlivých poloh sklářských hutí, povrchový terénní průzkum zaměřený zejména na identifikaci hald hutních odpadů. Průzkum pozůstatků produkce hutí má za cíl identifikovat ať už z nálezů nebo analýzou výrobního odpadu možné zdroje křemene v krajině (jakožto klíčové suroviny pro výrobu). Na rozdíl od jiných sklářských oblastí v ČR jsou surovinové zdroje relevantní pro středověk a raný novověk v oblasti Podbeskydí dosud neidentifikované. Nejde o triviální otázku, jelikož z hlediska sklářské technologie nepatří náš region k těm surovinově nejvhodnějším. Záměr navazuje na předchozí práci na krajino-archeologickém průzkumu starých důlních děl (KNÁPEK – KVITA 2014) zaměřenou na železnorudnou těžbu, která je druhým pilířem místní industrializace založené na exploataci přírodních zdrojů.
Polohy jednotlivých skláren byly sice historiky povšechně identifikovány, nicméně po letmé sondáži vyvstala jasně potřeba podrobit tyto informace kritice, ověřit je v terénu a zajistit hmotný materiál z jednotlivých poloh. O počtu a umístění těchto starých sklářských hutích máme jen málo písemných dokladů. Jejich existence zpravidla není přesvědčivě doložena a často se opírá pouze o nepřímou zmínku v historických listinách či o místní názvy tratí (pomístní jména).
Primárním krokem bylo studium pramenů a jejich kritika. Kromě odborné literatury jsme se soustředili na historické mapy a indikační skici stabilního katastru. Dalším z vodítek byl rozbor místních názvů a práce s lidarovými daty (zdroj ČÚZK). Dalším krokem byl vlastní průzkum, tedy samotná terénní lokalizace sklárny, povrchová prospekce a dokumentace. Následoval popis lokalit a rozbor nálezů, zaměřený na zjištění surovinových zdrojů. Pro tyto účely bylo potřeba zajistit přírodovědné analýzy archeologických nálezů, díky kterým bude možno sklářské komplexy přiřadit k již zpracovaným historickým sklárnám na území ČR a osvětlit otázky surovinových zdrojů pro sklářské kmeny v oblasti Podbeskydí.
Co se týče metodiky zvoleného průzkumu, archeologický terénní výzkum, tedy exkavace, nebyla zvolena, protože samotný výzkum představuje jen parciální složku, která znamená tzv. konečné řešení. Nejvhodněji uchované archeologické dědictví, pokud není ohroženo, je zachování v autentickém stavu in situ. Samotný archeologický výzkum představuje nevratnou destrukční činnost a jakékoliv odborné zjištění nevyváží definitivní zničení památky. Považujeme však za vhodnější v první fázi tyto lokality zkoumat a poznávat v co největším rozsahu prostřednictvím metod nedestruktivního archeologického výzkumu a drobné sondáže.

 

Přehled lokalit na základě historických pramenů

Dolní Sklenov
Dolní Sklenov je nejstarší sklárna na panství Hukvaldy. Pod názvem Villa Glosseri se uvádí v roce 1294. Sklárna předcházela založení osady a v době jejího vzniku buď již zanikla nebo byla v závěru své existence. Vzhledem k blízkosti centra panství hradu Hukvaldy se zdá, že sklárna byla založena současně se vznikem hradu někdy v 2. polovině 13. století, a snad ke konci vlády biskupa Bruna ze Schaumburgu, zanikla. V místních pramenech se uvádí, že při kopání na pozemku sklenovského starosty Jana Smolíka (viz mapa 11) naproti hradu Hukvaldy koncem 19. století, byly nalezeny základy budov a nedaleko nich beztvaré kusy skloviny a vrstvy popela (ŠTĚPÁN 2002, 1, pozn. 2), které jsou s touto sklárnou spojovány. Je ale také možné, že se jedná o pozůstatky po zpracování železa. Strusky po sklářské výrobě i železářské si mohou být na první pohled podobné, zejména pro laika.
Ve 14. a 15. století na hukvaldském panství sklárny nebyly - máme z tohoto období zachovánu řadu listin, dokumentujících tamní majetkoprávní poměry, v nichž není žádná sklárna uváděna (ŠTĚPÁN 2002, 1, pozn. 3).

Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá”
Pravděpodobně v období vlády biskupa Stanislava Thurza (1497 - 1540) vznikla sklárna poblíž Kunčic pod Ondřejníkem (viz mapa 3, viz mapa 12). Není doložena žádnými písemnými prameny, její existenci odvozujeme z nepřímých zmínek nebo sběrových archeologických nálezů. Thurzové byli podporovateli hornictví a zpracovatelských oborů s nimiž sklářství do jisté míry souviselo. Stanislavův bratr Jan Thurzo, biskup vratislavský, rozvíjel sklářství na Javornicku, lze tedy usuzovat, že obdobně činil také Stanislav Thurzo, který potřeboval sklo pro své stavební počiny, především přestavbu starého hradu v Kroměříži na renesanční zámek. Podle žilinské knihy třicátků dovezl do Kroměříže 25. března 1532 bohatý meziříčsko-rožnovský obchodník Jiří Kořistka truhlici skla (ŠTĚPÁN 2002, 1, pozn. 4). Tuto zmínku klade J. Šťovíček do souvislosti s existencí sklárny na panství Hukvaldy (ŠTĚPÁN 2002, 1, pozn. 5). Po smrti biskupa Stanislava Thurza sklárna zřejmě přestala pracovat. V korespondenci jeho nástupců o ní nejsou zmínky, naproti tomu jsou zprávy o dovozu skla biskupy pro svou potřebu z jiných oblastí - ze Slezska a východních Čech, což je patrně dokladem toho, že biskupové si nemohli opatřovat sklo ze svých moravských statků (ŠTĚPÁN 2002, 1).
Obrat nastal nástupem biskupa Stanislava Pavlovského v roce 1579. Jeho umělecké zájmy ho přivedly záhy po nástupu do svého úřadu k myšlence obnovit sklárnu v Kunčicích pod Ondřejníkem. 19. června 1580 biskup Stanislav Pavlovský zaslal správnímu úředníkovi hukvaldského panství, svému bratrovi Valentinovi Pavlovskému, kousky pěkného skla, z něhož měly být v hutích blíže Hukvald rychle udělány dvě tabulky skla jako křišťál dle předepsaných rozměrů na relikvie a zaslány zpět do Kroměříže. Protože tyto tabulky nebyly udělány rychle, biskup je 29. června 1580 urgoval. Tabulky byly pak zhotoveny brzy a sloužily zřejmě pro relikviář v kroměřížském kostele sv. Mořice (STĚPÁN 2002, 2, pozn. 10).
Obnova kunčické sklárny byla od počátku spjata s osobou Dominika Schürera. Schürerové pocházeli z Krušnohoří a během 16. století rozvíjeli sklářství v severních, západních a východních Čechách. Získali přitom zkušenosti z českých hutí, Německa, Tyrolska a Benátek a stali se hledanými odborníky. Dominik Schürer (cca 1540 – cca 1620) byl získán biskupem Pavlovským pro obnovu sklárny v Kunčicích pod Ondřejníkem. Dílo obnovy kunčické sklárny bylo dovršeno privilegiem biskupa Pavlovského z 28. dubna 1581. Biskup v něm oznamoval, že huťmistr Dominik Schürer koupil sklárnu v Kunčicích pod Ondřejníkem se vším, co k ní od starodávna patřilo, a prosil o udělení výsad. Huť může sloužit k pohodlí biskupů i poddaných. Dominik Schürer může svobodně užívat celého příslušenství sklárny, tj. 4 lánů polí, poddaných podsedků na hukvaldském panství, kteří byli přikoupeni ke sklárně, 5 lánů klučenin, jež mu vyměřil úředník hukvaldský, na ukázání hajnými může odebírat dřevo na otop, stavby a pálení popela. Pro potřebu svou, své čeledi a dělníků si může zřídit sladovnu a pivovar, ale jinak nemá pivo veřejně čepovat. Také si může pořídit mlýn o jednom kole. Zato bude odvádět na sv. Jiří a sv. Václava po 5 zl. 12 gr., z pily, kterou přikoupil, na sv. Jana Křtitele 1 zl. 2 gr., dále 1 truhlu skla, 5 kop sklenic na pivo a víno a 1 kopu sklenic na benátský způsob. Privilegium nás informuje o majetku sklárny, představujícím slušný hutní statek a zčásti i o jejím výrobním sortimentu (PUSTKA 1994, 12; STĚPÁN 2002, 2, pozn. 11) Poddaných bylo 12, a sice z čísla domu 71-78, 111 a 113. Měli povinnost každý 19 dní ročně při huti zdarma pracovat (PUSTKA 1994, 12).
Na počátku roku 1583 Dominik Schürer zatoužil z neznámého důvodu po změně působiště a odchodu do skláren na severomoravském panství Štíty a dohodl se s tamním huťmistrem Andrysem na vzájemné výměně pracovišť ŠTĚPÁN 2002, 3).
Sklář Andrys byl nebyl zřejmě tak zručným odborníkem jako Dominik Schürer, zvláště mu dělala potíž výroba benátských sklenic. Víme, že pan Kašpar Pruskovský z Pruskova, majitel Hradce nad Moravicí, daroval biskupovi Pavlovskému benátské sklenice, za což mu Pavlovský 3. října 1584 daroval „sklenice hukvaldské, jaké v jeho huti dělají, ač ne tak pěkné a vzácné“ (ŠTĚPÁN 2002, 3, pozn. 15). Stanislav Pavlovský ale chtěl, aby kunčická huť benátské sklenice i nadále produkovala. Jednu z darovaných sklenic proto poslal Andrysovi jako vzor. Andrys se snažil, ale co z toho vzešlo, dokazuje list biskupa Pavlovského svému bratrovi Valentinovi Pavlovskému z 10. září 1586: „Sklenicím, kteréž jsi sem (do Kroměříže) odeslal, ne velmi povděčni jsme, neb netoliko sklo pěkné není, ale ani pravej proporci a kštaltu jakby bejti měly, nemají, nýbrž jako pro sedláky a ty veliké osralce dělány jsou. Ježto předešle tam jedna sklenička zanechána byla, z kterej mister se učiti měl a podle toho jiných dělati měl, ale již to tak zůstati musí. Než napotom toho hutíře napomeň, ať více takových nekštaltovných nedělá“ (ŠTĚPÁN 2002, 3, pozn. 16). Z uvedého plyne, že zde šlo o nepodařenou výrobu benátského skla, což dokazuje i další biskupův list z 9. října 1586, v němž žádal úředníka mírovského, aby poslal do Kroměříže truhlu skla prohleditého na způsob benátský, není-li, ať je dá koupit nebo udělat, ale ať je sklo jasné, ne pískovité nebo mozolovité. Pavlovský tedy chtěl získat benátské okenní sklo jinde než v Kunčicích, kde nebylo dobré, podle místa objednávky buď u Dominika Schürera v Mlýnickém Dvoře nebo ve Stříbrnicích na vrbenském panství Branná anebo v Orlických horách (ŠTĚPÁN 2002, 3, pozn. 17).
Andrys zřejmě časem svou práci zlepšil. Na počátku září 1587 bylo z hukvaldského panství dodáváno větší množství sklenic na zámek ve Vyškově, kde se biskup Pavlovský chystal uvítat arcivévodu Maxmiliána. Pro takový účel musely být udělány dobré sklenice, aby se jimi biskup před vzácným hostem representoval. Není vyloučeno, že některé z nich mu daroval (ŠTĚPÁN 2002, 3, pozn. 18). Andrys zůstal v kunčické sklárně asi do roku 1594, kdy byl vystřídán Matyášem Kadenem, huťmistrem v Rokytnici v Orlických horách (ŠTĚPÁN 2002, 3).
Po smrt biskupa Pavlovského 2. června 1598 nastoupil nový biskup, kardinála František z Ditrichštejna v 2. polovině roku 1599. Kunčické sklárně přinesl výraznou změnu dosavadních poměrů. Jestliže Stanislav Pavlovský žil se svým biskupstvím a jeho problémy, kardinál Ditrichštejn, muž vysoké politiky a velkého světa, se cítil povznesen nad všední starosti této instituce a správy jejích panství, což je vidět i na osudech kunčické sklárny, o níž je z doby jeho vlády zachováno mnohem méně zpráv. V jedné z nich Ditrichštejn oznamoval hukvaldskému úředníku Písařovskému 21. ledna 1602, že kunčický huťař ho prosil, aby mohl huť pro nedostatek dřeva v jejím okolí přenést za řeku Čeladnou (tj. Čeladenku). Kardinál souhlasí, pokud to není na škodu biskupství, ale má se pro ten účel vybrat vhodné místo a o věci pak podat zpráva. Pan Písařovský ale nebyl schopen reagovat tak, jak bylo třeba, takže Matyáš Kaden musel poslat Ditrichštejnovi další prosbu. Ditrichštejn tlumočil 15. června 1602 jeho prosbu Písařovskému s kategorickým příkazem mu urychleně vyhovět, ,,abychom aspoň jednou takového zaměstnání od něho zbaveni byli“. Poté zřejmě již k přemístění sklárny došlo (STĚPÁN 2002, 4, pozn. 21).
Lokalizace: Sklárnu s největší pravděpodobností můžeme situovat do lokality Staré Hutě na pravém břehu potoka Bystrá v údolí mezi Noříčí horou a Velkou Stolovou v nynější místní části Šajtárky, zhruba v místě zvaném Vyrubanina. Lokalita “Stari Huty” je zakreslena na katastrální mapě Trojanovic asi z roku 1770 (viz mapa 3; STĚPÁN 2002, 3, pozn. 12) a je zanesena i do Mülerovy mapy Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790 (viz mapa 12).

Kunčice pod Ondřejníkem “Stará huť u Břestový”
Kunčická sklárna se tedy přesunula na katastr obce Čeladná do hustých lesů na jih od hory Smrk. Zde měla zajištěny zásoby dřeva na několik desetiletí. I přes tuto polohu v odlehlé krajině si sklárna zachovala vazbu na okolní osady a postupně začala nabývat na významu okolnost, která výrazně ovlivnila osudy sklárny téměř až do doby jejího zániku - vazba na město Frenštát. Sklárna byla od počátku součástí frenštátské farnosti. V seznamu osob, dávajících plat k frenštátskému kostelu, z let 1587 - 1606 je na prvním místě uváděn Blažek Sklářův, dávaný do souvislosti s kunčickou sklárnou (ŠTĚPÁN 2002, 4, pozn. 23).
Lokalizace: Na základě mapy Zadních hor hukvaldských z roku 1815 ji můžeme lokalizovat do lesní trati Zalužanský gruň (nynější trať Břestový) tam, kde žlutě značená lesní cesta od Čeladenky k přehradě Šance dělá ostrou okliku směrem na sever (STĚPÁN 2002, 4, pozn. 22). Dále je tato lokalita “Stará huť u Břestový” zachycena na mapě III. vojenského mapování na jižním svahu hory Smrk (viz mapa 10). Huť se nacházela nad soutokem Čeladenského a Velkého potoka nedaleko osady Břestový. Lokalizoval ji v roce 2003 J. POLÁŠEK (2002-2006), kdy objevil velké bloky pískovce s natavenou skelnou hmotou, zlomky pánví s roztavenou sklovinou a zlomky keramiky ze 17. století. Vyrábělo se zde divoké lesní sklo, ale i sklo barevné. Sklárna existovala pravděpodobně v letech 1671-1680, bylo zde 10-15 objektů, ve kterých žili skláři, jejich rodiny a nádeníci. Tyto obytné objekty byly kousek výš proti proudu potoka než stála sklárna.
Další zprávu o huti máme až z prvních let třicetileté války, výstižně ilustruje zesurovění mravů, které tato válka přinesla. U huťmistra Michala Švába pracovali sklářští tovaryši Balcar (Baltazar) Rudolf a jeho bratr Eliáš. Ti se „proslavili tím, že kradli a prodávali koně, přepadali a zabíjeli lidi, a nakonec byl Eliáš lapen a odsouzen k trestu smrti, osud jeho bratra není znám (ŠTĚPÁN 2002, 4, pozn. 24) Sklárna ale jinak v prvních letech třicetileté války neutrpěla soudě dle toho, že roku 1627 odváděla vrchnosti celkový plat z pozemků ve výši 20 zl. (ŠTĚPÁN 2002, 4, pozn. 25).
V letech 1626 – 1627 bylo hukvaldské panství postiženo vpádem Dánů na severovýchodní Moravu a do Slezska, který přímo i nepřímo sklárnu zasáhl. Došlo ke změnám v personálu sklárny. Do huti přišel asi v roku 1633 Němec Jan Kandler, jenž byl malíř a zakoupil si poddanský domek v Kunčicích. Sklárna tedy přešla na zdobení skla malováním a brzy v tom nabyla proslulosti. Ovšem svou zhoršenou situaci nedokázala sklárna tak rychle uvést do pořádku, což dokazuje skutečnost, že v roce 1637 odváděla vrchnosti pozemkovou činži ve výši pouhých 12 zl. a měla prominut poplatek za les (ŠTĚPÁN 2002, 4-5, pozn. 26). Téhož roku 26. června psal hukvaldský hejtman administrátorovi olomouckého biskupství, že huťař Šváb byl na jarmarku v Olomouci a adresát měl sdělit, zda u něho byl a jednal s ním o dodávce skla pro hlavní kostel olomoucký (katedrálu sv. Václava), aby pisatel věděl, jak jej k tomu lépe přidržet. Hejtman v další zprávě administrátorovi z 8. srpna 1637 oznamoval novou úpravu povinností huťaře Švába. Kromě údajů, kolik a za co měl platit, se v dokumentu píše, že „Nemá se mu dovolit kácení buků a pálení popela, což je na škodu vrchnosti. Sklenic a skla prostého dává do důchodu dle poznamenání.“ (STĚPÁN 2002, 5, pozn. 27).
O kunčické sklárně po smrti kardinála Ditrichštějna a po nástupu nového olomouckého biskupa arcivévody Leopolda Viléma mnoho nevíme. Třicetiletá válka vedla k menšímu zájmu o sklo, a to i mezi příslušníky vyšších společenských vrstev. Což dokládá i inventář pozůstalosti hukvaldského purkrabího a držitele svobodného fojtství v Metylovicích Vavřince Mauera, sepsaný 2. března 1652, v němž se ze skleněných předmětů objevují 2 lucerny na hradě Hukvaldy, oceněné na 9 kr., výrobky kunčické sklárny. STĚPÁN 2002, 5, pozn. 30, pozn. 29) Biskupství mělo stálou potřebu okenního skla. Dle popisu z roku 1651 byla pravidelná potřeba průsvitných okenních koleček 2496 kusů, 12. dubna 1656 kvitoval administrátor biskupství Eliáš František Castelle hukvaldského hejtmana ze zaslaných 2500 kusů skleněných koleček (STĚPÁN 2002, 5, pozn. 30).
Po celkovém úpadku spojeném s třicetiletou válkou dochází v 18. století k rozvoji regionu díky vzniku železářských a menších sklářských hutí. Ovšem ty nabyly pouze lokálního významu.
Ke konci třicetileté války došlo v personálu sklárny ke změnám. Huťmistrem se stal Mates Michna z významného měšťanského rodu z Frenštátu, z něhož vzešlo v 17. a 18. století mnoho purkmistrů. Skláři přišli jednak z okolních hutí, jednak se jimi stali i někteří obyvatelé Kunčic (STĚPÁN 2002, 5). Téměř všichni měli v Kunčicích statky nebo domky s pozemky. Např. jméno Šrubař označovalo výrobce šroubovitých sklenic a tato rodina se v Kunčicích rozrostla, jednotliví členové rodu měli přezdívky, často i žertovné, např. Faraon, Putifar, Hadrlák, Srkala, Kuliferda, atd. (ŠTĚPÁN 2002, 6, pozn. 31). Huťmistru Matesi Michnovi se podařilo výrobu skla zdokonalit a výrobky začaly být odebírány v širším okol (oblast Těšínska a Kysucka). Dobrou kvalitu okenního skla naznačuje list administrátora E. F. Castelleho hejtmanovi hukvaldského panství z 24. září 1658, v němž oznamuje potřebu 2 truhel průsvitných skleněných koleček a 500 kusů horších koleček (asi z lesního skla). Z roku 1663 je uveden údaj, že sklárna dávala ročně čistý výnos 80 zl. - výnos celého panství byl 14 958 zl. 55 kr. 2 1/2 den (ŠTĚPÁN 2002, 6, pozn. 32).
Nástup olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna - Kastelkornu (1624 - 1695) v roce 1664 znamenal pro kunčickou sklárnu obrat k lepšímu. Nový biskup byl velký stavebník zámků, pevností, residencí, kostelů, klášterů, atd., vedl nákladný život barokního kavalíra a k tomu potřeboval mnoho skla. Huť v Kunčicích začala zvýšenou měrou dodávat různé druhy skla pro jeho potřebu, která byla tak velká, že biskup musel objednávat sklo i v dalších hutích (STĚPÁN 2002, 6).
Huťmistr Mates Michna na jaře 1665 prosil biskupské úředníky o zapůjčení 1 maldru ovsa, asi v důsledku neúrody. V odpovědi z 24. března 1665 mu bylo sděleno, že oves mu půjčí kelčský úředník Tomáš Sartorius, ale on jej pak musí zaplatit. 5. července 1665 se tázali úředníci, kdy poddaní dovezou sklo do okenních vyhlídek a sklenice (ŠTĚPÁN 2002, 6, pozn. 34).
Pro přestavbu zámku v Chrlicích, kde byly budovány nákladné knížecí (tj. biskupské) pokoje, byly objednány velké okenní terče. Ty se cestou přes Bludov více než z poloviny rozbily a tak 18. července 1665 bylo objednáno 8 kop stejných, které měly být huťmistrovi zaplaceny pivem nebo potravinami. Terče vážily 3 centy (něco přes 168 kg) a aby se předešlo zničení při přepravě, byly dány do 3 beden vystlaných slámou (ŠTĚPÁN 2002, 6, pozn. 35).
22. července 1665 byl hukvaldský hejtman žádán, aby pro biskupskou tabuli dal udělat v kunčické huti ze silného skla láhve na víno - 36 mázových (1,4 l), 36 dvoumázových (2,8 l), 12 čtyřmázových (5,6 l) a 12 pětimázových (7 l) (ŠTĚPÁN 2002, 6, pozn. 36).
Rok 1666 byl pro kunčickou sklárnu ve znamení intenzivní činnosti. 25. ledna 1666 žádal regent Reiter hukvaldského hejtmana, aby v huti objednal formy na větší sklenice a z nich pak dal udělat sklenice z velmi čistého skla. 12. března objednával 5000 obyčejných skleněných koleček pro kroměřížského stavebního písaře - zřejmě na stavbu zámku. 19. srpna objednával regent na stavbu hostince v Tučapech u Vyškova 2 truhly průhledných koleček do horních panských pokojů a 2 truhly špatných koleček do dolních pokojů. O den později přijímal zprávu hejtmana o zaslání 5200 průhledných koleček, opět pro kroměřížského stavebního písaře, 145 vinných a 50 pivních sklenic, z nichž se některé rozbily, protože byly zabaleny mezi kolečka, což bylo kvalifikováno jako nedbalost purkrabího. 12. listopadu objednával regent Reiter 3 tucty skel, tmelených do rámů a sloužících pravděpodobně jako stínítka ve skleníku a 2 tucty prostých sklenic o obsahu 1 - 5 mázů podle nakreslených vzorů (STĚPÁN 2002, 6, pozn. 37).
V okolí sklárny byly postupně vyčerpány zásoby dřeva, přičemž intenzivní práce v huti dopad této okolnosti zvyšovala. 27. července 1666 sděloval regent Reiter hukvaldskému hejtmanovi, že huťmistr kácí zdravé stromy, ač má povoleno jen kácení soušek a polomů. Má se sdělit, kdo mu to povolil, kolik pokácel, na čí radu a jak se mu to prodává. Regent současně urgoval dlužné vinné a pivní sklenice včetně těch, které měl u sebe purkrabí a 4. srpna 1666 přikazoval, aby spolu s těmito sklenicemi se poslal seznam dřeva, spotřebovaného huťmistrem. 29. října 1666 měl hejtman za účelem nové úpravy huťmistrových povinností hlásit, kolik platí kontribuce a zda mu na to něco dává obec (STĚPÁN 2002, 7, pozn. 38).
Intenzivní výroba probíhala i v roce 1667. Např. 4. února posílal regent Reiter hukvaldskému hejtmanovi 2 vzorky skla, které potřeboval kroměřížský biskupský zahradník. Šlo o čtyřhranné sklo - 4 kusy velké, 16 menších. Mělo být zasláno spolu s 2 truhlami koleček, objednanými dříve. 28. února žádal Reiter 3000 větších průhledných koleček, 3 truhly středních koleček a 3 truhly obyčejných koleček. 17. srpna žádal hejtmana a purkrabího, aby v huti po opravě pece byla co nejdříve zahájena činnost a biskupovi byl zaslán přehled produkce sklárny. 3. září vyzýval hejtmana, aby poslal do Kroměříže všechno sklo, které bylo v huti, huťmistr ať navíc udělá několik truhel průhledných a obyčejných koleček. Potřebují se na stavbě zámku v Kroměříži, ve Vyškově, v Chrlicích, v Tuřanech (na stavbě tamní jezuitské residence), aj. Pokud huťmistr ještě nezbudoval pec a jsou nějaká kolečka v zásobě na Hukvaldech, ať se pošlou, huťmistr pak dodá místo nich jiné. 5. ledna 1668 urgoval na žádost biskupa zaslání 20 000 obyčejných průhledných koleček do Vídně. Stavební činnost biskupa Karla z Lichtenštejna - Kastelkornu zřejmě dosahovala vrcholu (ŠTĚPÁN 2002, 7, pozn. 39).
Problémy v činnosti sklárny vyvrcholily v roce 1668, jednalo se o stále větší nedostatek dřeva, spory mezi huťmistrem Matesem Michnou a jeho synem Michalem, a hraniční spory mezi panstvími Hukvaldy a Frýdek. Šlo při nich o území mezi soutokem Bílé a Černé Ostravice a slovenskými hranicemi, přes něž vedla obchodní a vojenská stezka z Frýdku přes Ostravici, Klokočov, Turzovku a Čadcu do Žiliny (ŠTĚPÁN 2002, 7, pozn. 40).
Sklárna padla za oběť přívržencům Thökölyho vojenských operací v roce 1680. Větší část vesnice i s kostelem sv. Maří Magdaleny vyplenili a zabili i huťmistra Michala Michnu (ŠTĚPÁN 2002, 9).

Kunčice pod Ondřejníkem “Chladná voda pod Šorštýnem”/Karlovice
Ve 2. polovině roku 1668 hukvaldský hejtman Velecký přiměl huťmistra Michnu k opuštění stanoviště sklárny mezi Čeladenkou a Ostravicí a zbudování nové sklárny ve sporném území pod horou Šorštýnem, která by ve své poloze na obchodní stezce z Frýdku do Žiliny měla lepší možnosti odbytu. Huťmistr se asi odchodu na nové stanoviště bránil a tak na Šorštýn šel jeho syn Michal Michna. Sklárna byla schválena 3. ledna 1669 s tím, že kdyby se tam chtěli usadit i někteří další lidé, měli dostat svobody (od daní a robot) na 6 let a tak se mělo pomoci i chudým. Přemístění sklárny bylo chápáno jako kolonizační podnik, vedoucí ke zřízení osady, jež by potvrdila nároky hukvaldského panství na sporné území (ŠTĚPÁN 2002, 7, pozn. 41).
Lokalizace: Sklárna byla vybudována v údolí potoka Chladná voda pod Šorštýnem. Zárodek osady existoval zřejmě už kolem 23. října 1669, kdy byly spory mezi panstvím Hukvaldy a Frýdek ukončeny vytýčením hranic sporného území. Nová osada dostala na počest biskupa Karla z Lichtenštejna - Kastelkornu jméno Karlovice (ŠTĚPÁN 2002, 7, pozn. 42).
V letech 2003-2005 byl proveden terénní průzkum J. Poláškem, který zjistil stopy po zaniklých objektech sklárny a zjišťovací sondáží byla nalezena propálená mazanice, zlomky cihel, propálené kamenné úlomky a zlomky strusky (POLÁŠEK 2002-2006, 75).

Nová huť pod Smrkem “Studenčany”
Huťmistr Mates Michna odešel na sever od dosavadního stanoviště sklárny (mezi Čeladenkou a Ostravicí) blíže pod horu Smrk – asi do polesí Studenčany, a zbudoval si tam sklárnu na místě, kde Valaši pasou svůj dobytek 43). Mates Michna po několika letech zemřel a sklárna na svém odlehlém stanovišti neměla dlouhého trvání (ŠTĚPÁN 2002, 7-8).

Karlovice
Michal Michna do Karlovic sháněl nové osazenstvo. Pomohla mu přitom skutečnost, že mezi lety 1667 – 1669 byla zřízena na žerotínském panství Valašské Meziříčí - Rožnov pod Radhoštěm druhá sklárna (dosavadní byla v Hutisku a druhá někde v Prostřední Bečvě), která přilákala odborníky z jiných skláren i z ciziny a v rámci vandrování sklářů jich mohlo být využito i v Karlovicích (ŠTĚPÁN 2002, 8, pozn. 44).
Sklárna v Karlovicích těžila ze své polohy a Michal Michna pokračoval v tradici dobré kvality výrobků, kterou příchodem odborníků ještě zdokonalil. Pro biskupa měli vyrobit podle vzoru 2 tucty skleněných šálků (misek) z dobrého čistého skla, ale poněkud nižší (ŠTĚPÁN 2002, 8, pozn. 45). Sklárna dělala i skla barevná. Huťmistr byl v roce 1672 povinen odvádět frenštátskému kostelu ročně 200 koleček z čistého skla (ŠTĚPÁN 2002, 8, pozn. 47). Pro filiální kostel frenštátské farnosti v Kunčicích byl zhotoven plastický obraz z průsvitného zelenavého skla, představující ukřižovaného Krista, Pannu Marii a sv. Jana Evangelistu, který se tam dochoval do konce 19. století (ŠTĚPÁN 2002, 8, pozn. 48).
Sklárna padla za oběť přívržencům Thökölyho vojenských operací v roce 1680, byla 1. cílem jejich útoku. Z části byla vypleněna. Poté se obrátili přes Čeladnou na Kunčice, kde řádili už zuřivěji. V rámci opatření vůči dalším vpádům navrhl velitel císařské posádky v jablunkovských šancích generál Thim 11. srpna 1680 slezské komoře zrušení všech nově vzniklých osad na slovenské straně Beskyd a také zrušení Karlovic včetně sklárny. Komora akceptovala jen zrušení Karlovic a císař Leopold I. vydal 6. listopadu 1680 příkaz biskupovi Karlovi z Lichtenštejna - Kastelkornu. Biskup protestoval, ale marně. Zničení Karlovic včetně sklárny bylo provedeno do 10. října 1681 (ŠTĚPÁN 2002, 9-10, pozn. 56).

Kunčice pod Onřejníkem “Huťařství”
Huť v Karlovicích byla zrušena a huť pod Smrkem také již zřejmě neexistovala. Vznikla otázka, jak dále pokračovat ve sklářské výrobě? Pravděpodobně byl obnoven provoz ve staré huti mezi Čeladenkou a Ostravicí, v jejímž okolí mezitím dorostl les. Tento provoz nebyl příliš velký, sloužil pro nejbližší okolí a nejnutnější potřeby biskupa. Většímu rozvoji sklárny v Kunčicích bránily i následky válek s Turky, vzniklých jako pokračování Thökölyho povstání, které trvaly až do roku 1699. Z kunčické sklárny pocházelo sklo na stavební úpravy farního kostela sv. Václava v Moravské Ostravě, zejména na přístavbu kaple Panny Marie Karmelské v letech 1689 – 1695 (ŠTĚPÁN 2002, 10, pozn. 59) Také ostatní kostely, kaple, radnice, městská zařízení a honosné měšťanské domy na hukvaldském panství byly zásobeny sklem z této hutě (ŠTĚPÁN 2002, 10).
Nevíme, kdo huť po roce 1680 provozoval, ale od počátku 18. století přešla do majetku bohaté, významné frenštátské měšťanské rodiny Konvičků. Konvičkům se podařilo sklárnu opět pozvednout a nabýt přitom značného bohatství. 1. polovina 18. století byla dobou velkého rozkvětu sklářství v českých zemích a kunčická huť těžila z tohoto boomu. Stala se obecně známou na Moravě i ve Slezsku. Majitel sklárny v Mnichově u Vrbna zlatohorský měšťan Antonín Bergmann doporučoval na počátku roku 1738 zemské vládě nisské, aby podle vzoru hutě hukvaldské (tj. kunčické) a hutí knížat Lichtenštejnů byla jeho sklárna přeložena doprostřed lesů, aby se tak ušetřily výdaje za dovoz dřeva (ŠTĚPÁN 2002, 10, pozn. 61) První známý kunčický huťmistr z rodu Konvičků Karel Konvička koupil 10. ledna 1730 od svého tchána Floriána Michny na frenštátském náměstí dům čp. 10 s výčepním právem a poli za 650 zl. rýn. Výkonem výčepu zde nabyl dalšího bohatství a mohl rozšířit svůj majetek v Kunčicích. Po jeho smrti dědil sklárnu, kunčický hutní statek a frenštátský dům jeho syn Karel Konvička. Podle přiznávací fasse hukvaldského panství k tereziánskému katastru z roku 1749 měl Karel Konvička v Kunčicích svobodný hutní statek, k němuž náleželo 35 jiter 842 sáhů polí, 11 jiter 840 sáhů luk a 52 jiter 1044 sáhů lesů, vynášelo mu to 146 zl. 59 1/2 kr. a platil kontribuci ve výši 19 zl. 53 1/2 kr. K hutnímu statku náleželo 6 poddaných, huťmistr mohl používat jejich robot k výkonu pomocných prací ve sklárně. I nadále byl v provozu mlýn, z něhož měl huťmistr značný užitek (ŠTĚPÁN 2002, 10, pozn. 63).
Od konce 30. let 18. století panství Hukvaldy trpělo zpustošením lesů v důsledku špatného hospodaření a vrchnost musela dělat opatření ke zlepšení stavu. Část lesů na jihovýchod od Frenštátu, zdevastovaná využíváním pro potřeby hamrů a sklárny, byla kolem roku 1748 dána k disposici zájemcům o osídlení. Ti darované pozemky vyklučili a osadili. Olomoucký biskup kardinál Troyer toto prohlásil v privilegiu z 30. srpna 1754, jímž potvrdil vznik nové osady, nazvané podle něho Trojanovice (ŠTĚPÁN 2002, 10, pozn. 64).
Období sedmileté války v letech 1756 - 1763 a následující léta hospodářské stagnace, znamenající pokles úrovně sklářství v českých zemích, přinesla také kunčické sklárně jisté potíže. Došlo k opětným vyčerpáním zásob dřeva v okolí stanoviště sklárny na katastru Čeladné. Karel Konvička proto kolem roku 1770 huť zrušil a přenesl ji přímo do Kunčic. On a personál hutě sídlili od té doby v hlavní budově hutního statku č. 70, zvané Huťařství, kde byl zároveň zřízen hostinec. Sklárna působila na nádvoří tohoto statku, v posledních letech své existence také na nedalekých pozemcích, náležejících k domům č. 71 a 119. Nové podmínky pro její činnost znamenaly omezení její produkce, což se projevilo i tím, že Karel Konvička od té doby neodváděl vrchnosti povinné dávky skla, ale jen peněžní plat (ŠTĚPÁN 2002, 11, pozn. 67).
Nevíme, jak dlouho Karel Konvička řídil sklárnu jako huťmistr, zřejmě ji někdy na počátku 80. let 18. století předal synovi Janu Bartolomějovi, zvanému Jan. Otci i synovi se však během 70. - 80. let podařilo zvětšit majetek hutního statku. To umožnily ani ne tak výnosy z produkce a prodeje skla, jako spíše z provozování hostince a skutečnost, že Konvičkové s ohledem na omezení výroby skla začali odvádět vrchnosti jako plat pouze adekvátní hodnotu toho, co předepisovalo privilegium z roku 1581, tj. 9 zl. 20 kr. Před rokem 1790 náleželo k hutnímu statku 300 měřic pozemků a 12 poddaných, obývajících domy č. 71-78, 111-113 a 126 (ŠTĚPÁN 2002, 11, pozn. 68).
Vrchnostenští úředníci brzy začali na Konvičkův majetek pohlížet skrze prsty. Hospodářský rada Josef Filip Resch si během parcelace hukvaldských dvorů v letech 1789 - 1790 ověřil stav tohoto majetku a s platností od 1. října 1789 stanovil Janu Konvičkovi plat ve výši 76 zl. Konvička to zprvu uznal, ale pak se mu podařilo Resche přesvědčit, že velký majetek, o němž si Resch myslel, že jej nabyl on sám, má po předcích. V důsledku toho se po roce 1790 tichou cestou na stanovený plat 76 zl. zapomnělo a Jan Konvička dále odváděl přes protesty správy hukvaldského panství pouze 9 zl. 20 kr. Bylo to ovšem částečně způsobeno také definitivním zánikem sklárny (ŠTĚPÁN 2002, 11, pozn. 70).
Poslední zmínka o huti je z 18. března 1790, kdy je v gruntovní knize Kunčic pod Ondřejníkem zaznamenán převod jejího majetku do rukou Jana Konvičky po jeho zemřelém otci Karlu Konvičkovi. Šlo o svobodné statky a huť č. 70, 111 a 112, k čemuž patřili poddaní, paseky, chaloupky, koliby, pole, louky, lesy, mlýn, aj., to vše v hodnotě 1000 zl. Karel Konvička držel tento majetek v hodnotě 750 zl. (ŠTĚPÁN 2002, 11-12, pozn. 71). Pravděpodobně téhož roku byla výroba skla v huti zcela zastavena. Kromě rozporů s vrchností ohledně platu to bylo způsobeno nedobrou ekonomickou situací, na níž se podílely očekávaná (i když nakonec neuskutečnivší se) válka s Pruskem, nepříliš úspěšná válka s Tureckem od roku 1788, postupné omezování josefinských reforem a následně i napětí ve vztazích s revoluční Francií. Skláři zůstali většinou na svých drobných majetcích, které měli v Kunčicích jako součást hutního statku nebo i mimo něj (ŠTĚPÁN 2002, 12).
Okolní sklárny na Valašsku na přelomu 18. - 19. století prosperovaly, a tak Jan Konvička pojal úmysl sklárnu obnovit. Na přelomu 18. a 19. století se Jan Konvička 3x pokoušel získat opět povolení k založení nebo obnovení sklárny v Kunčicích, ale pokaždé bylo zamítnuto. Poprvé i podruhé především kvůli nedostatečné kapacitě dřeva z lesů, které bylo přednostně dáváno pro potřeby železáren ve Frýdlantě, a potřetí byla žádost zamítnuta s tím, že navíc musí Konvička protokolárně potvrdit, že již nebude o zřízení sklárny žádat (ŠTĚPÁN 2002, 12, pozn. 73).
Konvička, znechucený marnými žádostmi, a i částečně vyčerpaný ekonomickou situací, zhoršující se v důsledku napoleonských válek, prodal 12. srpna 1810 hutní statek svému čtyřiadvacetiletému synovi Janovi, v té době vojákovi Colloredova pluku. Z následujících let máme zprávy o povinnostech poddaných hutního statku – bylo to 9 zahradníků a 9 chalupníků. Huťař nebyl vrchností shovívavou – chalupník z č. 126 mu měl ročně odvádět 19 dnů roboty a k jeho rukám daň z paseky kromě dalších povinností. Ostatní poddaní odváděli údajně 1 den roboty v týdnu - zahradníci jízdní, chalupníci pěší, a to v době, kdy arcibiskupství v důsledku rušení dvorů na svých panstvích roboty poddaných postupně regulovalo (ŠTĚPÁN 2002, 12, pozn. 75).
Lokalizace: Do dnešních dnů se v Kunčicích pod Ondřejníkem zachoval jako památka na bývalou sklárnu objekt Huťařství č. 70 s restaurací. Samotná stanoviště hutě nebyla až doposud probádána. Z našeho terénního nedestruktivního průzkumu vyplývá, že v budoucnu by si zasloužily jednotlivé polohy archeologický sondážní průzkum. Sklárna v Kunčicích byla významným objektem a její význam tkví kromě přínosu ke zlepšení profesionální úrovně vyráběného skla i v tom, že pomáhala k vývoji sklářství jako lidového umění, především v oblasti malby na skle (ŠTĚPÁN 2002, 12-13).

Raškovice
Panství Frýdek zřídilo novou sklárnu roku 1673 a pro její potřeby žádalo propuštění Jana Kandlera, kterého v jeho sklárně měli zastoupit jeho dva synové. Kandler svou činností položil na Frýdecku základ k později široce rozvinuté malbě na skle (ŠTĚPÁN 2002, 8, pozn. 49).

 

Přírodní podmínky

Určujícím faktorem pro zakládání skláren v Podbeskydí byly přírodní podmínky. Hornatá oblast Beskyd zůstávala až do 16. století osídlená převážně v údolích potoků a řek, zatímco okolní hory byly ponechány přírodě. Až později v 17. století začali lidé zakládat na úkor lesa nové usedlosti. V horách byl dostatek dřeva, pro které neměla vrchnost využití.
Co se druhové skladby týče, převažuje buk, smrk a jedle. Bukové dřevo se používalo hlavně jako palivo, ať u poddaných či vrchnosti. Vzhledem k jeho velkým zásobám v kraji se nabízela možnost použít jej k tavení skla, což umožňovalo jeho finanční zhodnocení.
Na sousedním panství meziříčsko-rožnovském byl dostatek materiálu pro výrobu sklářského kmene, tj. šlo tam těžit křemičitý písek (U obce Hutisko jde o ciężkowický pískovec, který se skládá převážně z křemenného pískovce s cca 80% podílem křemene, který je doplněný arkózovými křemeny. ŠPANIHEL – VALOUŠKOVÁ – MAŠLÁŇ 2017, 148; 2019, 266-267, 274). Na našem panství hukvaldském v oblasti Závišic, Příbora, Rychaltic a Sklenova se nacházejí glacifluviální sedimenty v nichž je obsažen valounový křemen, který se dá sbírat na polích. Valouny žilného křemene se ve frenštátské brázdě nenacházejí. Dalším možným zdrojem mohly být ostravické pískovce vycházející na povrch v údolí Bystrého potoka asi 800 m po proudu od sklárny (blíže viz níže). Z haldy sklárny Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” jsme vyzvedli valounový křemen, který do oblasti geologicky nepatří, a dále střípek křemence, který je v poloze haldy také cizorodý, ale na zalesněných svazích Skalky se vyskytuje na jejím povrchu. V sousedním panství fungovaly také potašárny (ŠPANIHEL – VALOUŠKOVÁ – MAŠLÁŇ 2017, 148; 2018, 253; 2019, 267, 270).
G. Wolny uvádí k roku 1835, že vrchnostenské lesy na hukvaldském panství, patřícím olomouckému arcibiskupství, zabírají plochu 28 931 jiter 1 182 čtverečních sáhů a jsou podřízeny 2 vrchnostenským úřadům – na Hukvaldech a na Ostravici. První úřad se staral o 5 revírů v západní a jižní části panství (Frenštát, Frýdlant, Kopřivnice, Hukvaldy, Zamrkly), druhý o 6 východních revírů (Ostravice, Čeladná, Salajka, Samčanka, Baraní a Kavalčanka). V obvodu ostravického lesního úřadu byly převážně buky a smrky, které převládaly nad jedlemi, v hukvaldském obvodu byly hlavně jedle a smrky, ale též javory, modříny a u Staříče duby. Revír na Baraní těsně u uherské hranice byl tvořen věkovitým pralesem s obrovskými smrky (POLÁŠEK 2002-2006, 4; WOLNY 1835, 139-188, 145).

 

Sklárny na historických mapách

Jedním z cílů bylo ověřit terénní prospekcí přesnou polohu skláren, protože většina lokací byla určena poměrně vágně. Zdrojem při lokalizaci skláren nám byly především staré mapy. Nejstarší kartografickou zmínkou o sklárnách v Podbeskydí je Komenského mapa Moravy z roku 1627 (viz mapa 1), kde je kunčická sklárna označena domečkem a skleničkou. Topograficky o něco bohatší je tzv. Vischerova mapa Moravy z roku 1692. Kunčická sklárna je zde znázorněna skleničkou a označením “Glasshüt”, tedy sklářská huť (viz mapa 2). Na tzv. Müllerově mapě Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790 je sklárna Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá” označena jako “Offic Vitrar” (viz mapa 12). Nachází se mezi Noříčí a Velkou Stolovou horou v místě zvaném Vyrubanina (viz mapa 12:a). Z dochovaných map byla dalším důležitým zdrojem katastrální mapa Trojanovic od J. A. Grünenberga z roku 1770, která znázorňuje polohu kunčické sklárny na potoku Bystrá v nynější lokalitě Šajtárka (viz mapa 3). I. vojenské mapování (1764–1768, korekce 1780–1783) zachycuje sklárnu, která je na mapě lokalizována na jižním svahu kopce “Smrk B.”, tj. Berg (viz mapa 4). Je možné, že by se mohlo jednat o polohu kunčické sklárny “Nová huť pod Smrkem”. Nicméně po srovnání s mladšími a současnými mapami vyplynulo, že buď byla sklárna díky nepřesnosti I. vojenského mapování špatně zanesena (na mapě chybí některé kopce) nebo se jedná o jinou sklárnu, o které se písemné prameny nezmiňují (nebo jsme je dosud nedohledali). Poloha sklárny přenesená do současné mapy by odpovídala místu na jižním svahu “pod Malým Smrčkem” (viz mapa 4:a). Zajímavým pramenem jsou indikační skice stabilního katastru, které sice vznikly až po zániku všech zkoumaných skláren (pro Moravu v letech 1824–1830 a 1833–1836), ale nabízejí možnost pracovat s pomístními názvy, respektive celkově s charakterem tehdejší krajiny (odlesněná a zalesněná místa, náhony apod.) a konkrétními stavbami. Sklárna Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” je zachycena na indikační skice z roku 1833 (viz mapa 6). Kromě toho ukazuje i rozsáhlý majetek majitele sklárny Jana Konvičky. Z této sklárny je dodnes patrná halda, kterou zachytilo např. letecké měřičské snímkování z let 1946 a 1962 (viz mapa 8) a viditelná je i na digitálním modelu reliéfu DMR 5G Z-factor 20 (viz mapa 9). Místo bývalé sklárny “Stará huť u Břestový” na jižním svahu Smrku nad soutokem Velkého a Čeladenského potoka je zobrazeno na mapě III. vojenského mapování (viz mapa 10). Sklárna byla lokalizována v roce 2003 J. POLÁŠKEM (2002-2006).

 

Charakteristika sklárny

Sklárny a jejich provoz jsou nejen součástí, ale také tvůrcem prostředí tam, kde působí. Ovlivňují vzhled krajiny i rozložení návazných staveb, infrastruktury a sídel. Stopy působení sklářů jsou na mnoha místech patrné ještě dnes. Nemá smysl snažit se je všechny zachránit, avšak může být přínosné je alespoň popsat a zasadit do rámce naší současnosti.
Dobře viditelnými pozůstatky jsou přímo sklářské hutě. Pokud se dochovaly, bývají do dneška reprezentovány domem skelmistra, případně pozůstatky jiných staveb. Hutní haly se nedochovaly, nepočítáme-li ty nejmladší, fungující do moderní doby. K samotným sklářským hutím patřívalo zázemí, jež čítalo obydlí dělníků, rybníky stupníky a chovné, hospodářství a další součásti či provozy, dále např. také hospoda. K provozu patřilo též právo užívání lesů pro těžbu dřeva. S tím je do poloviny 18. století v některých případech spojen posun hutě za surovinou na nové místo (KNÁPEK 2014, 49). Součástí komplexu někde bývaly také varny potaše – „flusárny“ (Flußhaus), které máme doložené na sousedním meziříčsko-rožnovském panství (ŠPANIHEL – VALOUŠKOVÁ – MAŠLÁŇ 2017, 148; 2018, 253; 2019, 267, 270).
Velmi viditelným zásahem do tváře krajiny byl vznik sklárny v lesním komplexu, který ji měl zásobovat topivem. Snaha o využití dřeva coby po dlouhá staletí nepříliš výdělečné komodity byla jedním z hlavních důvodů vzniku novověkých skláren. V Podbeskydí vznikly některé sklárny k zužitkování dřeva, které se nepodařilo dopravovat do železáren ve Frýdlantu a Starých Hamrech (KNÁPEK 2014, 50). Tyto lesní nebo putovní sklárny jsou dominantní na meziříčsko-rožnovském panství. Budoval (nebo pronajímal stavební místo a stanovil podmínky) je vlastník pozemků. Zeměpán následně obsadil sklárnu sklářským mistrem, který se stěhoval s celou rodinou i specializovanými pracovníky. Majitel pak v součinnosti s ním zabezpečoval prodej a distribuci zboží a stanovil nájemci podmínky provozu, obsahující i formu a výši odvodů a možnosti a meze využívání okolních pozemků. Sklárny byly zřizovány v extravilánu na místech s dostatkem palivového dřeva a v blízkosti vodního zdroje. Jednalo se zejména o neobydlená, zalesněná horská údolí bukovo-smrkovo-jedlového pásma s potokem (ŽALOUDÍK 1984, 48). V případě nerovného terénu jsou doloženy terasovité úpravy svahu. Objekt stál samostatně, nevytvářel shluky s objekty stejného charakteru. Sklárna existovala v dané poloze blíže neurčitou dobu (u větších výroben šlo cca o 30 let), dokud byly základní suroviny v rentabilním dosahu. Následně se sklárna stěhovala na jiné místo. Lokalita těchto skláren mnohdy zůstala pustá, protože kromě sklárny se na ní nerozvinuly jiné samostatně funkční hospodářské celky. Sklo vyráběné v provozovně tohoto typu zpravidla nedosahovalo kvality velkých stabilních sklářských hutí, často ani nebývalo dále rafinováno, tj. malováno nebo broušeno (ŠPANIHEL – VALOUŠKOVÁ – MAŠLÁŇ 2017, 149; 2018, 254; 2019, 267).
Námi studované sklárny v Podbeskydí můžeme označit za stabilní průmyslový podnik – tedy takové, které byly budovány v osídlené oblasti s dlouhodobě zajištěnou dopravou surovin i distribučním plánem výrobků. Taková sklárna vytváří (nebo je do něj začleněna) kolem sebe vlastní hospodářský a urbanizační segment, ke kterému zpravidla patří i vodní díla (náhon), trvalé ubytování zaměstnanců a jejich rodin, hospoda, hospodářské budovy atd. Blízko sklárny stál příležitostně sklad, v potoku mohla být umístněná stoupa. Sklárna mohla být také doplněna přidruženou výrobou dřevěného uhlí (milíř), případně dehtu (pec). Sklárnou tohoto typu v sousedním meziříčsko-rožnovském panství, které se charakterem skláren liší, mohla být jen Františčina huť ve Velkých Karlovicích (ŠPANIHEL – VALOUŠKOVÁ – MAŠLÁŇ 2017, 149; 2018, 254).
Primárním objektem sklárny je sklářská pec. Základem pece byla kamenná hranolovitá konstrukce, ve které se nacházel topný kanál a samotné ohniště s otvorem na odebírání popela. Nad ohništěm se nacházel pracovní prostor pece, který byl tvořen kupolovitou konstrukcí (někdy nazývanou i kopna) z přeostřeného jílu. Po obvodu této kupole byly umístněné uzavíratelné pracovní otvory, kterými se nabíralo sklo z keramických pánví. Na kopnu byla v prostoru nad topným kanálem napojena chladící pec, která sloužila ke zchlazení hotových výrobků. Vnitřek topného kanálu, topeniště a kopny byl vymazán směsí jílu a křemičitého písku z důvodu ochrany před vysokou teplotou.
Nad pecí se nacházel minimálně dřevěný přístřešek, později i uzavřená stavba, která byla doplněna o sklad výrobků a surovin. Zde bývaly uloženy další pomůcky, jako formy (hliněné, olověné, železné), pánve, železa k peci (pohrabáč, motyčka na popel, různé kleště, háky, píšťaly a tyče) a pokud neměla huť stoupu na drcení surovin tak také tzv. šrubářské kolo (ruční mlýnek) a hmoždíř.  Tyto prostory sloužily i k přípravě sklářského kmene a následné úpravě skleněného výrobku například broušením, či malováním (JEDLIČKA – KNÁPEK 2017).

Středověké versus novověké pece
Středověké tavící pece mají oválný tvar, uprostřed bývá topný kanál, někdy z plochých kamenů. V těsném okolí jsou 1-2 pomocné pece, poblíž odpadní halda, která nemusí být zřetelná v terénu. Pomocné pece jsou na půdorysu kruhové, oválné nebo obdélné a sloužily k úpravám surovin (pražení křemene, křemenců atd.), k vypalování technické sklářské keramiky (předforem, forem, pomůcek k zakrytí pracovních otvorů a jejich rámečkům) a případně k dalším činnostem souvisejících s provozem hutě. Existovaly také pece rovnací na tabulové sklo foukané z válců.
Novověké pece mají větší oválný tvar se 2 topeništi, na jednom konci s chladící pecí s 2 komorami, s klenutou chodbou („tunelem“), kterou je přístup k zadnímu topeništi. Na protilehlé straně je přední topeniště, k němuž je snížený přístup s obloukovitě se rozevírající zídkou. Pece mají nad topeništěm rošty z pískovce nebo šamotu. Do těchto pecí se přikládá ze 2 protilehlých topenišť. Nad předním topeništěm je brána pece, kudy se vnášely a vytahovaly pánve. Zadní topeniště bylo přístupno sníženou zaklenutou chodbou, nad kterou byla chladící pec se 2 většími bočními otvory. Na její kamennou nebo cihlovou podlahu byly umísťovány keramické chladící hrnce (z každé strany 1-3), do kterých se vkládaly hotové výrobky k vychlazení do prostoru „paty“ pece, aby uvolnily prostor prázdným hrncům v komoře chladící pece. Součástí takového centrálního pyrotechnického objektu jsou ještě pece pomocné, jež bývaly umístěny na kratších stranách hutní haly. U těchto novověkých areálů lze při výzkumu najít také kamenné základy dalších objektů (skelmistrovského domu, obydlí sklářů, při potoce základy objektu stoupy, atd.) (GELNAR 2012, 63).

 

Areály zaniklých novověkých skláren

Archeologické památky zaniklých skláren obecně představují rozsáhlý a komplexní soubor typů archeologických nálezů, situací a reliktů staveb. V Čechách byly bohaté dějiny sklářské výroby atraktivním předmětem bádání a podnítily rozsáhlou historiografickou aktivitu. Od poloviny 20. století tento fenomén vyvolal i vědecký zájem ze strany archeologie, kdy těžištěm terénní činnosti byly převážně lokality středověkých sklářských provozů. Zájem o relikty zaniklých novověkých skláren nikdy nedosáhl vyšší úrovně. Od poslední čtvrtiny 20. století sice i zde probíhá prospekční činnost, většinou ale zůstává v úrovni základní rekognoskace. Podrobnější terénní archeologický výzkum novověkých skláren byl proveden pouze u zlomku lokalit a jak je již zmíněno výše, tak hlavně v Čechách. Na Moravě je o toto téma zájem minimální. Což je v ostrém kontrastu nejen s nepopiratelně významným postavením sklářské výroby v naší historii, ale také s předpokladatelným množstvím archeologických památek se sklářstvím spojených. Jejich počet totiž přirozeně roste s tím, čím je období, ve kterém fungovaly, blíž k současnosti. Tzn. produkce skla od středověku neustále rostla. V 2. polovině 16. století na území České republiky existovalo vždy několik desítek skláren a v některých obdobích 18. a 19. století se počet současně fungujících provozů blížil na některých místech téměř ke stovce. Když přihlédneme k tomu, že některé provozy byly zakládány jen na krátkou dobu nebo po krátkém fungování díky nepříznivým podmínkám zanikly a dlouhodobě existující sklárny se při obnově svých provozů často stěhovaly na nové místo, musíme počítat na některých místech jenom v případě novověkých zaniklých skláren s existencí několika desítek i stovek lokalit (ČÁNI 2018, 340-341).
K terénní identifikaci a rozpoznání zaniklé novověké sklárny je zapotřebí alespoň v základě znát typy terénních reliktů charakteristických pro tyto objekty.

• Huťské haly a pece

Hlavním výrobním objektem a funkčním centrem sklárny byla huťská hala se sklářskými pecemi a její terénní identifikace představuje základní aspekt jednoznačné lokalizace zaniklé sklárny. Huťské haly v období 17. až 1. poloviny 19. století představovaly blokové stavby převážně obdélného půdorysu s dřevěnou konstrukcí obvodových zdí na kamenné podezdívce. Většinu dispozice zabíral pracovní prostor, v jehož centrální části se nacházelo hlavní pecní dvojče, skládající se z tavící sklářské pece a k ní přiléhající pece hladící. V hlavním prostoru pak bylo umístěno ještě 2-5 pecí pomocných (ČÁNI 2018, 341-342). Jednalo se o pec temperovací na vypalování a předehřívání sklářských pánví, pak pec sušící na sušení topného dříví, dále tzv. kyzovna, čili pec na pražení nerozdrceného křemene. Není zcela jasné, zda se v některých případech vyskytovala také pec fritovací používaná k částečnému natavování sklářského kmene pro jednodušší finální tavení. V závislosti na konkrétním provozu se pak mohly dále nacházet také pece rovnací na rovnání foukaného tabulového skla nebo pec vypalovací (malířská) na vypalování skleněných produktů s malovaným dekorem. Funkce jednotlivých pecí se často sdružovaly (např. chladící se sušící nebo temperovací s tavící) nebo se stejná pec mohla využívat k více účelům (např. na pražení jak křemene, tak frity nebo i temperování pánví), takže výsledný počet pyrotechnických objektů mohl být menší. V hale bylo vyčleněno několik dalších menších místností, využívaných jako sklady materiálu a hotových výrobků, často také obytná místnost sloužící jako zázemí, opatřená někdy otopným zařízením. V případě pomocných sklářských provozů se mohlo v malé huťské hale nacházet pouze hlavní pecní dvojče, protože další potřebné výrobní procesy zabezpečoval hlavní provoz. Příchodem industrializace se stavební charakter a dispozice huťských hal mění – roste jejich rozsah, uplatňuje se zděná konstrukce a složitější dispozice, připojují se i další provozní funkce jako pánvárny nebo kmenárny, mění se počet a charakter pecí, v 19. století mají sklárny už 2 hlavní tavící pece (ČÁNI 2018, 342).

• Samostatné pyrotechnické objekty

V protoindustriálním období do začátku až 1. poloviny 19. století se jednalo především o tzv. kyzovny, které se při nárůstu sklářské výroby přesouvaly pryč z huťské haly. Šlo o pece na pražení křemene a bývaly často budovány v blízkosti stoup na drcení křemene a dalších složek sklářského kmene. Křemen se po vyžíhání v takové peci ještě žhavý vyhrabal a vhazoval se do kádí s vodou, nebo se přímo na ploše před pecí poléval – při prudkém ochlazení došlo k rozpukání křemene, který pak bylo možné jednoduše podrtit ve stoupách na sklářský písek (ČÁNI 2018, 344-345).

• Stoupy a vodní díla

Důležitou součástí areálů zaniklých skláren jsou relikty vodních děl, sloužících na retenci a rozvod hnací vody, a také výrobních zařízení úzce s vodním pohonem spjatých. Objektem, bez kterého by sklárny nemohly fungovat byly stoupy. Jednalo se o konstrukci klasických tyčových stoup s několika dřevěnými, vespod okovanými tlouky, poháněnými vodním kolem. Později se na drcení křemene a dalších složek do sklářského kmene využívaly kolové mlýny, které se však ze zvyku označovaly stále jako stoupy. Stoupy jedné sklárny mohly sloužit pro několik dalších hutí. K těmto objektům náleží linie náhonů přivádějících hnací vodu a také nádrže, resp. rybníky, které sloužily k její akumulaci a regulaci (ČÁNI 2018, 345).

• Odpadní haldy

Nejcharakterističtější a nejzásadnější pro terénní identifikaci zaniklé sklárny jsou odpadní haldy a vrstvy výrobního odpadu. Při nedestruktivním povrchovém průzkumu nejsou v terénu často rozpoznatelné žádné reliéfní prvky a relikty zaniklých objektů areálů skláren. V různé míře transformované deponie sklářského výrobního odpadu polohu areálu zaniklé sklárny identifikují. Sklářský odpad se může vyskytovat i v širším okolí huti, protože se ho užívalo např. na zpevnění cest, většinou ale tvořil výraznou haldu v bezprostřední blízkosti huťské haly. Haldy obsahují v podstatě vždy směs popela, nístějového skla (které vyteklo do prostoru topeniště), úlomky sklářských pánví, stavebního odpadu ze zbořených dožitých pecí a další stavební odpad, který se na huti objevoval. Haldy obsahují také zlomky sklářských výrobků, kde už jde o výrobní zmetky nebo poškozené hotové výrobky, které se z nějakého důvodu nerecyklovaly při přípravě sklářských surovin (ČÁNI 2018, 347).

 

Charakteristika provozu

Pro přípravu skla je důležitý nepřetržitý a lehce dostupný přísun 2 základních surovin – sklářského písku a dřeva. Sklářský písek je v zásadě obyčejný písek, nebo pískovec křemičitého charakteru. Ideální surovina se však v čisté podobě v přírodě prakticky nevyskytuje, a proto bylo nutné ji před použitím pročistit (nejčastěji proplavením) a následně rozdrtit ve stoupě nebo mlýnku.  Dřevo sloužilo jako samotné palivo při tavbě, ale také k produkci potaše (uhličitan draselný, K2CO3), který sloužil spolu s vápencem a sodou jako tavivo a zdroj oxidů pro sklářský kmen. Ten se skládal ze sklářského písku, výše uvedených surovin, rozdrcených skleněných střepů a dalších látek, které ovlivňovaly fyzikální a dekorační (např. barva) vlastnosti výsledného skleněného produktu. Promíchaný kmen se roztavil v keramické pánvi, která byla umístněná v peci (v kopně). Při teplotě kolem 1250 °C byla skelná masa dobře tvarovatelná a skláři ji mohli namotávat na konec píšťaly, což je kovová trubka různých velikostí a průměrů s dřevěným držadlem a náustkem na opačném konci, než je ten, na který se umísťuje sklo. To se pomocí foukání vytvarovalo do prvotního tvaru, tzv. baňky a následně se vyfouklo do formy. K částečně zchladlému výrobku se lepily pomocí kleští nožky, ouška a různé dekorační prvky. Následně se výrobek odlomil od píšťaly a vložil do chladící pece, ve které byla vstupní teplota přibližně 600 °C a pak postupně klesala až k běžné teplotě okolního prostředí. Z vychlazené nádoby bylo možné odříznout přebývající část, která se při foukání dostala mimo formu. Jde o tzv. opuknutí nádoby. Vzniklá lomná hrana se následně zbrousila a nádoba se upravila dobroušením či malováním, během kterého bylo sklo opakovaně přepáleno, aby se uchovaly jednotlivé vrstvy barvy (JEDLIČKA – KNÁPEK 2017).
Výroba plochých (neboli tabulových) skleněných koleček, které sloužily jako okenní sklo, byla velmi podobná výrobě nádob. Sklář vyfoukl baňku, ale místo toho, aby ji vložil do formy a dofouknul, tak ji oddělil od píšťaly a přilepil na tzv. želízko (jde o obyčejnou železnou tyč) a po druhém zahřátí ji zplošťováním vyformoval do přirozeného tvaru kotouče. Druhá technika je též podobná – pomocí píšťaly se z baňky vyfoukne válec, který se od ní oddělí a podélně opukne. Po novém zahřátí „vyžehlí“ sklář nádobu do tvaru tabule na šamotové desce.

 

Typické nálezy po zániku sklářské huti

Po zániku středověkých i novověkých sklářských hutí nejsou v terénu vždy viditelné nebo zřetelné stopy. U některých středověkých lokalit tvoří výjimky nepatrné elevace, ty bývají zpravidla 3: pec tavící s navazující pecí chladící je větší a oválného tvaru; 2 pece (nebo jen 1) pomocné jsou kruhové (ne vždy a všude) a menší. Tavící pec někdy s mírnou podélnou depresí propadlé klenby nad bývalým podlouhlým topeništěm. Tyto objekty, resp. nepatrná převýšená torza a někdy ani ta ne, jsou ve středověku až do raného novověku umístěna na mírně nakloněném terénu. Tyto areály byly situovány poblíž prameniště, dnes v terénu ne vždy dochovaného. Při sklářském areálu byla na vodním toku stoupa (v mladším období i vzdálená), po které v terénu nejsou nalézány stopy (GELNAR 2012, 52).
Movité prameny z lokalit sklářských hutí a skláren dělíme do několika základních skupin. Ty se pak dále dělí na podskupiny a ty pak na podpodskupiny. Níže uvádíme schéma i s e stručným komentářem. Podrobněji jsou jednotlivé položky vysvětleny v práci M. GELNARA (2012, 52-63).

1. sklářská technická keramika
1.1 stavba pecí – stavební prvky pevně svázané s konstrukcí pecí (tavících, chladících, pomocných). Zdivo zvané „věnec“ bylo z kamene do výšky dolní hrany pracovních/nabíracích otvorů, na něm byla klenba z hlíny dusané na bednění (někde až do 19. století). V pozdním novověku se pak jedná o cihly (tvarovky; z těch mohla být celá pec).

• 1.1.1 podlaha (lavice, zrcadlo) tavící a chladící pece z místních hornin, od novověku už i z cihel.
• 1.1.2 klenba pece z dusané hlíny (šamotu), v terénu zpravidla již rozplavená, barevně ale odlišná od okolní humózní zeminy. Od poloviny 19. století nahrazena šamotovými cihlami (tvarovkami).
• 1.1.3 okraje pracovních otvorů ze šamotu, od 19. století z pískovcových bloků nebo dinasů, jsou ze 2 kusů zvaných „ramena“.
• 1.1.4 roura odvádějící teplo z prostoru tavící pece do pece chladící, platí pro novověk a výzkumy dosud nebyla doložena.
• 1.1.5 klenák v podobě šamotového křížku ve vrcholu klenby tavící pece byl umístěn od 19. století.
• 1.1.6 pomocné pece sloužily k úpravám surovin (např. pražení křemene), vypalování technické keramiky (pomůcky na uzavření/zmenšení pracovních otvorů, uzavírání žárníků, formy, předformy). V novověku začaly sloužit i k vypalování malovaného skla, jež bylo vkládáno do chladících hrnců. V 2. polovině 19. století se z nich vytvořily pece malířské, tzv. „muflové“.

1.2 uzavírání otvorů pecí – šamotové pomůcky, kterými se otvory uzavírají nebo zmenšují a deska ze šamotu na uzavírání brány pece.

• 1.2.1 koláče/placky zakrývají pracovní nebo nakládací otvor tavící pece (během díla leží na podlaze pece opřené o žárník). Jedná se o půlkruhovité šamotové desky, v horní půli s manipulační dírkou mírně ukloněnou vzhůru, uprostřed spodní hrany dodnes mají malé obloučkovité nebo trojúhelníkovité vybrání z důvodu jejich snadného odtržení od dolní plochy pracovního otvoru pece při manipulaci (kovovou tyčí) s nimi, zde totiž dochází k jejich přitavení žárem pece.
• 1.2.2. clonka a zobák (též srpek) k regulaci šířky pracovního nabíracího otvoru tavící pece, podobné koláčům, jen širokého srpovitého tvaru.
• 1.2.3 desky na zakrývání žárníků pod každým pracovním otvorem korespondují s úrovní podlahy pece. Otvor dodnes slouží k manipulaci s tavící pánví.
• 1.2.4 rošt byl od 19. století z napříč uložených dlouhých cihel.
• 1.2.5 otvor do topeniště překrývala masivní šamotová deska s otvorem, jimž se vsunovaly štěpiny dřeva, zde hořely ve „vznosu“
• 1.2.6 otvor k vyhrabávání žhavého popela pod otvorem na přikládání byl přikrýván šamotovou deskou s manipulační dírou. Sem mohla také vytéct sklovina z prasklé nebo přeteklé pánve.
• 1.2.7 brána tavící pece byla uzavírána šamotovou deskou s manipulační dírou.

1.3 tavení skla

• 1.3.1 pánve, pánvičky mísovitého tvaru různě vysoké i široké, silnostěnné, ze šamotové hmoty. Často v nich jsou natavené zbytky skla.
• 1.3.2 kroužky/věnečky mají menší průměr než pánev, plavou na hladině skloviny a zabraňují pronikání nečistot ze stěny pánve nebo klenby pece směrem do středu pánve, ze které sklář nabírá sklovinu. Používají se dodnes.
• 1.3.3 spona je konkávní tenká šamotová placka, nahoře oblá a zobákovitě přehnutá. Zavěšovala se dovnitř na okraj pánve do místa, kde okraj praskl, aby nevytekla sklovina.

1.4 nástroje a pomůcky k tvarování a hutnímu dekorování výrobků

• 1.4.1 optické předformy, formy ke zhotovování optického dekoru na foukaných výrobcích. Jsou z různých hlín (červenice), ze šamotových hmot, tedy z toho, co měli k dispozici. Dělaly se nabalením keramické hlíny na předem připravené dřevěné jádro. Na vnitřních stěnách je plastický dekor, který se otiskl do povrchu skla. Formy byly vymazávány pryskyřicí, ta byla při foukání spálena. Na vnějších stranách jsou 1-2 vodorovné drážky ke svázání drátem. Formy byly zpravidla dvoudílní. Složitější formy mají napevno místy provrtané dírky.
• 1.4.2 nářadí ke zhotovení vlnité výzdoby žhavého vlákna navíjeného na vyfouklý tvar je šamotové individuálního tvaru (např. podlouhlý na horní ploše s vytvarovaným zubořezem/cikcakem, ozubené kolečko, radélko, atd.).
• 1.4.3 raznice k provádění výzdoby tzv. malinami na žhavém nálepu foukaného skla. Známe je z Dolního Saska nebo Dolního Rakouska.

1.5 chlazení skla

• 1.5.1 chladící hrnce, ve kterých probíhalo chlazení výrobků po jejich zhotovení. Byly soudkovité, rozměrné, cihlově režného charakteru, bývají i zdobené, a často jsou zaměňovány s užitkovou keramikou, které se tvarem podobají. Byly umisťovány v komoře chladící pece naležato. Prasklé hrnce si skláři drátovali, často na nich jsou reparační dírky i s kouskem drátku.

2. hmotné prameny vzniklé tavením skla a jeho zpracování (ne samotné výrobky) – tato kategorie je pro neodborníka těžko zařaditelná do skupin. Často je používán termín nístějové sklo, skleněný odpad, i když to ne vždy vystihuje charakter nálezů.

2.1 frita šedě, černě zbarvená, porézní, napěněná hmota, s kousky dřevěného uhlí a nečistot, malé hmotnosti, mnohdy spečenina/stavenina sklářského kmene (prokřemenělý pískovec/křemenec/drcený křemen, popel, dřevěné uhlí), vzhledu amorfního kompaktu s nepatrnými skelnými místy, některé staveniny mají část povrchu skelného, zesklovatělého.

2.2 nístějové sklo je již utavené sklo/sklovina, tzn. v tekutém stavu, která vytekla z pánve. Má různé barvy a vzduchové bubliny, případně i vměstky žáromateriálů z pánve, z klenby nebo podlahy pece.

2.3. sklo

• 2.3.1 sklo zpěněných a jiných amorfních tvarů může jít o sklovinu vybranou z pánve a vyklopenou do vody, čímž dostane napěněný vzhled (důsledek prasklé pánve nebo špatně utaveného skla). Sklo jako zbytek ze dna pánve – po jejím vystydnutí sklo na dně popraská, pak je ostrohranné.
• 2.3.2 skleněné kapičky, kuličky a amorfní zaoblené tvary patří sem drobné sklo ve tvaru kapek, kuliček apod. Jejich vznik je dosud neobjasněn.
• 2.3.3 skleněné výrobky se nachází v torzálním střepovitém stavu. Výjimečně při výzkumu novověkých hutí lze nalézt intaktní výrobky.
• 2.3.4 odpad ze zpracování výrobků jedná se hlavně o odpad z tvarování (odstřižky při vytváření nálepů – uch, úchytek, noh). Dále hlavice, tj. část vyfouknutého skla přesahující při foukání nad formu, které se odstraňuje za tepla osekáním nebo odtavením; za studena opuknutím (tenkostěnné sklo). Ve sklárnách se recykluje a recyklovalo přetavováním jako součást vsázky, proto ne vždy jsou nalézány zlomky výrobků. Dál sem patří kousky skla odstříhávaného z píšťaly při nabírání velkého množství skloviny. Ale i ty byly přetavovány.
• 2.3.5. nezařaditelné/nezařazované různé taveniny amorfních tvarů a barev, také nístějové sklo.                       

Dále skláři samozřejmě používali kovové nářadí a další pomůcky.

 

Vlastní terénní průzkum lokalit
Nashromážděné prameny dávaly dobré vyhlídky na úspěšnou lokalizaci dvou skláren s ohledem na časové možnosti projektu a možnosti povrchových sběrů (Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” a Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá”). Naše lokality se dochovaly pouze ve stopách z výroby (tj. nemáme zde skelmistrovský dům, obydlí tovaryšů apod.). Provedené sběry materiálu ovšem ještě nemusejí přesně identifikovat polohu samotné hutě, která mohla mít i užší vazbu na dvůr. Spousta terénních stop po zániku sklárny zanikla, např. v důsledku výstavby cest atd.
Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá”: Lokalita  se nachází na terase v zalesněném fluviálním údolí na pravém břehu potoka Bystrá v údolí mezi Noříčí a Velkou Stolovou horou v nynější místní části Šajtárky, zhruba v místě zvaném Vyrubanina (viz mapa 3, 12). Na terase nebyly zaznamenány žádné povrchové doklady nemovitých objektů, ani jejich terénní náznaky. Na okraji terasy však byly směrem k potoku viditelné nepravidelné hromady tmavě šedohnědé hlíny, obsahující velké množství fragmentů skla, pánví ze sklářské pece, keramiky a uhlíky – pravděpodobně se jedná o odpadní akumulace (viz tabulka 1). Povrchovým sběrem byly doloženy fragmenty čirého i barevného skla modrozelené až zelené barvy, stolní keramiky, frity (viz tabulka 1:1) a úlomky sklářských pánví. Mezi nimi jsou jak úlomky pánví se zbytky skla (viz tabulka 1:2), tak samotné střepy (zpravidla značně iridované). Jedná se zpravidla o střepy dutého skla, případně o zbytky hutně tažených skleněných nití. Fragmentarizace artefaktů (z 90 % nálezy nedosahují velikosti 3 cm2) odpovídá sekundárnímu odpadu. Hromady se v průběhu času sesouvaly přes hranu terasy a rozptylovaly se po pravém i levém břehu potoka.
Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství”: Lokalita je umístěna v intravilánu obce od roku 1770, kdy Karel Konvička přenesl huť přímo do Kunčic do budovy hutního statku č. 70, kde byl zároveň zřízen hostinec (viz mapa 5-9). Během povrchového průzkumu byly nalezeny fragmenty skla (viz tabulka 2:4, 5, 7; viz tabulka 3), sklářských pánví (viz tabulka 2:6, 8, 9), stolní keramiky a sklářského odpadu. K zajímavostem patří i střepy hutně tvarovaného skla formovaného kleštěmi vytvářejícími plastické žebrování. Tyto střepy jsou vzniklé benátskou technikou, která se v českých zemích rozvíjela především v 18. století, ale své místo měla i v pozdější době (např. u lustrů po celé 19. století). Nalezené skleněné střepy byly převážně z čirého (mírně do zelena zabarveného) skla, ovšem jsou zde i úlomky hutně deformovaného čirého, bleděmodrého nebo fialového skla, dále teplem deformovaný skleněný odpad. Jsou mezi nimi i části drobnějších nádobek z čirého skla zbarveného do fialové, dále modrozelené až zelené barvy. Kromě skleněných střepů zde byly nalezeny i střepy keramické. Několik keramických střepů dokládá existenci hrnců, které mohly sloužit nejen jako varní, ale také jako skladovací nádoby, a hrnků, které sloužily k pití, vyrobené na hrnčířském rychlotočivém kruhu, vnitřně glazovaných zelenou a transparentní olovnatou glazurou. Mezi nálezy vyčnívá valoun žilného křemene a zlomek křemence (viz tabulka 2:11, 14).

 

Přírodovědná analýza archeologických nálezů
Doc. Dr. Ing. Dana Rohanová z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze na Ústavu skla a keramiky provedla analýzu (viz tabulka A1) pěti zlomků skla z lokality Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” (viz tabulka 3). Tato analýza byla vykonána pomocí rentgenfluorescenční spektroskopie (XRF), která umožňuje kvantitativní i kvalitativní analýzu prvkového složení materiálu. Je to jedna z nejrozšířenějších metod pro nedestruktivní prvkovou analýzu, která nachází uplatnění v oblasti průzkumu archeologických sbírkových předmětů. Metoda je využitelná pro průzkum předmětů za účelem jejich identifikace, dále pak pro rozbor produktů degradace vlivem prostředí a průzkum změn způsobených předchozími zásahy (tj. předchozí analýzy, konzervace, restaurování apod.). XRF analýza (viz tabulka A1) je citlivější než např. elektronová mikrosonda. Na základě získaných výsledků je pak možné stanovit např. vhodné konzervační a restaurátorské postupy.

^{Tabulka A1: Výsledky XRF analýzy vybraných nálezů z lokality Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství”, provedené doc. Dr. Ing. Danou Rohanovou z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze na Ústavu skla a keramiky.}

^{Graf 1: Diagram ukazuje poměr Na2O/P2O5 (oxid sodný/oxid fosforečný) který odráží vývoj technologie výroby skla. Potvrdilo se, že některá skla z oblasti Josefova údolí patří z hlediska technologického vývoje k nejstarším, protože neobsahují Na2O, tedy žádnou příměs rafinačního činidla (NaCl - chlorid sodný). Sklo ze Stříbrnic, Pustých Žibřidovic a Nové Seninky obsahuje od 0,5 do 1,8 hm. % Na2O. Největší množství Na2O bylo přidáno do skla z Kunčic pod Ondřejníkem „Huťařství“, kde v některých zlomcích přesáhl obsah 2-4 hm. %. V době renesance se množství NaCl v čase zvyšovalo. Zlom nastal s příchodem barokní sklářské technologie (přelom 17. a 18. století), kdy se příměs NaCl snížila na minimum zavedením nového rafinačního činidla (As2O3 - oxid arsenitý). V barokním skle ze Smrčné u Jihlavy a z Hostětínek byla příměs soli snížena (cca 0,5 hm. % Na2O) nebo nebyla přidána vůbec (Pozn.: Výsledky analýz skel z Kunčic pod Ondřejníkem „Huťařství“ provedené Doc. Dr. Ing. Danou Rohanovou (viz graf 1-2, viz tabulka 3, viz tabulka A1) byly srovnány s výsledky analýz z renesančních a barokních skláren na Moravě (SEDLÁČKOVÁ – ROHANOVÁ et al. 2016, 236-238, Fig. 173, Diagram 6-7)).}

^{Graf 2: Poměr CaO/P2O5 (oxid vápenatý/oxid fosforečný) v grafu 2 ukazuje, že podíl popela klesal s časem téměř lineárně. Dále, že CaO a P2O5 jsou "svázány" s přidaným popelem, za předpokladu stabilní příměsi CaCO3 (uhličitan vápenatý).}

Rozbory skla z bývalých skláren z 2. poloviny 16. až konce 18. století ukázaly, že na počátku sklářské kmeny tvořil písek, popel a potaš (Josefovo údolí). Ve 2. polovině 16. století sklářské kmeny obsahovaly příměsi vápence a sodné soli (NaCl) a klesal podíl přidaného popela (Kunčice pod Ondřejníkem "Huťařství"; viz tabulka 3, viz tabulka A1, viz graf 1-2). V první polovině 18. století se popel přestal používat a CaO (oxid vápenatý) se přidával pouze ve formě vápence a zvýšil se podíl SiO2 (oxid křemičitý; až přes 70 % hm.). Sodná sůl byla přítomna ve velmi malých množstvích (do 0,8 hm. %) pravděpodobně přídavkem surové potaše. Jako rafinační činidlo byl přidán oxid arsenitý (až 0,8 % hmotn.). Aplikace MnO2 (oxid manganičitý - pyroluzit) v barokním skle pro odbarvování nebyla analýzami objasněna. Bylo také zjištěno, že purpurový nádech barokního skla nebyl způsoben solarizací, ale že byl zbarven přirozeně díky surové potaši, která nebyla zcela čistá (SEDLÁČKOVÁ - ROHANOVÁ et al. 2016, 236-238).

 

Možné surovinové zdroje

Zdroje materiálu pro práci našich podbeskydských hutí jsou dosud neúplně zodpovězenou otázkou. Objemy a místa získávání suroviny zvláště u „lesních“ lokalit nabádají k opatrnosti. Do obrazu sklářské krajiny a života v ní nesmíme zapomenout zařadit také případné nové cesty (úvozy), místa těžby a osoby podílející se na celém procesu. Nevíme také přesně, zda tyto úkony neprobíhaly sezónně (alespoň ve starší fázi), jako tomu bylo např. při získávání železné rudy. Můžeme předpokládat také vznik nových komunikací, samozřejmě zejména pro lokality vzniklé plánovitě v dosud nevyužitém území (KNÁPEK 2014, 55).
Krom přítomnosti lesních komplexů umožnila tedy rozvoj sklářství určitého regionu zejména jeho místní geologie, byla-li bohatá na křemen jako surovinu pro výrobu. Pro námi sledované území je výzvou lokalizace zatím málo známých zdrojů hlavní suroviny pro výrobu, tedy křemene, který byl posléze drcen ve stoupách, k nimž náležely rybníčky (stupníky), jež jim dodávaly energii. Pro výrobu sklářského kmene se používal křemenný písek, jako tavivo pak potaš a další přísady. Křemen byl do huti dopravován potahy a drcen ve stoupě za pomoci dřevěného okovaného tlouku, zvedaného soustavou pák a převodů. Vyrábělo se draselnovápenaté sklo, které bylo poměrně tvrdé. Je prokázána i snaha o náročnější výrobu skla benátského, ovšem tento typ se nejspíše nepovedlo dlouhodobě vyrábět (ŠTĚPÁN 2002, 2-3).
Mezi osadami Samčanka a Podolánky se severozápadně od bezejmenného vrcholu (924 m n. m.) nachází lokalita Zlaté ďury u obce Čeladná, popisovaná PAVLICOU (1978). Ten možnost výskytu zlata vyvrací a považuje ji za záměnu zlata s pyritem, který je obsažen ve tmelu slepence. Krátké štoly s menšími komorami vyražené v hrubozrnných křemitých slepencích istebňanského souvrství sloužily k těžbě sklářské suroviny pro účely některé z místních sklářských hutí, jak prokázal POLÁŠEK (2005), který nalezl zbytky sklářské huti v navazujícím údolí u Velkého potoka (LENART 2017, 26), tj. sklárna “Stará huť u Břestový” (viz výše; viz mapa 10). Byly nalezeny úlomky výmazu pánve s roztavenou sklovinou. Výroba byla patrně přerušena náhle, aniž došlo ke spotřebování sklářského kmene (POLÁŠEK 2005, 36-47). Dále na povrch vycházejí úlomky a hrudky skelné hmoty, natavené zlomky pískovce a úlomky cihel. Sondáží a ve splachu nad potokem byl získán obdobný materiál. Podařilo se zachytit zlomky keramiky ze 17. století. V huti se vyrábělo nejen tzv. divoké lesní sklo, ale i sklo barevné (žlutohnědé i modré). V této nebo blízké lokalitě byla zřejmě vyráběna i potaš. Dochovaly se i stopy po odtokovém kanálu od areálu hutě. Surovina pro “Starou huť u Břestový” byla získávána na jihovýchodním výběžku Samorostlého, kde jsou patrné stopy po těžební činnosti. Rozpadavé slepence obsahují velké množství mléčně bílých oblázků křemene, potažených pyritem. Tato sklárna existovala nejméně 9 let (1671-1680), zanikla 16. června 1680 nebo až 11. srpna 1680 (JANÍČKOVÁ 2010, 28-29; POLÁŠEK 2002-2006, 72-73).
Na řadě míst v okolí jsou více či méně patrné stopy po těžební činnosti suroviny – rozpadavé slepence obsahují velké množství mléčně bílých oblázků křemene, potažených pyritem, které byly na tomto místě těženy pro skelnou huť. Z druhé strany hřebene nad touto plochou je strmá skalní stěna, výrazné skalní žebro, z velkých pískovcových bloků s řadou puklin. Starý místní název pro tuto trať je „Zlate ďury“. Pojmenování je připomínka po neúspěšné prospekci zlata ve slepencích při kopání křemenných valounů. Krystalky pyritu ve tmelu slepenců prospektory svedly k domněnce, že se jedná o zlato. Přibližně 20 m nad stěnou v severním svahu začíná výchoz téměř souvislého skalního žebra, tvořeného lavicemi istebňanských pískovců a slepenců, jež spadají do svahu při průměrném sklonu 15° jihozápadním směrem. Čelní stěna skalního žebra je odlučnou stěnou rozsáhlého fosilního sesuvu. Ve spodní části tohoto žebra jsou lidskou činností vyhloubeny ve slepencích 4 dutiny. Ve spodní části vrstev jsou valouny křemenu až 25 cm velké, směrem vzhůru se zmenšují až na průměr 4-5 cm (POLÁŠEK 2005, 36-47; POLÁŠEK 2002-2006, 73). Nemůžeme vyloučit, že v této lokalitě v průběhu 16.-17. století, i dříve, probíhala neúspěšná těžba zlata, kterou vystřídala těžba křemene pro nedalekou skelnou huť na Velkém potoku nebo pro naši huť v Kunčicích pod Ondřejníkem.
Výchoz Mankovy skály exponuje asi 3 m mocný a cca 7 m dlouhý sled heterogenního hrubozrnného vrstevnatého slepence s masivními až 60 cm velkými bloky štramberských vápenců. Slepencová poloha vytváří výraznou výspu nad soutokem Bačova potoka s jeho pravostranným bezejmenným přítokem (KAŠING – LENART – SCHUCHOVÁ – SKUPIEN 2021, 52, 54). Tyto slepence světle šedé barvy, s kompaktní a psefitickou strukturou, obsahují převážně klasty detritického organogenního vápence, poté pískovce a vzácně i klasty fylitu. Ve slepencové poloze exponované v jeskyni v Mankově skále byly identifikovány kalcitové žilky s mocností 0,5–5 cm (KAŠING – LENART – SCHUCHOVÁ – SKUPIEN 2021, 54). Klasty pískovce (KAŠING – LENART – SCHUCHOVÁ – SKUPIEN 2021, 54, 55, obr. 3: B, B´) mají karbonátový tmel a jsou složeny z křemene, K-živce, kalcitu, glaukonitu, muskovitu, biotitu a opakních minerálů. Křemen vykazuje undulózní zhášení a je xenomorfně omezený. Současný stav skalky s otvorem interpretovaným jako jeskyně by se mohl budoucím průzkumem ukázat pozůstatkem drobné těžby, která narušila původní krasovou puklinu.
V potoce Bystrá poblíž Trojanovic je odkrytý unikátní profil v pelických uloženinách vyšší části slezské jednotky. Dokumentovaná část profilu nepatrně přesahuje 300 m a odpovídá nejvyšší úrovni spodní křídy (svrchnímu albu) reprezentující lhotecké souvrství, a končí ve svrchní křídě mocným a souvislým pásmem písčitého flyše godulského souvrství (coniak) (MATÝSEK – SKUPIEN 2005a, 30; 2005b, 34). Ve složení jílové frakce, i přes značné omletí vzorků, byl v sedimentovaných preparátech zjištěn vysoký obsah křemene (MATÝSEK – SKUPIEN 2005a, 32). Profil poskytuje biogenní textury na bázi ojedinělých písčitých vložek v pelitech nebo v úsecích rytmického písčitého flyše (SKUPIEN – BUBÍK – MIKULÁŠ – VAŠÍČEK 2005, 48). V nižší části mazáckého souvrství se objevuje sekvence písčitého flyše se zelenošedými pískovci a světlými pískovci ostravického typu. Ve spodním oddílu godulského souvrství se často objevují mocné polohy písčitého flyše. Tento 300 m mocný profil dále pokračuje mocným písčitým flyšem středního oddílu godulského souvrství o mocnosti téměř 700 m. Převažují zde pískovce s ojedinělými vložkami šedých jílovců. V profilu převažuje středně až hrubě rytmický písčitý flyš, naproti tomu chybí jemně až středně hrubě rytmický flyš s pravidelným střídáním pelitů, prachovců a pískovců (SKUPIEN – BUBÍK – MIKULÁŠ – VAŠÍČEK 2005, 49-50). Výše zmíněné ostravické pískovce vystupují v korytě Bystrého cca 600 metrů po proudu od polohy identifikované hutě. Díky jejich složení a blízkosti výchozu jsou možnou křemennou surovinou pro tuto huť, což se však doposud v haldovině hutě nepodařilo prokázat.
V materiálu z povrchových sběrů na haldě v lokalite Huťařství byly identifikovány dva pravděpodobné zbytky vstupní suroviny. Jedná se o valounek žilného křemene (viz tabulka 2:11) odpovídající svým charakterem křemeni přítomnému v glacigenních sedimentech, které se v kontextu hukvaldského panství vyskytují na SZ svazích Palkovických hůrek a v Příborské pahorkatině (výskyty vzdáleny cca 15 - 20 km po historických komunikacích). Druhým nálezem pravděpodobné křemenné suroviny je ostrohranný úlomek mikušovického rohovce (viz tabulka 2:14) který se hojně nachází na svazích Skalky cca 700 m daleko od haldy hutě.

 

Závěr

Projekt Sklárny Geoparku Podbeskydí a jejich surovinové zdroje se soustředí na doložení chodu a přesnou lokalizaci menších skláren, které v daném regionu fungovaly od počátku 17. století až do počátku 19. století. V první etapě výzkumu byly vytipovány lokality v oblasti hukvaldského panství, u dvou z nich (Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá” a Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství”) byla potvrzena jejich přesná poloha, proveden prvotní povrchový sběr a vybrané nálezy byly podrobeny přírodovědné analýze (viz tabulka 1-3, viz tabulka A1; viz graf 1, 2). Práce na tématu by však měla pokračovat i v budoucnosti, a to s cílem vytvoření co možná komplexního obrazu tohoto fenoménu v celém regionu. Další fáze projektu bude i vyjasnění vztahů, stejně jako doložení kontinuity skláren a případně i jejich vazba ke sklárnám v přilehlém okolí, na meziříčsko-rožnovském nebo vsetínském panství. Na lokalitách, které byly potvrzeny průzkumem, a byl proveden prvotní povrchový sběr, se plánují další pokročilejší formy archeologického výzkumu.
Budoucí bádání a precizování našich poznatků by mohlo a mělo přinést, jak je snad patrné z textu článku, ucelený soupis pozůstatků sklářské historie v celém území Geoparku Podbeskydí. Jde však o rozsáhlou práci sledující mnoho aspektů dobového života a vztahů. Stopa historického sklářství se do krajiny otiskla na některých místech různými způsoby a lze ji stále ještě sledovat a oživovat i přes její postupné mizení.

PŘÍLOHY

Tabulka 1: Vybrané nálezy z lokality Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá” na přírodovědné analýzy, které byly provedeny na Vysoké škole Báňské na Hornicko-geologické fakultě

Tabulka 2: Vybrané nálezy z lokality Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” na přírodovědné analýzy, které byly provedeny na Vysoké škole Báňské na Hornicko-geologické fakultě

Tabulka 3: Vybrané nálezy z lokality Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” na přírodovědné analýzy, které provedla doc. Dr. Ing. Dana Rohanová z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze na Ústavu skla a keramiky

Mapa 1: Komenského mapa Moravy z roku 1627; modrým kroužkem je označena sklárna v Kunčicích pod Ondřejníkem (zdroj:  I-1-173_1 Comenius, I. A. Blaeu, Guiljelm, Moravia marchionatus, Amsterodam),
https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sbirka1&idrastru=I-1-173_1

Mapa 2: Vischerova mapa Moravy z roku 1692; modrým kroužkem je označena sklárna v Kunčicích pod Ondřejníkem (zdroj: I-1-140 Vischer, G. M.; Tscherning, Johannes. Moravia marchionatuset delineatus),
https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sbirka1&idrastru=I-1-140

Mapa 3: Výřez znázorňující polohu kunčické sklárny (“Stari huty”) na potoku Bystrá v nynější lokalitě Šajtárka (zdroj: Zemský archiv Opava, pracoviště Olomouc, fond „Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříž“, inv. č. 59 516 – katastrální mapa Trojanovic od J. A. v. Grünenberga, o. 1770; Podle: Štěpán 2002, mapa na s. 12)

Mapa 4: Výřez znázorňující polohu sklárny “pod Malým Smrčkem” (zdroj: I. vojenské (josefské) mapování - Morava, mapový list č. 56),
http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=mo&map_list=m056
a: Pravděpodobná lokalizace sklárny “pod Malým Smrčkem” zasazená do současné mapy, https://mapy.cz/zemepisna?x=18.3299074&y=49.5108875&z=14

Mapa 5: Pohled na sklárnu Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” (zdroj: Kunčice pod Ondřejníkem - Gross Kuntschitz - Welka Kunčica; Císařské povinné otisky stabilního katastru 1:2880 - Morava a Slezsko, rok 1833, 1425-1-VIII),
https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=ciom&idrastru=B2_a_6MS_1425-1_8

Mapa 6: Pohled na majetek Jana Konvičky, kterému patřila sklárna Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” => v modrém kroužku. Červeně tečkované je místo lokalizace haldy, která je patrná do dnešních dnů (zdroj: Indikační skica stabilního katastru, identifikátor - MOR284318330, signatura - 2843, rok 1833), https://www.mza.cz/indikacniskici/skica/detail/4034

Mapa 7: Pohled na místo, kde stávala sklárna Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství”. Dnes je na jejím místě Penzion Huťařství a stále je u cesty patrná halda (zdroj: https://ags.cuzk.cz/archiv)

Mapa 8: Místo bývalé sklárny Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” zachyceno na leteckých měřičských snímcích z roku 1946 a 1962. Napravo modře vyznačena halda, která je na snímcích patrná díky porostovým příznakům (zdroj: a: 1946, název: WMSA08.1946.FRYO97.08119, pořízení snímku: 01.07.1946 10:00:00 (UTC), klad map 1:5000: FRYO97;
https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1946.FRYO97.08119
b: 1962, název: WMSA08.1962.FRYO97.00023, pořízení snímku: 20.04.1962 10:00:00 (UTC), klad map 1:5000: FRYO97;
https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1962.FRYO97.00023)

Mapa 9: Místo bývalé sklárny Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství” zachyceno na digitálním modelu reliéfu DMR 5G Z-factor 20. Napravo modře vyznačena halda (zdroj: https://ags.cuzk.cz/av/)

Mapa 10: Místo bývalé sklárny “Stará huť u Břestový” na jižním svahu Smrku nad soutokem Velkého a Čeladenského potoka (zdroj: III. vojenské mapování, 1:25000, mapový list 4261_1; http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=3vm&map_region=25&map_list=4261_1).

Mapa 11: Pohled na majetky sklenovského starosty Jana Smolíka, na jehož pozemku byly koncem 19. století nalezeny základy budov, kusy skloviny a vrstvy popela naproti hradu Hukvaldy => v modrém pásu (zdroj: Indikační skica stabilního katastru, identifikátor - MOR240718330, signatura - 2407, rok 1833); https://www.mza.cz/indikacniskici/skica/detail/3409

Mapa 12: Výřez znázorňující polohu sklárny (Offic Vitrar) Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá” (zdroj: Müllerovo mapování - Morava, mapový list č. 12); http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=mul&map_region=mo&map_list=m012

a: Lokalizace sklárny Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá” zasazená do současné mapy; https://mapy.cz/zemepisna?l=0&x=18.3222308&y=49.5271433&z=13

Mapa 13: Území Národního geoparku Podbeskydí s čísly vyznačenými sklárnami zmíněnými v textu (zdroj: www.mapy.cz). Modře jsou označené sklárny, na kterých jsme provedli terénní průzkum, sběr a analýzu materiálu (1 - Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství”, 2 - Kunčice pod Ondřejníkem “Bystrá”). Čísla 4-7 jsou mimo území geoparku, ale do budoucna je plánujeme ověřit také, protože se jedná většinou o přesun sklárny č. 1, tedy Kunčice pod Ondřejníkem “Huťařství”, navíc je možné, že využívaly suroviny z území geoparku. Sklárna č. 3 “Dolní Sklenov” ověřena nebyla zejména z časových důvodů, a vymyká se i obdobím - středověk, ostatní sklárny jsou novověké. Přesnější lokalizaci se nám v pramenech zatím nepodařilo dohledat. Nalezli jsme o ní pouze jednu zmínku. Je pravděpodobné, že pokud sklárna byla vůbec založena a fungovala, tak neměla dlouhého trvání. Na sklonku 13. století by na našem území taková sklárna neměla koho zásobovat a poptávka po skle nebyla. Hrady na to nebyly ještě ani uzpůsobené. Ve středověkém Německu takové sklárny vznikaly při klášterech, které zásobovaly sklem do vitráží. Nebo je také možné, že v pramenech uváděná struska je pozůstatek po zpracování železa. Strusky po sklářské i železářské výrobě si mohou být na první pohled podobné. Relikty v terénu po středověké sklárně jsou dnes velmi těžko rozpoznatelné a to i na místech, u kterých víme naprosto přesně, kde sklárna stála. Aby byla např. odpadní halda viditelná na lidarových snímcích, musela by být obrovská jako v případě Kunčic pod Ondřejníkem “Huťařství” (viz mapa 9). Z těchto důvodů bylo pro potřeby tohoto projektu od pátrání po této sklárně upuštěno.

Legenda: 1 - “Huťařství”, 2 - “Bystrá”, 3 - Dolní Sklenov, 4 - “Stará huť u Břestový”, 5 - “pod Malým Smrčkem”, 6 - “Chladná voda pod Šorštýnem”, 7 - “Nová huť pod Smrkem - Studenčany”.

 

Použitá literatura

• ^{ČÁNI, J. 2018: Areály zaniklých novověkých skláren jako předmět zájmu archeologické památkové péče. Zprávy památkové péče, roč. 78/2018, č. 4, Praha, s. 340-405. ISSN 1210-5538}

• ^{GELNAR, M. 2012: Typologie reliktů sklářských hutí a průvodních hmotných pramenů určujících správnost jejich interpretace. Archeologia technica – zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami XXIII, 2012, s. 51–71.}

• ^{JANÍČKOVÁ, K. 2010: Výskyty drahých kovů ve střední části Moravskoslezských Beskyd – mýty a skutečnost. rkp. bakalářské práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, Katedra geologie, 57 s., 2010.}
• ^{JEDLIČKA, J. – KNÁPEK, A. 2017: Stavba repliky středověké sklářské a pomocné fritovací pece v Havlíčkově Brodě – východiska, konstrukce, stavba. Sklář a keramik 5-6/2017, s. 100–104, 116, 117.}
• ^{KAŠING, M. – LENART, M. – SCHUCHOVÁ, K. – SKUPIEN, P. 2021: Krasové jevy ve slepencové poloze palkovického souvrství slezské jednotky vnějších Západních Karpat. Geoscience Research Reports, Czech Geological Survey, Vol. 54, 1/2021, Praha, s. 51-61. ISSN 2336-5757 (online), ISSN 0514-8057 (tisk). DOI 10.3140/zpravy.geol.2021.6}
• ^{KNÁPEK, A. 2014: Sklářská krajina Vysočiny. In: Sklářství na Vysočině a Dolním Rakousku, Sborník příspěvků z česko-rakouského odborného semináře, s. 49-67, Havlíčkův Brod.}
• ^{KNÁPEK, A. – KVITA, D. 2014: Stopy historické železnorudné těžby v Podbeskydí. 55 s. Geopark Podbeskydí.}
• ^{LENART, J. 2017: Vliv historické těžby železných rud v Podbeskydské pahorkatině a Moravskoslezských Beskydech na současný reliéf. Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, roč. 24, č. 1-2, s. 21-27, Brno.}
• ^{MATÝSEK, D. – SKUPIEN, P. 2005a: Mineralogie křídových aleuropelitů z profilu Bystrý potok (slezská jednotka, vnější Západní Karpaty). Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku 12 (1), s. 30-33, Brno. ISSN 1212-6209}
• ^{MATÝSEK, D. – SKUPIEN, P. 2005b: Fosforitové konkrece ve svrchní křídě Slezské jednotky. Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku 12 (1), s. 34-36, Brno. ISSN 1212-6209}
• ^{PAVLICA, J. 1978: Zlaté jámy v Moravskoslezských Beskydech. Těšínsko, roč. 21, č. 2, s. 3-4.}
• ^{POLÁŠEK, A. 2005: Zakládání výrobních objektů a kolonizace v oblasti horního toku řeky Ostravice ve světle hraničních sporů. Archeologie Moravy a Slezska 5/2005, s. 36-47.}
• ^{POLÁŠEK, J. 2002-2006: Tradice výroby a zpracování železa v Beskydech a Pobeskydí. Plavení dřeva a zaniklé výrobní objekty v oblasti moravskoslezských a slezských Beskyd. Výzkumný úkol 401 – Územní plošný a oborový výzkum industriálního dědictví. Národní památková ústav, 93 s.}
• ^{PUSTKA, A. 1938, reprint 1994: Staré paměti Kunčic pod Ondřejníkem. 119 s. Kunčice pod Ondřejníkem.}
• ^{SEDLÁČKOVÁ, H. – ROHANOVÁ, D. et al. 2016: Renaissance and Baroque glass from the central Danube region. 333 s., Brno. ISBN 978-80-905546-5-8}
• ^{SKUPIEN, P. – BUBÍK, M. – MIKULÁŠ, R. – VAŠÍCEK, Z. 2006: Nová biostratigrafická a ichnologická pozorování z křídových sedimentů u Frenštátu pod Radhoštěm. Zprávy o geologických výzkumech v roce 2005 12 (1), s. 48-50, Praha. ISSN 0514-8057}
• ^{ŠPANIHEL, S. – VALOUŠKOVÁ, K. – MAŠLÁŇ, P. 2017: Lesní sklárny na Valašsku – I. etapa. Sklář a keramik 7-8/2017, s. 148-153, 163.}
• ^{ŠPANIHEL, S. – VALOUŠKOVÁ, K. – MAŠLÁŇ, P. 2018: Lesné sklárne na Valašsku – Úvod do problematiky. In: STAŠŠÍKOVÁ-ŠTUKOVSKÁ, D. (zost.) 2018: Historické sklo. Multidisciplinárne o historickom skle III, s. 251-262, 345-371, 373, 403, Bratislava. ISBN 978–80–570–0399–1}
• ^{ŠPANIHEL, S. – VALOUŠKOVÁ, K. – MAŠLÁŇ, P. 2019: Projekt Lesní sklárny na Valašsku –úvod do II. etapy. Interdisciplinární výzkum sklářské produkce v 17. až 19. století. In: URBANOVÁ, S. – DOKOUPIL, L. – IVÁNEK, J. – PUMR, P. (eds) 2019: Valašsko - historie a kultura II. Obživa, s. 266-276.}
• ^{STĚPÁN, V. 2002: Dějiny sklářství na panství Hukvaldy. Těšínsko, roč. XLV, č. 3, s. 1-14, 2002, Český Těšín. ISNN 0139-7605}
• ^{WOLNY, G. 1835: Die markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historish Geschildert. I. Band, prerauer Kreis.  Opauer Kreis, 486 s., Brno}
• ^{ŽALOUDÍK V. 1984: Historie lesů II. a III. Cyklus 1969–1970 a 1980, LHC Vsetín a Jablůnka LZ Vsetín, Lesprojekt pobočka Frýdek-Místek.}

 

* Studie byla podpořena Ministerstvem životního prostředí na základě smlouvy o dílo s evidenčním číslem 220114 z centrální evidence smluv, uzavřené s ředitelem odboru ochrany horninového a půdního prostředí RNDr. Martinem Holým (zástupce pro věcná jednání: RNDr. Mgr. Martin Hrubeš) a Ing. Daliborem Kvitou, předsedou Spolku Hájenka a Národního Geoparku Podbeskydí.
Muzeum Novojičínska zajišťovalo odbornou část (archeologie, historie, geologie).

Mgr. Knápek Radka (Muzeum Šipka Štramberk, Muzeum Novojičínska, p. o.)
Mgr. Knápek Aleš (Muzeum Novojičínska, p. o.)
Ing. Jiří Mališ, Ph.D. (VŠB-TU Ostrava)
Ing. Dalibor Matýsek, Ph.D. (VŠB-TU Ostrava)
Ing. Kvita Dalibor (Spolek Hájenka, z. s.; Národní Geopark Podbeskydí)

---

Analýzy provedené v roce 2022

Vyhodnocení vzorků z archeologického průzkumu provedené VŠB-TU, Hornicko-geologickou fakultou, Katedrou geologického inženýrství, doc. Ing. Jiřím Mališem, Ph.D. (8,1 MB)

Vyhodnocení analýz vzorků skel z Kunčic pod Ondřejníkem a Bystré provedené Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze, Ústavem skla a keramiky, doc. Ing. Danou Rohanovou, Ph.D. (0,6 MB)