Článek vznikl díky podpoře a poznatkům získaným během pobytu realizovaného v rámci programu Erasmus+ (KA1 – Learning Mobility of Individuals – School education, Adult education and Vocational education and training) ve dnech 7.-10.7.2024.
STARÝ JIČÍN - VÝVOJ A STRUKTURA SÍDLA NA SEVEROVÝCHODĚ MORAVY
Na základě dosavadních znalostí o Starém Jičíně byla zkoumána struktura sídla, které dosáhlo (a později ztratilo) statut města. Byly hledány jeho vazby k ostatním sídlům, vyhodnocována jeho funkce jako centra panství ve středověku a pak nastíněny jeho novověké rysy. Byl sledován vývojový proces, jak se ze sídla, jehož zásadní středověký význam se odvíjel od strategického významu hradu, vyvinul v současnosti směrem k pouhé středně velké obci. Cílem snah bylo nanést charakteristiku sídla a jeho vývoje jako podklad pro další urbanistická vyhodnocení k posouzení potenciálu následného směřování obce Starý Jičín. Sídlo bylo zkoumáno interdisciplinárním výzkumem v oblasti společenských věd. Bylo vyhodnocováno metodami historickými, urbanistickými, archeologickými a uměnovědnými.
Starý Jičín jako výsledek kolonizačního úsilí
Založení sídliště (Starý) Jičín spadá do třináctého století, které je dobou, kdy se prosazují společensko-technické umocněné rozsáhlým osidlovacím procesem. Dochází k rozsáhlým strukturálním změnám celého osídlení [5, 10]. Mezi českou šlechtou vyniklo několik rodin kolonizačními počiny na velkém území. V Podbeskydí tuto roli však nesl rod porýnských hrabat Hückeswagenů a prostřednictvím olomouckého biskupství také Schauenburků.
V procesu středověké kolonizace hrály významnou úlohu geografické faktory. Důležité byly např. výskyt brodu a komunikace [14, 8]. Podobnou paralelu lze najít v místech horských překážek při jejich úpatích (v Čechách např. sídla v Podkrušnohorských pánvích) [11].
Starý Jičín patří mezi ta sídla v zemích koruny české, která vznikla doslova na zeleném drnu. Archeologická a archeobotanická evidence nasvědčuje tomu, že byl založen v srdci lesního masivu, který v této části země spojoval bez přerušení výšiny Nízkého Jeseníku a Beskyd. Krom lesních řemesel byla tato krajina využívána jen pro několik komunikací spojujících moravské úvaly s úrodnou Slezskou sprašovou rovinou, krakovskou solí a baltským pobřežím. Spolu se silnou snahou po objevení nerostného bohatství, která přivedla kolonisty na Českomoravskou vrchovinu a do Jeseníků, byly právě komunikace a s nimi spojený obchod důležitou silou vedoucí k osidlování nových částí země. Potřeba stabilizace sídlištní sítě a zajištění její celkové vnitřní logistiky pak vedly souběžně k vytvoření plnohodnotně urbanizované krajiny se sítí vsí a hospodářských (poplužních) dvorů i v původně okrajových oikumenách.
Velmi podobný proces jako u Starojicka můžeme sledovat u Lichtemburských venkovských založení na Českomoravském pomezí. Na protoměstském rozvrhu s kostelem a panským sídlem, zde vznikly dnešní vsi Sázavka (hist. Smrdov) a Borová (dnes. Havlíčkova). Bruno ze Schauenburka se ostatně setkal se Smilem z Lichtemburka na křížové výpravě Přemysla Otakara do Prus a vydával listiny ohledně církevní správy Smilem založených sídlišť. Založením i urbanismem se Starému Jičínu částečně podobá i Žďár (nad Sázavou) o jehož vývoji nás výjimečně dobře informuje kronikář Jindřich. Cisterciáci zde poblíž kostela založili trhové sídliště (ozn. tehdy za forum) před rokem 1257. Po krátké době však bylo sídliště na příkaz opata přesunuto do míst dnešního města a místo něj zde bylo již okolo roku 1300 pole [5].
Transformace osídlení země v rámci velké středověké kolonizace 13. století, spojená se zánikem či přesunem některých sídlišť je dnes obecně doložena mnohými příklady. V blízkém okolí Starého Jičína se podobný koncept uplatnil u Příbora zakládaného také Hückeswageny, kdy zaniklo starší osídlení západně od města (s kaplí sv. Marka?) jež mělo být patrně doplněno také klášterem. Příbor pak byl nově lokován na pravidelném rozvrhu s kostelem v dominantní poloze nad řekou. Dosud ne zcela podložené náznaky dovolují uvažovat o stejném posunu také v případě Oder. Nejstarší sídlo srovnatelného vývoje jsou jižně od Starého Jičína ležící Hranice (pův. Bílý Kostel – Alba Eclessia/Weiskirchen). Byly založeny na okraji starého pohraničního hvozdu mezi Moravou a Slezskem a vznikly nově vedle pozdně hradištního hradu u Ústí (resp. Teplic n. B.). Také známý Štramberk prodělal složitý vývoj, kdy nejstarší sídlo stálo na nejvyšším (dnes neexistujícím [6]) vrcholu Kotouče. Druhé opevněné sídlo vzniklo na výběžku hlavního dvojvrší na skalce zvané dnes Jurův Kámen. Mezi nimi v sedle u vodního zdroje pak existovala osada. Tato sídlištní soustava, byla předchůdcem a částečně současníkem nově budovaného hradu a k němu přihrazeného městečka Štramberka patřících již nové vlně kolonizátorů z rodu Benešoviců erbu zavinuté střely. Všechny příklady ilustrují transformační proces konce 13. století a samého počátku století následujícího, kdy se uplatnily jak model lokační, tak přežil v jednotlivých případech model živelného růstu osídlení, který však zpravidla nevedl (díky lokálním limitům) k většímu rozvoji daného sídla. Pak zde samozřejmě existovaly také podniky nezdařené díky neklidné době konce 13. věku (Sekanka u Davle), nebo pro vyčerpání plánovaného potenciálu místa jak z hlediska zdrojů přírodních tak ekonomických (Vysoké Mýto - Staré Mýto) [12].
Hlavní otázkou Starojického urbanismu je jeho vývoj a vazba na panské sídlo. Apriori bylo téměř od počátků bádání přijímáno, že již v době první zmínky existoval hrad Ditschin. Sídlem Arnolda z Hückeswagen by však mohl být také dvorec u zděného kostela [1] byť nejstarší listina roku 1240 zmiňuje sídlo typu hradu (Castro nostro Ditschin).
Důležitou otázkou pro urbanismus obce je existence opevnění a jeho případné časové zařazení. V náznacích zejména na východě a z kusé zmínky [13]se zdá, že lehké (dřevo) zemní opevnění městečko mělo, jako konec konců mnoho jiných i význačnějších měst v českých zemích až do 15. století, ale dobu jeho případného vzniku zatím nejsme schopni postihnout. Impulsem mohl být dost dobře neklidný závěr 14. století, stejně jako věk následující, či strach z vpádu Turků v 16. století, který se na Moravě projevoval dosti silně.
Budeme-li hledat stopy po německých zakladatelích Starého Jičína, musíme jej srovnat s jejich domácím prostředím, kterým bylo širší Porýní. Západně od Porýní a jižně od Dunaje se nacházela římská městská jádra a castra. Nově zakládaná města vznikala hlavně ve východní části střední Evropy. Západní Evropa navázala na starší galská, římská a normanská sídla – francouzské město Nimes nebo Arles se zprvu svým osídlením vešlo do římských cirků, jehož vnější stěny byly využity jako opevnění. Městská sídla středověké Evropy poblíž bývalého limes romanus (severní hranice římské říše), se táhla od Velké Británie přes Francii, Porýní a jižní Německo do Podunají a Rumunska. Často se původní římský název dostal do názvu současného: ve Francii např. Paříž (Lutetia Parisiorum), v Německu např. Trevír (Augusta Treverorum), Augsburg (Augusta Vindelicorum), Řezno (Castra Regina), Kolín nad Rýnem (Colonia Claudia Ara Agrippinensium), Mohuč (Mogontiacum). Základem raně historických jader byly dvě na sebe kolmé osy hlavních ulic – od severu k jihu “v ose světa” a od východu na západ “běh slunce”. Římská tradice je důvodem toho, že na území Německa bylo již v 11. století asi 120 měst [2], na Moravě to bylo ve 13. století měst jen 19.
Další urbanistický vývoj
Význam Starého Jičína se ve středověku do značné míry odvíjel od jeho hradní fortifikace, který samozřejmě později klesal. Jistou souvislost s významem Starého Jičína může mít i zmenšování panství Starý Jičín, od něhož se v 15. stoletá odpojil Kunín, Mankovice a Jeseník [13]. V 16. století se ekonomicky silné město Nový Jičín vyplatilo z poddanství a stává se svobodným městem a zároveň stavitelem nově konstituovaného panství Nový Jičín - Štramberk, které se odpojilo od dosavadního panství Starý Jičín [4]. O Hustopeče, Milotice a Vysokou bylo starojičínské panství zmenšeno v 17. století.
Městská zástavba nabyla v průběhu vývoje půdorysné podoby oválu, jak je dobře vidět ještě na stabilním katastru ve 30. letech 19. století. Oválný tvar vychází velmi pravdě podobně z tvaru, narativními prameny doloženého, městského opevnění, které se zatím nepodařilo materiálově specifikovat.
Málo obvyklé podoby nepravidelného pětiúhelníku nabyl půdorysný tvar náměstí, což je vysvětlováno postupným vývojem sídla v závislosti na trasování cest a jeho proměnách. Starý Jičín leží na významné komunikační spojnici Podunají a moravských úvalů s Horním Slezskem a Malopolskem. Právě Starým Jičínem tedy procházela cesta z Uher a Dolního Pomoraví do Těšína, na níž se napojovala cesta z Olomouce či Přerova [7]. Podobná utváření náměstí, charakteristická nepravidelnostmi, provází velmi často stará mnohdy ještě předkolonizační založení, kde byl půdorys náměstí dán rovněž trasováním cest. Přesnou analogii ke starojickému náměstí je obtížné nalézt. Podobně jsou nebo byla utvářena náměstí v některých starých sídlech, jako je Podivín, Stará Břeclav, Valtice, Drnholec nebo Týnec [3]. Ve Starém Jičíně šla od jihozápadu stará dálková cesta od Kelče, Hustopečí nad Bečvou a Palačova. V 18. století byla vyměřena nová císařská silnice. Na východ a severovýchod vycházely alespoň podle 1. vojenského mapování cesty do Nového Jičína, samozřejmě na hrad a od dnešního Vlčnova.
Ohledně statutu sídla není svědectví pramenů jednotné. V písemnostech středověkého původu se Starý Jičín objevuje v podobě Gyczin, a to už v roce 1278. V roce 1396 se píše o die festo Tyczen mit dem alten Stadt. V roce 1498 je výslovně uváděn jako městečko [7]. Znak musel získat v 17. století, neboť heraldická figura znaku Starého Jičína byla odvozena od erbu tehdejší vrchnosti Hofmannů z Grünbüchlu. Sídlo mělo dokonce hrdelní právo, které bylo zrušeno až v roce 1729 a privilegium udělování nejvyššího trestu tak do dnes připomíná relikt kamenného pranýře ve východní části Starého Jičína. V roce 1833 byl opět městem, v roce 1924 městečkem [7]a nyní je zařazen mezi obce.
Podobně jako jiná sídla potřeboval Starý Jičín rozsáhlé hospodářské zázemí. Stejně jako jinde byly na starojickém statku hospodářské dvory. V pramenech se už od 15. století připomíná dvůr pod Starým Jičínem. Konkrétní lokalizaci hospodářského dvora na východní straně obce mimo její hrazené jádro známe až v 18. století podle 1. vojenského mapování a podle situačních plánů dvorů panství Starý Jičín z 19. století [1].
Dominantou obce je samozřejmě kromě hradu kostel sv. Václava zmiňovaný v roce 1376, i když někteří badatelé [8] uvádějí vyšší stáří sakrální stavby. Ve 2. polovině 16. století došlo podle starší literatury k přestavbě, podle dispozice a dochovaných renesančních částí svatyně zřejmě k novostavbě kostela [1]. Tehdy věž dostala atikové ukončení, které se v této podobě v panoramatu obce výrazně uplatňuje dodnes.
Hrad Starý Jičín si jistý strategický význam podržel do novověku, až v poslední čtvrtině 18. století byl opuštěn a zchátral. K příjemnému bydlení si už ve 20. letech 18. století tehdejší šlechtičtí majitelé Starého Jičína Zenonové z Dannhausenu vybudovali zámek v obci v blízkosti kostela [1]. Daní za strategické umístění sídla s hradem byla ovšem špatná dostupnost vody, což představovalo jistě významný aspekt, který bránil rozvoji Starého Jičína, narozdíl od Nového Jičína ve výhodné poloze, který se už na počátku novověku začal rychle rozrůstat.
Starý Jičín vznikl nejspíše jako součást panského sídla, u něhož byl předpoklad plnění funkce správního centra kolonizované domény. V poslední třetině 13. věku nabrala tzv. velká kolonizace nový spád a došlo k některým politicko-společenským posunům. V tomto novém prostředí přestává patrně dostačovat prostorově omezený rozvrh (Starého) Jičína a dochází k vysazení nového města s možností rozvržení velkého (trhového) náměstí, odpovídajícího rozsahu zastavěné plochy a růstu (př. špitál extra muros). V neposlední řadě byl Nový Jičín založen také s ohledem na dostatečné vodní zdroje. Většina těchto věcí nebyla na Starém Jičíně dobře možná díky utváření terénu - hřbetu s příkrými svahy. Městečko se tak mohlo rozvíjet jen velmi omezeně, což byl konec konců do jisté míry i případ mladšího Štramberka, či dalších měst v podobně utvářených geomorfologických podmínkách - z bližších např. Hradec nad Moravicí.
Konsolidaci vývoje obce v nových mantinelech přineslo Starému Jičínu 14. století, kdy patrně vznikl jeho rozvrh tak jak se udržel do 19. století a částečně vlastně dodnes, včetně panského hospodářského dvora. Větší změny či spíše modifikace vnesla do Starého Jičína až renesance a po zkáze třicetileté války nový způsob sociálně ekonomických vztahů v barokní společnosti.
V minulosti byl Starý Jičín významný svou strategickou polohou, ve středověku se stal městečkem. V novověku jeho význam v souvislosti s proměnou požadavků kladených na města jejich význam klesal, až byl ve 20. století zařazen mezi obce. A úlohu regionálního centra a převzal blízký Nový Jičín. Právě díky tomu zůstaly ve struktuře Starého Jičína zakonzervovány rysy staršího drobného sídla a je dnes svými parametry, starosvětskostí a blízkostí hradní zříceniny atraktivní turistickou destinací.
Mgr. Radka Knápek, Mgr. Aleš Knápek, Mgr. Lucie Augustinková, PhD., Prof. Felix Teichner
Použitá literatura
[1] AUGUSTINKOVÁ, L. - KNÁPEK, A. - MARTINEC, P. Hrad Starý Jičín. Ostrava 2014.
[2] BECHTEL, H. Wirtschaftsgeschichte Deutschlands I. München: Callwey, 1951.
[3] GALUŠKA, L. - KOUŘIL, P. - MITÁČEK, J. Východní Morava v 10. - 14. století. Brno 2008.
[4] JUROK, J. a kol. Nový Jičín. Historie/kultura/lidé. Praha 2011.
[5] KLÁPŠTĚ, J. Proměna českých zemí ve středověku. Praha, Nakladatelství LN, 2005.
[6] KNÁPEK, A. Středověké nálezy ze Štramberka. In: Štramberk – Moravský Betlém, s. 27 – 31, Štramberk, 2009.
[7] KUČA, K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2000. Díl IV.
[8] LIGGIO, L. P. The Hanseatic League and Freedom of Trade. Journal of Private Enterprise, 2007, roč. 23, čís. 1, s. 134–141.
[9] MENCLOVÁ, D. Beitrag zur Typologie der mährischen Burgen. Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské univerzity, XIV - XV, řada F, s. 97 - 127.
[10] PISKOVÁ, R. a kol. Jihlava. Dějiny moravských měst. Nakladatelství LN. Praha 2009.
[11] PUMAIN, D. Settlement Systems in the Evolution. Geografiska Annaler, 2000, roč. 82B, čís. 2, s. 73–87.
[12] RICHTER, M. - VELÍMSKÝ, T. Die archäologische Erforschung von Stadtwüstungen des 13. Jahrhunderts in Böhmen. Siedlungsforschung 11, (1993), s. 83-110.
[13] TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín. Nový Jičín 1978.
[14] VOTRUBEC, C. Lidská sídla, jejich typy a rozmístění ve světě. Praha, 1980.
Fotoalbum
