Jantarová stezka – nová kniha a jantar z Pustějova
Jantarová stezka byla obchodní trasou spojující sever Evropy – pobřeží Baltu s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. Jantar byl po této trase dopravován od Baltu na jih, do Itálie, Řecka a dále do Egypta dlouho před naším letopočtem a po něm. Jedna její větev pokračovala od Černého moře až do Asie jako součást Hedvábné stezky.
Jantarová stezka je dlouhodobě mezi badateli i veřejností spojována také s Poodřím, neboť tudy zřejmě vedla jedna z menších větví této obchodní trasy. Jantarový korálek byl nalezen na hradišti Požaha u Nového Jičína1 a z Kotouče u Štramberka pochází větší neopracovaný surový „valounek“ jantaru. Evropské jazyky nazývají oproti češtině tuto severojižní spojnici přímo cestou – Bernsteinstrasse, Ślak Burstynowy, Amber road, Ruta de Ambar. Jako Jantarovou cestu Poodřím ji ve svém článku z roku 1912 vyznačil také neúnavný Jako základní vodítko mu mimo jiné posloužil nález jantaru u Pustějova, k němuž se ještě dostaneme.
V místech výskytu na baltském pobřeží byl jantar2 těžen už od neolitu. Místa těžby byla i východisky intenzivního obchodu s touto surovinou, zhruba od 2. poloviny 2. tisíciletí př. n. l.; cílovou stanicí tohoto obchodu byly Řecko a Itálie, kde byl jantar vysoce ceněn jako surovina s magickou mocí. Byl používán k výrobě šperků a ozdobných předmětů, někdy se užíval jako kadidlo, neboť po zahřátí vydává příjemnou vůni a má i dezinfekční účinky.
Jantarový zlomek, pětina původního kusu nalezeného u Pustějova (uložen v Muzeu Novojičínska).
Cesta vedoucí Poodřím začínala v Aquilei poblíž dnešního Terstu a přes současné Slovinsko a Maďarsko pokračovala k Dunaji, který byl severní hranicí Římské říše. Dále k Baltu pokračovala několika směry. Důležitý vedl přes Brněnsko a Prostějovsko na Wroclaw, kde byl také objeven sklad téměř 3 000 kilogramů jantaru.3 Moravskými křižovatkami obchodu severu s jihem koncem starého letopočtu byly původně bohatá keltská obec či město ležící u Němčic na Hané a návazně na ni slavné Oppidum na vrchu Staré hradisko mezi Boskovicemi a Plumlovem. Na obou těchto lokalitách byly nalezeny nesmírně cenné artefakty.
Jestliže už Jan Amos Komenský zmiňuje nálezy jantaru na Starém Hradisku (u Prostějova), pak z prostoru Oderské brány známe za téměř 150 let nálezy bohužel pouze tři, z nichž dva jsme zmínili výše. Oba bychom vzhledem k významu Kotouče, potažmo hradiště Požaha také čekali. Třetí nález je vlastně o něco zajímavější. Jde o jantarovou „kostku“ o stranách zhruba 3 x 4 centimetry, spolu s níž byla nalezena řecká mince. Objev učinil už v roce 1881 zaměstnanec Severní dráhy (Vechtr Stenzel), který si propachtoval u Pustějova kousek pole.4
Pustějov na mapě z poloviny 18. stol., tedy ještě bez železnice. Jantar byl nalezen severně od mlýnského náhonu.
V rámci terénních úprav pak nalezl (náplavy pohřbenou) kulturní vrstvu a v ní žlutavý kámen velikosti pěsti (!). Nálezce vyhledal Stefana Weigela a tázal se na druh kamene, který jej ihned poznal. Weigel píše, že jej „ten dobrý člověk“ rozdělil na pět částí. Společně pak na místě kopali a nalezli bronzovou minci řeckého původu. Polohu nálezu upřesnil v článku z roku 1927 Gustav Stumpf, který uvádí,5 že lokalita leží nedaleko zemské hranice (s Moravou) na „Slezské půdě“, severně od železnice a mlýnského náhonu. Z historických mapových dokladů vysvítá, že šlo o polohu v těsném sousedství říční nivy. Vše na jih od ní byl již podmáčený terén až k Odře. Lokalita nálezu tak docela dobře může souviset s osadou, nebo dvorcem. Zda zde nějaké sídlo bylo, zatím nevíme. Může jít také o pozůstatek spojený s trasou pravěké cesty ať už ztracený, či uschovaný záměrně.
V budoucnu bude zajímavé zjistit, zda dochovaný kus nepatří k některému z malých zdrojů jantaru na našem území. Vyskytuje v ledovcových uloženinách na Vidnavsku, přivlečený kontinentálním ledovcem. Na několika českých a moravských nalezištích se fosilní pryskyřice vyskytují jako místní. Příkladem jsou lokality Študlov u Valašských Klobouk, Valchov u Boskovic (tzv. valchovit), Nová Ves u Moravské Třebové (tzv. neudorfit a muckit), Zastávka u Brna (tzv. válait), nebo Nové Přílepy u Berouna (tzv. přílepit) a Duchcov (tzv. duxit).
Bronzová řecká mince nalezená spolu s jantarem nese vyobrazení Athény s korintskou přilbou posazenou na hlavě v nebojové poloze a pegasem (okřídleným koněm) na rubu mince.
Mince (statér) pochází z jihoitalského Locri Epizephyrii (Bruttium) z let 350–268 př. n. l.6 a je nepochybným dokladem obchodu mezi Středozemím, Poodřím a pravděpodobně také Pobaltím. Bruttium (dnešní Kalábrie) je hornatá oblast v nejjižnější části Itálie s rozsáhlými lesy, nazvaná podle původních obyvatel, Bruttiů. Půda zde byla málo úrodná, proto převládal chov dobytka. Pobřeží bylo od 8. stol. př. n. I. kolonizováno Řeky, během druhé vlny tzv. „velké kolonizace“,7 kteří zde založili zemědělsko-vojenské obchodní osady a vývojem doby i velkostatkářská latifundia s pěstováním dobytka a exportem plodin a dřeva (Locri, Sybaris, Thúrioi, Krotón, Rhégion). Za války proti Hannibalovi se chovali Bruttiové kolísavě, ale i oni byli nakonec podmaněni Římany roku 272 př. n. I.
Pustějov, řecká mince Locri Epizephyrii. Současný stav (nahoře) a kresba v článku G. Stumpfa z roku 1927 s tehdejším popisem (ul. v Muzeu Novojičínska).
Locri Epizephyrii (nazýváno také jen Locri; dnešní Locri) je starověké město na východní straně „špičky“ Itálie, založené Řeky cca 673 př. n. l. jako poslední z velkých řeckých polis. Obyvatelé používali název Locri Epizephyrii, aby se odlišili od řeckého Locri. Locri Epizephyrii mělo jako první psaný zákoník od roku cca 660 př. n. l., město mohlo dokonce zakládat vlastní kolonie. Během 6. stol. př. n. l. odráželo útoky Crotonu a působilo proti athénské intervenci na západě během peloponéské války. Locri Epizephyrii neustále měnilo loajalitu mezi Římem a jeho nepřáteli, dokud Římané pod vedením Scipia Africana nezabrali město v roce 205 př. n. l.
Mapa zobrazující pustějovský nález a oblast, ze které mince pochází (černě – oblast Bruttium, 1 - lokalita Locri Epizephyrii, 2 - Pustějov).
Využijme nyní tématu pustějovského nálezu ke krátkému exkurzu za novou a ojedinělou publikací, která by mohla zaujmout jak svým záběrem, tak přístupností pro běžného čtenáře. Připojíme také ještě několik poznámek k dalšímu vývoji v naší oblasti.
Roku 2022 vydalo nakladatelství Academia obsáhlou knihu „Jantarová stezka“ renomovaných autorů Pavla Boliny, Václava Cílka, Pavla Šlézara a Jana Martínka. Uvedená publikace je čitelná i pro zájemce mimo vědeckou komunitu, byť obsahuje úctyhodné množství odkazů. Velký sborník (728! s.) připravený o dva roky dříve moravskými archeology8 „Jantarová stezka v proměnách času“ oproti tomu zahrnuje typicky směs studií vyžadující hlubší znalosti problematiky.
Kniha Jantarová stezka je vybavena množstvím barevných map a vyobrazení. Vznikla jako dílo sledující moravskou větev legendární obchodní cesty. Ve skutečnosti vlastně několika zcela různých cest spojujících Itálii s baltským pobřežím obcházejících Alpy od západu do Dánska, překračující Alpy a přes Čechy mířící směrem na Rujanu, nebo obcházející Alpy východně a přes Moravu, či Slovensko sahající k ústí Visly nebo do Pobaltí. Byť se kniha věnuje moravské větvi cesty, pooderské lokality zde nehledejte. Autoři sledují směr z Brněnska na Staré Hradisko, Jeseníky a dále Polskem až k pobřeží. Důležitost západněji ležících větví není v české historiografii a archeologii nijak nová a podporují ji také dochované artefakty, nebo nepříliš dávný objev nesmírně bohatého obchodně výrobního keltského sídla u Němčic nad Hanou, žijícího před výstavbou oppida Staré Hradisko, nebo Kotouč u Štramberka. Ostatně spojení Olomoucka s Opavskem ve středověku a novověku probíhalo také po jesenické trase přes Dvorce.
Zájemce o jantarovou stezku dále nalezne v knize velké množství informací a vyobrazení týkající se průběhu trasy jižně od Alp a přes Alpy. Množství vyobrazení, mapek, satelitních snímků a odkazů poskytuje širokou škálu témat využitelných pro úvahy a představu života okolo obchodní tepny v různých časových obdobích. Autoři knihy přiřazují k průběhu jantarové stezky některé pozůstatky komunikací v dnešním terénu. Je třeba říci, že takový postup je dosti odvážný. Například mocné úvozové svazky dochované u nás zejména v lesních porostech neporušených obděláváním půdy lze datovat snad jen převažujícím množstvím nálezů, které by odtud pocházely. Takto podrobný průzkum však autoři k ruce jistě ve většině případů nemají.
Ještě donedávna byl zejména v populárnější literatuře pojem Jantarová stezka spojován především s dobou římského císařství. Kdy vedla z Aquilei obchodní cesta, později zvaná Jantarová, přes antickou Emonu (Ljubljana, Slovinsko), Savariu (Szombathely, Maďarsko) do Carnunta (Bad Deutsch-Altenburg, Rakousko), kde dnes naleznete unikátní „skanzen“ římského města. Z Carnunta jedna její větev překračovala Dunaj u Děvína (Bratislava-Děvín), odtud pokračovala podél toku Moravy k baltskému pobřeží, k nalezištím a trhům s jantarem.9 Moravské nálezy časně republikánských, ale i dalších s nimi současných mincí dokumentují, že obchodní, resp. i jiný kontakt antického světa s barbarskými oblastmi se po ní realizoval už dávno před příchodem Římanů do středního Podunají.10 Naopak nové nálezy spon nebo mincí na Novojičínsku ilustrují pokračování tradice z keltského období doby římské po zlomu letopočtu.
Podle J. Krejčího11 se dá trasa jantarové cesty vytýčit geografickým rozšířením nálezů římských mincí. Uvádí tedy jejich lineární výskyt na ose Kurovice-Holešov-Bystřice pod Hostýnem-Choryně-Nový Jičín. Ze Starého Jičína je 13 mincí datovaných do časového úseku 69–378 n. l. a další neznámé množství mincí z průběhu 4. stol. n. l. a z Nového Jičína 5 mincí, z toho 4 mince z průběhu 4. stol. n. l. a jedna byla datována léty 286–305 n. l. Další nálezy římských mincí jsou známy z Hukovic, Libhoště, Příbora a Štramberka. Odpovídají 1. a 2. pol. 3. stol. n. l.12
V současnosti lze k tématu Jantarové stezky či obecně obchodní cesty Poodřím shrnout asi toto. Je třeba mít na paměti, že nešlo o spojnici jedinou a z širšího pohledu patrně ani nejdůležitější – alespoň po většinu mladšího pravěku a rané doby historické. Pro obchod procházející Poodřím mohla mít větší význam například sůl. Jelikož se například keltská púchovská kultura rozložila po celém severozápadním okraji Karpat, uvažujeme o kontrole obchodu se solí, která se již v mladší době železné získávala na Krakovsku, kam tento lid částečně zasáhl také. Velké sklady, nebo množství jantaru zmiňované z jiných regionů v Poodří zatím nenalézáme. Zdá se tedy, že takzvaná Jantarová stezka tudy procházela méně význačnou větví. To však nic nemění na zajímavosti tohoto fenoménu a nesnižuje to náročnost útrap ani míru vynalézavosti našich předků překonávajících obrovskou vzdálenost mezi Středozemím a Baltem.
Mgr. Radka Knápek, Mgr. Aleš Knápek
Poznámky
1) Z hlediska šperkařského využití má jantar řadu nevýhod: rychle podléhá procesu stárnutí a ztrácí lesk. Později se na jeho povrchu tvoří trhlinky. Je citlivý na lidský pot a je třeba jej chránit před slunečním zářením.
2) Jako jantar jsou označovány fosilní pryskyřice druhohorních a třetihorních stromů (hlavně čeledí Pinaceae, Taxodiaceae, Cupressaceae). Jde o směsi různých složek, z nichž typická je kyselina jantarová C4H6O4 (průměrné složení jantaru je 78 % C, 10 % H a 11 % O) – chemické složení jantaru nelze vyjádřit chemickým vzorcem. Jantar není minerál, mezi minerály je řazen z tradice, jedná se o vedlejší drahý kámen. Nejčastěji má medově žlutou, světle žlutou, žlutohnědou nebo červenohnědou barvu, výjimečně je nazelenalý, modrý nebo černý. Bývá průhledný (v jantaru lze pozorovat uzavřeniny hmyzu), poloprůhledný nebo průsvitný, má pryskyřičný lesk a lasturnatý lom (Zimák 2021, 603).Zimák, J. 2021: Základy gemologie (drahé kameny). 1069 stran, on-line.
3) Čižmář, I. 1993; Čižmář, Z. 2000; Madyda-Legutko, R. 1996; Salač, V. 2006.
4) Weigel 1912 na str. 16. Jediná známá část z původního kusu jantaru je dodnes uložena v Muzeu Novojičínska.
5) Stumpf, G. 1927, na str. 20. Správně uvádí červenohnědou barvu jantaru a zapsal i váhu už tehdy posledního dochovaného kusu 17,5 g. Před rozbitím měl vážit 87,5 g.
6) Nohejlová – Prátová I., str. 205; č. 834.
7) „Velká kolonizace“ probíhala mezi lety 755–535 př. n. l. v celém Středomoří i v oblasti Černého moře. Řecká města kolonizovala oblast jižní Galie (založení Marseille), jižní Itálii a Sicílii (tzv. Velké Řecko – starořecké označení lidnatých a bohatých pobřežních řeckých měst v jižní Itálii a na Sicílii), Kyrenaiku a Černé moře.
8) Čižmář, I. – Čižmářová H. – Humpolová, A. (eds.) 2020: Jantarová stezka v proměnách času, Moravské zemské muzeum, s. 728, ISBN: 978-80-7028-534-3.
9) Wielowiejski, J. 1980; 1996, 57–63.
10) Mielczarek 1989, 43; Woźniak 1996, 7–9; Čižmář 2002, 221.
11) Krejčí, J. 1971, 5–63.
12) Grepl 1998, 5.
Literatura
BEDNÁR, P.; BŘEZINOVÁ, G.; PTÁČKOVÁ, S. (2005): Neskorolaténske osídlenie hradného návršia v Nitre. In: Študijné zvesti archeologického ústavu SAV 37. 2005, 115–185.
BOŽIĆ, D. (1998): Neues über die Kontakte längs der Bernsteinstraße während der Spätlatènezeit. In: Arheološki Vestnik 49. Ljubljana 1998, 141–156.
ČIŽMÁŘ, M. (1993): Keltská okupace Moravy, in: Vlastivěda moravská, země a lid, nová řada sv. 3, pravěké dějiny Moravy, 380–423, Brno.
ČIŽMÁŘ, Z. (2000): K osídlení českého Slezska v době laténské, In: Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis, 143-150, Opava.
ČIŽMÁŘ, Z. (2002): Laténský depot ze Ptení k poznání kontaktů našeho území s jihem. Památky archeologické 93, 194–225.
ČIŽMÁŘOVÁ, J. (1996): Bernstein auf dem keltischen Oppidum Staré Hradisko in Mähren. In: Arheološki Vestnik 47. Ljubljana 1996, 173–182.
GREPL, E. (1998): Měla Moravská brána průchodní funkci? POODŘÍ – časopis obyvatel horní Odry 3/1998, 1998, 4–5.
KREJČÍ, J. (1971): Vývoj průchodní funkce Moravské brány. Folia Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Purkynianae Brunensis, Geographia 5, Brno 1971, 5–63.
MADYDA-LEGUTKO, R. (1996): Die púchov-Kultur in polnischen westkarpaten, In: Kontakte längs der Bernsteinstrasse, (zwischen Caput Adriae und den Ostseegebieten) in der zeit um Christi Geburt. 183–199, Kraków.
MIELCZAREK, M. (1989): Ancient Greek Coins found in Central, Eastern and Northern Europe. Wrócław.
NOHEJLOVÁ-PRÁTOVÁ, E. (red.) (1955): Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. díl, s. 314, Praha.
SALAČ, V. (2006): O ochodu v pravěku a době laténské především. In: Archeologické rozhledy LVIII/1, 33–58, Praha.
WEIGEL, S. (1912): Handel, Verkehr und Verkehrwege im Altertum bis zur Neuzeit im Kuhlandchen. In: Illustrierter Neutitscheiner Volkskalender Jahrbuch des Museum Vereins für Neutitschein und das deutsche Kuhländchen.
WIELOWIEJSKI, J. (1980): Glówny szlak bursztynowy w csasach Cesarstwa Rzymskiego. Wrocław.
WIELOWIEJSKI, J. (1996): Der Forschungsstand über den Hauptweg der Bernsteinstrasse. In: Kontakte längs der Bernsteinstraß (zwischen Caput Adriae und den Ostseegebieten) in der Zeit um Christi Geburt. Kraków, 57–63.
WOŹNIAK, Z. (1996): Kontakte längs der Bernsteinstraße in der Zeit um Christi Geburt. Vorbemerkungen. In: Kontakte längs der Bernsteinstraß (zwischen Caput Adriae und den Ostseegebieten) in der Zeit um Christi Geburt. Kraków.
ZIMÁK, J. (2021): Základy gemologie (drahé kameny). On-line, s. 1069.