VEJCE JAKO SYMBOL
Vejce mělo svou důležitost v rámci velikonoční obřadnosti ležící na prahu zemědělského roku. Symbolizovalo plodivou moc přírody a od pravěku představovalo proces obnovy života. Lidé byli fascinováni kulatým, zdánlivě neživým předmětem. V něm se však ukrýval zlatavý žloutek, podobně jako se ukrývá slunce v zimním období, aby na jaře, stejně jako vejce, dávalo nový život.
Lidé věřili, že je vejce samo o sobě silným magickým předmětem. Hrálo úlohu mocného talismanu, ochranného prostředku proti zlým silám a také blahonosného rituálního daru. Aby mělo tyto účinky, muselo zůstat plné, nevyfouknuté.
Kouzelnou moc vejce bylo možno dále podpořit a nasměřovat pomocí zobrazovaných symbolů. Ty vyjadřovaly přání tvůrce, jeho prosbu k zajištění plodnosti, hojnosti, štěstí a blahobytu v rámci hospodářství, okruhu rodiny i komunity.
Dnes již plně nerozumíme životu předchozích generací, abychom dovedli spolehlivě vysvětlit, jaké významy byly jednotlivým symbolům připisovány a proč. I přesto nám dávají zdobená velikonoční vejce nahlédnout do představivosti našich předků a poodhalují nám, jak vnímali okolní svět. Jsou ukázkou toho, co lidé považovali za důležité, v co věřili, doufali, co si přáli.
Na vejcích nacházíme rostlinné a zvířecí motivy, ale též zobrazení postav, či hospodářského náčiní. K posvátnosti kraslic přispívaly i významné prvky - voda, oheň, včelí vosk a přírodní barviva, tedy nezbytné složky při procesu výzdoby.
Stejnou důležitost jako samotné symboly měly i používané barvy. Bílá symbolizovala čistotu, nový začátek. Žlutá byla připomínkou slunce, sklizně a hojnosti. Červená byla barvou života i krve. Černá měla ochrannou funkci, odkazovala k barvě půdy a jejím propojením se životem člověka od začátku do konce.
Křesťanství začlenilo vejce do liturgického výkladu, který plně navazoval na jeho původní význam. Nově tak symbolizovalo proces vzkříšení a stalo se neodmyslitelnou součástí Velikonoc.
Postupem času se symbolika stávala méně důležitou a pozornost se začala věnovat především estetické hodnotě. Velikonoční vejce z Lichnova nás však zavádí do doby, kdy hluboká symbolika do vejce vložená ještě plně převládala nad pouhou líbivostí.
VAJCO z Lichnova
Cílem této výstavy je představit velice ojedinělý soubor velikonočních vajec z beskydské vesnice Lichnov (okres Nový Jičín).
Až do 50. let 20. století přetrvala v Lichnově znalost svébytného zdobení velikonočních vajec, kdy se předávala v ženské linii z generace na generaci až po poslední malířku Johanu Špačkovou (1881–1953).
Výjimečný význam této lokální tradice spočívá především v archaických rysech, bohaté symbolice a magickém podtextu, který se zde uchoval nezvykle dlouho. Díky němu můžeme nahlédnout do světa magických představ našich předků.
Lichnovská vejce z estetického hlediska působí velmi primitivně. Obsahuji však v sobě bohatý a mnohovrstevnatý symbolický obsah, který je pro současného člověka takřka nesrozumitelný.
Lichnovská vejce byla pouze červená a černá. Červené vejce patrně původně směřovalo k zajištění osobního blahobytu člověka, černé vejce mohlo odkazovat k hospodářské prosperitě.
Černá vejce z Lichnova se vyznačovala ojedinělým specifikem a to červenými skvrnami takzvanými pleškami. Jejich unikum spočívá v tom, že odkazují k nejarchaičtějším způsobům výzdoby vajec vůbec.
K výzdobě vajec se používala technika batiky, kdy roztavený včelí vosk se nanášel dřevěným pisátkem s plechovou trubičkou. V nejstarším období se barvila pouze přírodními barvivy. Psaní motivů se střídalo s postupným barvením vejce v roztoku. V samotném závěru se vosk zahřátím odstranil, čím se odhalil barevný dekor jednotlivých symbolů.
O výjimečnosti a hodnotě této tradice svědčí i fakt, že lichnovská vejce byla sběrateli tradiční lidové kultury ceněna a dodnes se nachází ve sbírkách minimálně šesti moravských muzeí, která zapůjčila své exponáty.
Na prezentovaném souboru vajíček můžeme sledovat nejen stav této lokální tradice na konci 19. století, ale také její postupnou proměnu, kdy se vejce stávalo obchodním artiklem, až po dobu, kdy společně se smrtí poslední nositelky v polovině 20. století tato tradice definitivně mizí.
VEJCE S ČERVENÝMI SKVRNAMI
„I když prozatím naše etnografické a kulturně historické vědomosti nepostačují, aby byly přesněji zjištěny všechny mezislovanské souvislosti, domnívám se, že kraslice, jako kolektivně významný výtvor, o nich svědčí výmluvně.“
Antonín Václavík
Lichnovské vejce činí unikátními zejména červené skvrny, nazývané plešky, jako ojedinělý a tím i charakteristický výzdobný prvek. Zajímavé je, že v této podobě kromě Lichnova není na našem území nikde jinde doložen. Nalézáme ho však na velikonočních vejcích z východních oblastí Evropy.
Výskyt těchto skvrn je bezpečně zaznamenán ve východoslovanských a jihoslovanských oblastech, ale také na území dnešního Polska, Maďarska a Rumunska. Tato vejce se dostala i do sbírek moravských muzeí a to z východního prostoru bývalého Rakouska-Uherska. Malá ukázka východoevropských vajec s červenými skvrnami z konce 19. století je pro srovnání použita i v rámci této výstavy.
Karpatští Huculové červené skvrny označovali jako slzy a jejich vznik spojovali s legendou, podle níž přinesla Panna Marie vejce vojákům, kteří střežili ukřižovaného Krista. Prosila je, aby byli na jejího syna milejší a přitom plakala. Její slzy skrápěly vajíčka a zanechaly na nich malé zářivé skvrny. Vznikla tak první zdobená vajíčka a od té doby se na Velikonoce zdobí až dodnes.
Obdobná zmínka o slzách se objevuje také ve sdělení, jímž popisovala původ tradice zdobení vajec Johana Špačková z Lichnova: „Gdyž Kristus Pán byl ukřižovaný, dali malým děťám malované vajíčka, aby něplakaly.“
Stejně jako červené skvrny lze na východoevropských velikonočních vejcích identifikovat i obdobné symboly, jako na těch z Lichnova. Ty se nemalovaly, ale psaly. Johana Špačková používala nářeční výraz „pše“. To odkazuje k pojmu pysanka, kterým se označují zdobená vejce v jiných slovanských jazycích.
Přestože neznáme přesný význam červených skvrn ani dalších schématických symbolů na lichnovských velikonočních vejcích, můžeme je vnímat jako jeden z projevů kontinuity a starobylosti tradic v rámci širší východoevropské kulturní oblastí.
Text: Sabrina Pasičnyková, Václav Michalička
Foto: Petra Vidomusová