Ústřední postavou pamětí je vášnivý fotograf Max Schindler, nejmladší syn majitele zámku v Kuníně, Bedřicha Emila Schindlera z Kunewaldu. Narodil se roku 1854 v Opavě v paláci na Dolním náměstí, který rodina tehdy vlastnila. Jméno dostal podle svého kmotra, barona Maximiliána Putze z Rolsberka, majitele litultovického zámku, který se stal po smrti otce chlapcovým poručníkem. Studoval v Opavě na tamním gymnáziu, po prodeji zámku odešel s matkou a sourozenci do Rakouska. Maturoval ve Vídni a nakonec studoval architekturu. Byl činný jako svobodně tvořící architekt a podílel se třeba na plánování a stavbě Votivního kostela ve Vídni. Poté, co jeho matka Ernestina koupila vilu, trávila rodina léto pravidelně v Krumpendorfu. Po její smrti roku 1905 přešla usedlost s pozemky na jezeře Wörthersee právě na jejího syna Maxe.
Krumpendorf v turistickém ruchu tehdy pokulhával za známějšími místy jako Pörtschach a Velden. Chybělo komfortní ubytování, ale také zábava pro hosty. Tento nedostatek rozpoznal Max Schindler, který zde byl sám letním hostem, a přibližně od roku 1895 začal pořádat večerní zábavy. Do života byl uveden Zábavní výbor, který si dal za úkol starat se o potěšení a nabídnout hostům příjemnou zábavu během jejich pobytu.
Max Schindler měl talent jak organizační, tak umělecký. Byl to básník, aranžér a režisér. Napsal nejen přepisy jako Schillerův Taucher, ale také libreto k opeře o dvou dějstvích „Proměněná vůle“, k níž napsal hudbu Edwin Komauer. Opera byla s velkým úspěchem uvedena 13. srpna 1898 v zaplněném sále nádražní restaurace. Max Schindler se také ukázal jako vynikající jevištní malíř. Dekoraci ke dvěma dějstvím vyrobil sám.
Během války se Max Schindler přestěhoval se svou ženou do Krumpendorfu. Byl již v důchodu. Vila se musela upravit, aby se v ní dalo bydlet i v zimě. Válečná léta a léta poté byla pro rodinu obzvláště těžká. Akcie opavského cukrovaru, které tvořily rodinné jmění, ztratily hodnotu. Ústředním tématem byly nyní potraviny a palivo. Sbíralo se dřevo a sázela zelenina a brambory, ale nestačilo to. Bylo to období velkého strádání. Protože Max Schindler jako architekt na volné noze nepobíral důchod, musel rodiče a vlastní rodinu živit jeho syn Max mladší.
V roce 1929 Max Schindler zemřel. Majetek zdědil jeho jediný syn Max, který v Krumpendorfu trávil také léta s manželkou a dvěma dcerami. Byl státním úředníkem na okresním úřadu v Scheibbsu v Dolním Rakousku a později se stal okresním hejtmanem. Po svém odchodu do důchodu se také přestěhoval do vily Schindler u jezera Wörthersee. Měl vášeň pro historii své rodiny, a tak všechny fotografie svého otce pečlivě opatřil popisy. Jeho dcera Judith-Marie zdědila dům v roce 1960. Ve vile, která se od doby, kdy se dostala do majetku rodiny, téměř nezměnila, žila až do své smrti v červnu 2014. Byla poslední členkou rodiny, která kdysi vlastnila zámek v Kuníně. V roce 2015 se obrovská pozůstalost, čítající kolem tisícovky jednotlivých předmětů, od obrazů, fotografií, písemností, osobních věcí apod., přesunula na zámek do Kunína.
Fotografování byla velká vášeň Maxe Schindlera. On sám se však podle vyprávění vnučky, paní doktorky Schindler, fotografovat moc nenechal. Jaké však bylo překvapení, když se mezi spoustou fotografií objevil také konvolut datovaný do roku 1901, zachycující automobil, který si Max Schindler pořídil již v roce 1900. Jeden ze souborů je označen jako „Z mé maturitní jízdy“ („Von meiner Maturareise 1901“), další „Cesta autem 1901“ („Autoreise 1901“), jinde „Naše auto 1901“ ( „Unser Auto 1901“). Setkáme se zde rovněž se záběry označenými „Z jízdy Paříž-Vídeň“ („Von der Fahrt Paris-Wien“), zachycují záběry z největšího závodu roku 1902 konaného ve dnech 26.-28. června 1902, měřícího přes 990 kilometrů. S odpovědí na prosbu o zjištění značky Schindlerova automobilu na sociálních sítích se neočekávaně ozvala kurátorka Technického muzea Tatra v Kopřivnici:
„Vážený pane Zezulčíku, náhodou jsem při tvorbě seznamu prvních majitelů kopřivnických vozidel narazila na vaši výzvu na FB ohledně automobilu na fotografii… Jedná se o kopřivnický NW typ A – Vierer, čtyřmístný automobil. V obchodní knize je uvedeno, že si tento typ automobilu objednal Max Schindler von Kunewald. Přesné datum zde schází, ale bylo předáno mezi 29. 2 – 24. 4. 1900. V další objednávkové knize se nachází podrobnější popis výbavy vozu (sklápěcí střecha, která se dala namontovat jak na přední, tak zadní pár sedadel, motor Hardy o výkonu 6 HP, pneu Continental, váha 1.000 kg) a byl zakoupen za 7.380 K. (…) Tohoto typu se vyrobilo přibližně 17 kusů.
V seznamu fotografických desek automobilky je tento vůz také zmiňován, a dokonce by tu mělo být 8 záběrů (čísla 50–57). K dispozici mám pouze některé z nich, kompletní záběry jsou k dispozici přes Zemský archiv Opava. NW typ A se fyzicky dochoval v Technickém muzeu ve Vídni, ale u tohoto vozu je potíž s identifikací majitele... Schindlerova objednávka je v obchodní knize na jedenácté pozici, tudíž patří k prvním majitelům kopřivnických automobilů.“
Nyní můžeme rovněž doplnit, že tak jako u Präsidenta byl na komínském automobilu monogram M. S. s pěticípou korunkou. Pravděpodobně byl automobil lakován do limetkového odstínu.
Kromě zmiňovaných zápisů v obchodních knihách se dokonce dochoval objednávkový list, který se do archivu Technického muzea dostal pouhou náhodou. V létě 2014 pan Buček z Kopřivnice kurátorce Michaele Bortlové předal několik objednávkových listů z let 1899–1901, bednu na nářadí a pilu. Než se vzmohla na bližší dotazy, jak se náhle zjevil, tak rychle odešel. Tehdy však ještě netušila, že za několik let tento dokument pomůže rozkrýt automobilovou vášeň Maxe Schindlera z Kunewaldu. Objednávkových listů se příliš nedochovalo. Vytrvalá práce, věnovaná historii majitelů zámku v Kuníně, tak otevřela nereflektované téma prvních majitelů automobilů vyrobených v Kopřivnici na sklonku 19. století.
Doposud se vědělo především o několika automobilech barona Theodora Liebiega z Liberce, který pro první kopřivnický automobil Präsident zprostředkoval motor Benz přímo z Manheimu. Po roce 1900 Liebieg dokonce s manželkou uskutečnil svatební cestu po Evropě, a to rovněž s typem „A“ a upraveným závodním speciálem z roku 1900, který je dnes součástí sbírky Národního technického muzea v Praze. Z Liebiegovy svatební cesty, kterou uskutečnil se dvěma kopřivnickými automobily, se dochovalo několik fotografií, které jsou svým rozsahem srovnatelné s kastelánem nalezenými fotografiemi z pozůstalosti po paní Judith-Marie. Z tohoto pohledu se jedná o unikátní soubor autentických fotografií ze soudobého provozu z počátku 20. století. Kromě Liebiegových fotografií jsou známé pouze tovární fotografie, které jsou však oproštěné od lidských příběhů. Tématem majitelů kopřivnických automobilů z počátku výroby cca do r. 1914 se ještě nikdo hluboce nezabýval, je proto úžasné, že po více než 120 letech se podaří vybádat nejen konkrétní osobnost a dohledat dokumentaci a původní fotografie, ale i příběh.
Technická data:
Dvouválcový plochý zážehový motor Hardy uložený vzadu
Zdvihový objem: 2 714 cm3
Maximální otáčky: 80/1400 ot./min.
Maximální výkon: 8,85 kW
Počet převodových stupňů: 4 + zpátečka
Fotoalbum
