 (002).jpg)
"Císař a císařovna jedou dnes do Prahy, aby se tam etablovali. K tomu určená svita následuje ráno," napsal si do svého deníku nejvyšší dvorský maršálek lantkrabě Bedřich Karel z Fürstenberga (1774-1856). Měl tím na mysli známé události v Olomouci na počátku prosince 1848. Následující ráno po abdikaci 3. prosince se bývalý císař Ferdinand s manželkou Marií Annou přesunuli do svého nového sídla do Prahy. Společnost jim dělala pisatelova manželka a nejvyšší hofmistryně císařovny lantkraběnka Terezie Fürstenbergová, rozená princezna Schwarzenbergová (1780-1870). Ve službách císařovny zůstala dalších dlouhých 20 let až do roku 1868.
Lantkraběnka bydlela na Pražském hradě v sedmipokojovém služebním bytě ve stejném patře, které obývali císař s císařovnou, na byt pak navazovala chodba ústící do královské oratoře Chrámu sv. Víta. Menší apartmány obývala na zámcích v Ploskovicích a Zákupech, kam se s císařským párem přesouvala na léto. V Praze si nejvyšší hofmistryně často krátila čas vyjížďkami v kočáře do města, patrně aby navštívila své početné příbuzné. Manželku zde občas jezdíval navštívit její manžel, střídaly se u ní postupně její děti, zvláště od nemoci, která ji začala trápit od roku 1854, kdy jí byly zasílány léky z dvorní lékárny ve Vídni (roku 1856 se hovoří o 8 krabicích). Děti zde byly často zvány rovněž císařem k obědu.
Patrně nejčastěji se u matky objevoval nejmladší ze synů Arnošt Egon (1816-1889), budoucí majitel zámku v Kuníně. Byl ještě svobodný, bezdětný, na počátku 50. let vystoupil ze státních služeb a většinu času trávil na rodovém hradě ve Vitorazi (Weitra, Dolní Rakousko), kde vypomáhal při správě otcova majetku.
.jpg)
Zajímavý pohled do chodu lantkraběcí rodiny podávají dva dopisy, které v lednu 1855 adresoval z Prahy Arnošt Egon svému staršímu bratrovi Bedřichu Egonovi (1813-1892), od roku 1853 arcibiskupovi v Olomouci. V úvodu dopisů vyjadřuje nejprve vděk, že mu bratr kníže arcibiskup udělil do držení biskupské léno v Horních Moštěnicích u Přerova. Stal se tak držitelem vlastního velkostatku a zámeckým pánem. Slibuje, že jakmile to bude možné, bratra přijede navštívit do Olomouce a pak už přechází na líčení poměrů v Praze. 13. ledna píše:
"... nejraději bych hned s Karlem (starší bratr Karel Egon, důstojník, řádový rytíř Německého řádu a pobočník velmistra - pozn. JZ) do Olomouce, ale 16. musím pomáhat brousit u císaře a potom zde chce otec trávit své narozeniny. To zde chci ale zůstat, neboť jinak zde nikdo nepřijde. Potom ale chci hned odtud dále a přes Olomouc do Vídně, zde nějakou dobu zůstat, potom snad udělat poněkud delší návštěvu u její knížecí Milosti a zase sem. Pokud otec nepřijde, potom chci 26. do Vídně a 23. nebo 24. přijet do Olomouce. Pokud sem potom přijedeš na konci tohoto nebo na počátku příštího měsíce, najdeš matku samotnou, nebo pokud se chceš zde setkat společně s otcem, potom Ti udělám místo."
17. ledna 1855 odpovídal Arnošt na dopis svého bratra arcibiskupa. Naráží zde také na problém v rodině. Otec Bedřich Karel nebyl dobrým hospodářem a statek ve Vitorazi byl silně zadlužen. Svým synům nakonec nebyl schopen takřka nic odkázat. On sám se pohyboval kolem vídeňského císařského dvora a jeho vášní byla hudba a divadlo (podobně jako u jeho švagra knížete Josefa Františka Maxmiliána Lobkowicze, velkého mecenáše hudby a Beethovena, jehož hospodaření skončilo naprostým krachem). Majetek nakonec musela pomáhat zachraňovat matka Terezie, která přijala místo nejvyšší hofmistryně císařovny:
"Otec tedy chce přece přijet a sice 22.-23. a má zůstat 10 až 12 dní. Můžeš si pomyslet, že matka je vlastně zoufalá; to potom znamená předčítat noviny. Myslím pouze, že nebudeš chtít mluvit o majetku a přijet teprve až otec bude pryč. Mám proto myšlenku nechat otce 2 až 3 dny s matkou samotné dříve, než odjede a odtud posledního nebo 1. přijet do Olomouce, potom jet do Vídně a 25. s opakovanou návštěvou v Olomouci přijet zase posluhovat matce. Tak potom můžeš první dny února přijet sem ... Celkově jsem s matkou spokojen, zvláště spánek je dobrý a pouze občas se dostavují bolesti podbřišku. Löschner (Dr. Josef Löschner, ředitel dětské nemocnice u sv. Lazara, od roku 1853 konzultující lékař císaře Ferdinanda, 1854 mimořádný profesor dětského lékařství, 1863 rektor pražské univerzity - pozn. JZ) říká, že v žaludku jsou ztvrdlá místa a doporučuje zvláště správnou dietu a zdržování se před nachlazením. A matka se drží skutečně podivuhodně. ... Císař Ferdinand se ptá každý den po panu bratrovi knížeti arcibiskupovi a také jeho kompliment. Jakmile budu vědět něco určitého ohledně otce, budu Ti psát. Do té doby Ti přeji vše dobré. Tvůj Ernst, nyní zcela nejoddanější vazal."
.jpg)
Podle knih denních hlášení, které začínají rokem 1854 (za poskytnutí výpisků náleží velký dík znalci dvora císaře Ferdinanda Dobrotivého a císařovny Marie Anny panu Martinu Aschebrennerovi), víme, že 11. ledna byl Arnošt císařem Ferdinandem pozván na oběd, kterého se účastnilo 24 osob, mezi nimi také arcivévodkyně Marie Karolina (1825-1915), manželka arcivévody Rainera nebo kníže a kněžna Rohanovi. Manžel lantkraběnky Bedřich Karel dorazil 25. ledna a odjel 5. února (císařem mu byl v obou případech poskytnut kočár na nádraží). Syn arcibiskup Bedřich Egon se otci skutečně v Praze vyhnul: do Prahy dorazil vlakem 10. února (císařem mu byl poskytnut kočár k cestě na Hrad a další kočár na zavazadla) a 15. února byl císařem pozván na oběd pro 22 osob. Z Olomouce odcestoval 17. února.
20. února 1855 vypukl na Hradě tzv. Masopustní požár (na masopustní úterý, boj s ohněm trval přes 24 hodin), který vážně poničil Městský trakt Nového paláce Pražského hradu, kde se nacházelo obydlí císaře a císařovny. Na hašení požáru se podílel osobně rovněž plukovník baron Josef von Kronenberg (1798-1883), velitel četnického pluku a bývalý žák kunínské hraběnky Walburgy. Po požáru se lantkraběnka s císařským párem přesunula nejprve do Toskánského paláce a později do Arcibiskupského paláce, 24. května s císařem a císařovnou odjela na letní pobyt do Ploskovic. Zde ji opět navštívil nejmladší syn Arnošt, který byl císařem znovu pozván 23. června k obědu...