U literární tvorby Jana Amose Komenského bývají často zdůrazňovány jazyková stylizace a vyjadřovací prostředky, jejichž rozvíjením se autor přibližuje poetickému a prozaickému psaní. Již méně jsou jeho jednotlivé práce zasazovány do žánrového kontextu a pojetí, které jsou pro baroko velmi příznačné a mnohovrstevnaté. Pro některé Komenského příběhy s vyprávěcí strukturou platí totéž, co obecně pro barokní literaturu založenou na širokém spektru různých oblastí, vlivů a žánrů. Nalezneme zde i mnoho paradoxů a protikladů, na jejichž základě barokní autoři často záměrně i nezáměrně vyvracejí své čerstvě vyřčené teze. Záliba v rozmanitých alegoriích, metaforách a symbolice mnohdy doháněných až do extrému vznikaly romány, prózy a básně, které svými temnými vizemi předznamenaly beletristickou fantastiku. Komenský představuje pochybami o lidstvu pesimistický proud literárního baroka.
Mezi nejznámější Komenského spisy inklinující k beletristickému pojetí vyprávění patří Labyrint světa a Ráj srdce (1623), jehož první verzi autor napsal nedlouho po svém odchodu z Fulneku, ale který knižně vyšel až v roce 1631. Jeho příběh můžeme bezesporu označit za beletrii, protože – přestože obsahuje autobiografické a didaktické prvky – se jedná o fiktivní vyprávění o světě chaosu zasazené do fantaskních rozměrů. Komenského Labyrint je charakteristickým představitelem barokní literatury se všemi jejími paradoxy a protiklady, které jsou zároveň vlastní i samotnému autorovi. Na jedné straně pesimisticky shledává v civilizaci její celkovou nefunkčnost, ale na druhé straně optimisticky doufá v její nápravu. Filozofická a didaktická povaha mnoha Komenského textů naznačuje, že autor byl silně zásadový člověk asketicky odmítající smyslové prožitky. Zároveň podléhal vlastní iluzi a idealistickému přesvědčení, že lze pozitivně změnit svět a uskutečnit všenápravu lidstva.
Spletité bludiště s mnoha žánrovými uličkami
Komenský v úvodu uvádí, že jeho kniha má sice básnickou formu, ale básní není, přičemž další žánrové charakteristiky již nerozvádí a ponechává interpretaci svého textu na čtenáři. Ačkoliv autor zmiňuje pouze jedno zastřešující vymezení, jeho vyprávění je ve skutečnosti syntézou mnoha žánrových rovin a prvků. Komenským zmíněnou báseň lze chápat ve více významových rovinách. Jednak se jedná o poetickou stylizaci textu využívající rýmování a veršovanou skladbu, ale zároveň můžeme jeho definici vnímat jako drama založené na vyprávěcí fikci. Labyrint je svou mnohovrstevnatou strukturou s bohatými kulturními odkazy a vysvětlujícími odbočkami dodnes obtížně uchopitelný, nicméně nepromlouvá ke čtenáři pouze v rámci doby svého vzniku, ale také optikou současnosti. Dnešnímu příjemci může být přes svou barokní alegoričnost a metaforičnost přístupný skrze žánrový rámec fantastiky.
Rafinovanost autorova příběhu se ukrývá v jednoduché zápletce, kterou vzápětí rozvíjí nejednoznačným vyprávěním s širokým spektrem rozmanitých literárních žánrů. Labyrint je de facto temná dystopie využívající alegorie a symboliky k vytvoření plastického obrazu apokalyptické vize města-labyrintu, jehož organické uspořádání je pouze zdánlivé. Všechny vystupující postavy jsou zároveň alegorické i strašidelné, neboť anonymním pojetím postrádají vlastní identitu a jednoznačné společenské zařazení. Hrdinové zde nemají konkrétní jména, ale představují se čtenáři jako symboly putující temným světem plným násilí, krutostí, zabíjení a klamem všední reality. Hlavními třemi postavami jsou zde Poutník a jeho průvodci Vžezvěd Všudybud a Mámení (občas zde vystupuje i jako Mámil), kteří provázejí protagonistu rozvětveným bludištěm jednotlivých oblastí, oborů a profesí lidského univerza.
Jestliže Všezvěd Všudybud představuje přirozenou zvědavost a touhu po poznání, Mámení naopak zastupuje pohodlnost a automatické přebírání šířených názorů. Poutník dostane od svých společníků uzdu všetečnosti a brýle mámení, aby byl neustále v jejich dosahu a vnímal svět zkresleně se zatajením všech jeho nepříjemných a negativních vlastností. Mámení nenasadí Poutníkovy brýle správě, takže souběžně vidí civilizaci v její zidealizované i skutečné kruté podobě. Tento motiv obrazové duality je v Komenského Labyrintu jedním ze zdrojů napětí, neboť předvídá následující události a vybízí čtenáře k hypotézám, jak bude hrdina vnímat zdvojený svět i v dalších fázích vyprávění. Motiv magických okulárů zkreslujících skutečný stav věcí se stal prvkem literární a filmové fantastiky a využívá ho například i americký akční sci-fi horor On žijí! (They Live, 1988) Johna Carpentera. I zde je hrdina vystaven klamným iluzím zázračných brýlí rozdělujících svět na černobílý přelud a barevnou realitu.
Žánrových rovin nalezneme v Komenského fantaskní alegorické vizi daleko více, přičemž místy rozvíjí v rámci různých přirovnání i vtipné postřehy a humorné prvky. Například dějová situace, kdy Poutník a Všezvěd Všudybud potkají v husté mlze zakuklenou bytost se zahalenou tváří (posléze se představí jako Mámení) je příznačná pro duchařské příběhy a gotické romány. Jiné pasáže, kde Komenský popisuje krvavý masakr Smrti s luky a šípy krutě a chladnokrevně střílející do davu lidí, mají charakter hororu. Někteří literární historici a teoretici charakterizují barokní literaturu v zálibě ve stupňování extrémů a hromadění hrůzných výjevů jako předchůdce krvavých hororů. Tento aspekt se u Komenského projevuje v situaci, kdy Poutník skrze špatně nasazené brýle vidí falešně strojené občany města v jejich skutečných zrůdných podobách jako zmutovaná monstra na pomezí lidí a zvířat.
Motiv putování zastoupený v celé vyprávěcí struktuře Labyrintu je typický nejen pro barokní beletrii obecně, ale také pro antickou mytologii nebo renesanční eposy. Poutníkova cesta za poznáním je u Komenského zároveň i velkolepým dobrodružstvím, což dokládá například napínavý popis cesty na lodi. Líčení plavby zároveň rozbíjí jakoukoliv logiku a kauzalitu ve spojitosti s hrdinovým putováním a stává se fantasmagorií a traumatickým snem. Poutník se v labyrintu ohraničeném hradbami a umístěném do nicotné temnoty najednou ocitá na lodi plující od nikud nikam, kde ho zastihne ničivá bouře. Po dramatické plavbě líčené stylem současných katastrofických filmů se ocitá opět v labyrintním městě. Tato pasáž je fantaskním dobrodružstvím, které působí jako sen ve snu, neboť celý výjev postavený mimo jakoukoliv vyprávěcí návaznost je součástí stejně tak iluzorního labyrintu.
Putování alegorickým světem kulturních odkazů
Filozofický dialog mezi Poutníkem a jeho průvodci Vžezvědem Všudybudem a Mámením, který se odehrává během dlouhého putování, má zejména etický rozměr a staví proti sobě pokoru a asketické založení hrdiny odmítajícího neřesti, faleš a manipulaci. Ačkoliv Komenský do značné míry vychází z antické literatury, kultury a mytologie, s níž byl velmi dobře obeznámen, a přestože se k ní často staví kriticky, tak je citovanými odkazy souběžně fascinován. Zde se projevuje další z paradoxů Komenského přístupu k rozmanité šíři literárních zdrojů, které ve svém alegorickém románu zmiňuje. Když Mámení nasadí Poutníkovi brýle, tak hrdina přirovnává okolní svět ke krétskému Mínotarově labyrintu a mezopotámskému Babylónu, což jsou u Komenského jedny z mnoha paradoxních situací. Autor představuje svůj příběh jako křesťanskou didaktiku, ale zároveň se opírá o pohanskou kulturu.
Labyrint má jako kulturní prvek původ ve starověkých civilizacích a antické mytologii Řecka a Říma, přičemž mytologický příběh o souboji Thésea se zrůdným Mínotaurem v temném bludišti patří k archetypálním modelům napínavého vyprávění. Komenského divadlo světa i karneval příšer v širokém významu tohoto slova je průběžně prokládán množstvím literárních odkazů z antiky, k nimž se autor staví z etických pozic mnohdy kriticky, ale zároveň tak dokládá svou sečtělost a erudici. Právě Ovidiova veršovaná lyrika Umění milovat nebo Petroniova epická satira Satyrikon představují pro Komenského nemravnou četbu spojenou s kultem pohanského světa a otevřeným obrazem erotiky. Autor byl fascinován rétorikou, poezií a divadlem řeckořímské kultury, ale odmítal její pojetí, obsah a tematiku, které pokládal za nemravné a odporující křesťanské etice hlásající spořádaný způsob života.
Komenský se v některých svých textech a spisech odmítavě staví i proti žánrům jako komedie a satira nebo příběhům odvádějícím pozornost čtenáře od užitečných a prospěšných věcí, ale v Labyrintu k těmto senzačním výjevům, hrůzným situacím i mysteriózním prvkům paradoxně sám inklinuje. Pasáž, v níž se Poutník nachází v tajném sklepení alchymistů na výrobu zlata není v popisu jednotlivých detailů příliš vzdálená současným mysteriózním detektivkám. Komenského dystopická vize lidského pekla (připomínající v některých ohledech výtvarné motivy nizozemského renesančního malíře Hieronyma Bosche) byla ve své době protikladem humanistické utopie Sluneční stát (1623) jiné renesanční osobnosti, italského filozofa a básníka Tommase Campanelly, která je podobě jako Labyrint dialogem postav během putování. Jestliže Campanella mluví o osvícené civilizaci, Komenský ji vnímá zcela opačně.
Ponuré dystopické podobenství o zkaženém a nemorálním světě lze již výše zmíněnými příklady i množstvím jiných odkazů z dnešního pohledu vnímat jak intertextový přístup k vyprávění, neboť Komenský pravidelně odkazuje čtenáře na literární historii. K motivu putování se nemusel autor nutně obracet až do dávné antické minulosti k příběhům jako je Homérova Odyssea. Spisovatelé ho rozvíjeli i v následujících literárních epochách a stal se variovaným také během humanistické renesance. Například ve španělském pikareskním románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (1605) Miguela de Cervantese y Saavedry, kde se hrdina podobně jako labyrintní Poutník neustále setkává s marností. Komenský odmítající komediální a satirický žánr se pravděpodobně neinspiroval Cervantesovou humornou epiku nahlížející na rozpor mezi iluzí a realitou, ale jeho Poutníka lze označit za temnou variantu donkichotského iluzionisty usilujícího o nemožné.
Ideově a tematicky je Komenského Labyrintu mnohem bližší italský básnický epos Božská komedie (1307-1321) Danta Aligheriho, kde samotného autora knihy provází fikčním světem římský básník Vergilius a rájem jeho milovaná žena Beatrice. Alighieriho rozsáhlá veršovaná epika obsahuje podobně jako Labyrint množství různých citací, odkazů a narážek na literaturu, kulturu a historii. Dalším jednotícím prvkem je u obou autorů didaktická a alegorická rovina vyprávění i jeho temné a pesimistické vyznění, což v Labyrintu i Božské komedii nakonec vyústí v útěšnou naději. Komenského Poutník i sám Alighieri v epické básni se na své pouti potkávají se slavnými osobnostmi minulosti a v obou případech se jedná o autobiografickou sebeprojekci autorů do svých postav, skrze které promlouvají ke čtenářům. Putování fantaskním peklem se pro tyto literáty a zároveň hrdiny stává očistnou cestou k naději.
Poutník a jiní hrdinové v literární krajině krutosti
Navzdory filozofickému a alegorickému rámci Komenského Labyrintu i složité členitosti textu je jeho kniha převážně románem, který se v závěrečné části mění v autorovo osobní vyznání i útěšnou naději tlumící jeho zklamání z labyrintní společnosti. Obraz putování metaforickými krajinami lidského pekla rozvíjí i jiná barokní literatura. V epické lyrice Ztracený ráj (1667) anglického básníka Johna Miltona je ústřední postavou Satan, který v přestrojení za hada svede v ráji Evu k prvnímu hříchu. Německý spisovatel Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen staví v románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668), podobně jako Komenský, vypravěčskou fikci na autobiografických prvcích svých vlastních zkušeností z třicetileté války. V tomto případě se v rámci barokní literatury objevuje dětský hrdina zažívající během dobrodružného putování krutým světem i absurdní a fantaskní příhody.
Zatímco Komenského Poustevník je zásadový moralista a zároveň naivní idealista snažící se napravit lidstvo, Grimmelshausenův malý chlapec prochází vývojem osobnosti a je pro svou jednoduchou povahu nazýván Prosťáček. Jeho velkolepá dobrodružství se od Poutníkova putování temným labyrintem liší, neboť střídavě zažívá společenský vzestup i pád a stává se jako svůdce, záletník, podvodník a lupič součástí požitkářského světského světa. Podobným způsobem pojímá svého prostého a infantilního hrdinu francouzský filozof Voltaire v osvícenské novele Candide, čili Optimismus (1759), která je v extrémním pojetí násilí, krutosti a zabíjení satirou na učení německého racionalistického filozofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize o lepším světě. Voltairova dobrodružná absurdita je ironickou reakcí na optimistické a utopické vidění lidstva, k němuž pedagogicky a literárně směřoval i Komenský.
Dobrodružství, které můžeme v rámci barokní beletrie, prózy a poezie chápat v přeneseném i doslovném významu a jenž tvoří všudypřítomnou rovinu putování literárních hrdinů, je základním stavením kamenem i v Komenského Labyrintu. V barokním období 17. století se odehrává rovněž Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1719) jiného osvícenského spisovatele, anglického romanopisce Daniela Defoea. Tento příběh se zase vyrovnává s utopistickými alegoriemi a zidealizovanými představami o harmonicky uspořádaném světě realistickým obrazem napínavého vyprávění. Zatímco Komenského Poutník během putování pouze moralisticky hodnotí krutou společnost, hrdinové u Grimmelshausena, Votlaira i Defoea se na svých cestách stávají přímými účastníky krvavých dobrodružství a jsou neustále se vrstvícími okolnostmi vystaveni boji o přežití.
Některé motivické souvislosti s Komenského Labyrintem nalezneme také v období literárního romantismu, ačkoliv se v obou případech jedná o odlišné polohy vyprávění, pojetí postav i přístupy k žánrovým vzorcům. Například v dobrodružném románu s fantaskními prvky Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838) Edgara Allana Poea zažije putující postava, stejně jako Komenského Poutník, na lodi ničivou bouři. Autor často líčí hrdinova temná dobrodružství jako noční můru, která nabývá dějově navrstveným a otevřeným koncem podoby alegorie. V gotické povídce Maska rudé smrti (1842), odehrávající na maškarním plese urozených vrstev v době morové epidemie, rozvíjí Poe zdání harmonie proměňující se vzápětí v zánik. Symbolická postava Smrti bez identity, zjevující se odbitím půlnoci v komnatách bavící se společnosti a trestající hříšníky, připomíná běsnící a vraždící Smrt v Komenského Labyrintu.
Na závěr literárního dobrodružství
Barokní filozofickou alegorii Labyrint světa a Ráj srdce Jana Amose Komenského nelze vnímat izolovaně jako uzavřené vyprávění odtržené od širokého literárního kontextu, neboť již sám autor prokládá svůj příběh množstvím odkazů jak na starověkou antiku a středověkou mystiku, tak i humanistickou renesanci. Charakteristické znaky barokní beletrie a prózy, které se nacházejí v Komenského temné dystopii s dobrodružným putováním, detektivním napětím i hororovými prvky, nalezneme také u dalších Komenského současníků i literátů následujících kulturních epoch. Autor prolínáním různých absurdit a paradoxů, vrstvením krutostí, utrpení a zabíjení, naturalistickým popisem monster, hnusu a smrti i rozbíjením logiky a navozováním snových situací mnohdy předznamenává budoucí surrealismus i literární horor. Současnou optikou lze Komenského příběh vnímat v konkrétních žánrových definicích.
Jan Švábenický
Obálky a titulní strany knihy Labyrint světa a Ráj srdce
